Články

Čím mne obohatily meditace na Krétě

Letní dovolené nejraději trávím s manželem v přímořských oblastech, mám ráda pohled na moře, cestování krajinou, vůně stromů a rostlin nacházejících se v těchto oblastech. Místo s nejsilnějším duchovním prožitkem je pro mne  ostrov Kréta. Návštěva paláce v Knóssosu a dotknutí se existence minojské kultury pro mne znamenala objev něčeho netušeného a úžasného, podobný pocit jsem dosud na žádném místě tak silně nevnímala. Vstoupila jsem do meditace a požádala o nahlédnutí do toho, co se zde ve spojitosti se mnou odehrávalo. Na tomto ostrově jsem žila život ženy v postavení chrámového světlonoše.

Vnitřním zrakem sleduji film. Vidím obraz ženy v bílých šatech, okolo výstřihu nabraných do lemu pošitého zlatými ozdobami. V rukou má misku s olejem a v ní hoří světlo. Nachází se v chrámu, kde probíhá obřad „boha slunce“. Její oči jsou orámovány černou a pálenou červenohnědou barvou, její černý cop je ozdoben zlatými šňůrami. Před vstupem do obřadní síně odloží misku s olejem a ponoří ruce do připravené mísy, která je naplněna krví z mrtvých, obětních zvířat. Stejně jako svoje ruce omyje své nohy, poté vstoupí do kruhového sálu , projde ho a zamíří do vyššího patra po schodech nahoru, které vedou k nejvyššímu obřadnímu knězi. Obličej kněze je také pomalovaný barvami, černé, silné linky směřují od koutků očí směrem ven. Jeho roucho je bílé, v pravé ruce drží obojakou sekyrku, v levé ruce malou berlu. Žena – dívka uloží misku s ohněm pod oltář, na kterém se zlatě blízká symbol slunce (obr. Chrámový světlonoš). Po uložení misky se obrací a kráčí zpět do kruhové místnosti, zde usedne na kraj řady zasvěcenců, sedících v kruhu okolo místnosti. Všichni přítomní pronášejí zvuky, zpěvy oslavující boha slunce a tak se stupňuje jejich nadšení. Světlonoš je zasvěcen chrámu a tuto funkci může vykonávat jen čistá panna, jejím úkolem je starat se o nádoby s olejem a připravovat obřadní světlo. Pro muže je nedotknutelná. V paláci je jí blízký chrámový strážce. Přišlo zemětřesení. Země se třese. Dívka běží s chrámovým strážcem k lodi, chtějí se zachránit odjezdem z ostrova. Již se drží lodi, ale objevuje se velká vlna a jejich těla jsou smetena do moře. Jejich duše opouští těla a kráčí spolu vstříc světelnému kotouči duchovního světa. Konečně došli tam, po čem toužili. Jejich život v těle skončil, ale dívce ještě stále kapou kapky krve z jejích rukou…

Cestujeme po ostrově i ostrovech v blízkosti Kréty. Jedním z nich je ostrov Santorini. Zavírám oči. Co se odehrávalo na zdejším ostrově? Vnímám ten děj.

Vidím  jak na ostrov přilétají lidé na takových „vznášedlech“, připomínajících létající vor, nebo rogalo. Myslím, že se jedná o období Atlantidy. Pilot má na hlavě nasazenou „korunu“ v níž je umístěn krystal, v rukou drží „hůl“ s jejíž pomocí pravděpodobně ovládá let. (obr. Atlanťané).

Další můj výlet směřuje na ostrov Spinalonga. Cítím zde tíhu prostředí, ve kterém ještě do roku 1957 dožívali svůj život lidé nemocní leprou. Přiladila jsem se k této době a tomu, co se zde odehrávalo.

Vidím nádvoří, lidé se skrývají před sluncem ve skalních otvorech. Jsou zbídačeni, trpí. Uprostřed nádvoří se nachází velká pec ve které hoří oheň a spalují se zde mrtví. Jedno mrtvé tělo je právě neseno na dřevěných nosítkách potažených tmavým, režným suknem a vhozeno do ohně.

Poté jsme pro změnu vyrazili do hor a zde jsem cítila úplně jiné prostředí a to mne na rozdíl od nešťastného ostrova povznášelo. V horách se nachází jeskyně, kterou místní obyvatelé považují na místo  zrození boha Dia. Pokud na svých cestách stoupám do hor nebo na kopce, často pracuji mentálně na uvědomování si svých negativních či pozitivních vlastností, tentokrát jsem nabírala ty dobré a to odvahu, víru a lásku. Několik kroků před jeskyní jsem se zastavila a zklidnila.

V mysli se mi objevil obraz kamenů symbolizujících odvahu a víru, u odvahy to byly opravdu velké balvany. Při pomyšlení na lásku mi byla ukázána cesta mého vnitřního já. Vidím postavu kráčející po kamenné cestě, která má okolo těla obal zlatého světla (obr.  Zářící postava). Je to pro mne symbol konce prohlížení velkého já – ega a temných stínů v mém životě. Za tím dělám tlustou čáru. Nastupuji cestu Lásky. Postava v mojí vizi kráčí  směrem k jeskyni. V jeskyni přebývají lidé a já vidím jak vztahují ruce směrem k postavě a chtějí, aby je z temné jeskyně vytáhla. Uvědomila jsem si, že toto je moje poslání. „Vidíš, dokázala jsi to!“, vnímala jsem ve své vizi přítomnost a slova telepaticky přicházející od mých duchovních průvodců – andělů, kteří mne na mé cestě provázejí. „Už nás nepotřebuješ!“ Poznala jsem, že moji duchovní průvodci v tuto chvíli „odlétají“ a pocítila jsem lehký smutek. Poděkovala jsem jim z celého srdce za jejich pomoc. Zamávali mi a sdělili: „Je to naše povinnost, radost a láska!“.

Učinila jsem ještě pokus podívat se do své budoucnosti, ale nešlo to. Pouze jsem vnímala slova: „Až splníš svůj úkol, vrátíš se domů…“

Medium 11/2015

27 Chrámový světlonoš       29 Atlanťané

Chrámový světlonoš                        Atlanťané

30 Zářící postava

 

Zářící postava

 

Vzpomínka na pana Matúše Lašúta a zázraky na Turzovce

V létě roku 2010 jsem zatoužila navštívit kopec Živčák, podívat se na místo zjevení Panny Marie. Tomuto místu se na Slovensku říká slovenské Lurdy, tak jak ho nazval páter Pio.

S manželem Jiřím jsme se ubytovali v Moravskoslezských Beskydech, v místě skutečně krásném, obklopeném horami, nazvaném Trojanovice. V hotelu na pokoji mne na uvítanou čekalo malé překvapení. Lampička nad mou postelí nesvítila a tak jsem začala hledat zásuvku. Odtáhla jsem postel od zdi a na zemi jsem uviděla ležet náhrdelník z bižuterie, měl tvar růžence a byl ozdoben malými růžičkami a kamínky. Někdo ho zde ztratil, ale pro mne to bylo něco jako dar od Panny Marie, která se prý často s růžencem zjevuje.

Druhý den ráno jsme vyrazili na cestu, přejeli hranice Slovenska a zamířili do vesnice Turzovka. Snadno jsme našli vstup na horu Živčák, cestu po které chodíval hajný Matúš Lašút, jemuž zde Panna Maria svěřila svá poselství. Stojící Panna Maria, vyřezaná ze dřeva zde vítá přicházející návštěvníky. Jakmile jsme se vydali na cestu, připojil se k nám pejsek menšího vzrůstu, na první pohled kříženec. Rychle vyrazil kupředu a doprovázel nás celou cestu až na vrchol hory. Ve chvíli, kdy jsme se zastavili, zastavil se i on, počkal na nás a jakmile postřehl že jdeme, rychle vyběhl vpřed. Cesta byla lemována svatými obrázky připevněnými lidmi na stromy, proto zde není možné zabloudit. Po chvilce chůze jsem vystoupila na planinu, odkud byl pěkný rozhled. Před cestou jsem si zapsala na papírek seznam dobrých vlastností, které bych ráda přijala jako svoji součást. Každou z těchto vlastností jsem si v duchu vybavila a sledovala vnitřním zrakem co se odehrává, i  když jsem měla oči otevřené. V mojí mysli běžely obrazy a já viděla postavu ženy kráčející po cestě s velkou nůší na zádech a do té nůše jí byly vkládány tyto vlastnosti, vypadající jako velké, bílé bubliny, které měly okraje z jemného chmýří. Bubliny byly lehké, postavu netížily a ženě s nůší se šlo lehce. Jako poslední dvě vlastnosti jsem si nechala víru a lásku. Láska se objevila jako veliká bublina blýskající se barvami perleti ve světle a ta se po chvilce  přeměnila na bublinu zlatou. Postava s nůší uchopila bublinu do svých rukou, přitiskla si ji na hrudník a bublina s ní splynula… Všude bylo ticho a bylo to překrásné.

Ve chvíli, kdy jsme vystoupili na vrchol hory Živčák jsme byli trochu překvapeni. Představovala jsem si, že zde najdu nějakou dřevěnou kapličku, ale stála zde kaplička moderní v jejíž blízkosti se nacházel přístřešek s lavicemi a obchůdek s dárkovými předměty. Dýchla na nás atmosféra přítomnosti katolické církve. Na místě zjevení se nachází kříž s ukřižovaným Ježíšem a výzdoba křížové cesty i nacházejících se zde pramenů připomíná výzdobu kostelů a kapliček. To nejdůležitější co se zde odehrálo, tedy sdělení Panny Marie, nebylo pro mne zřetelné. V kostelíku jsem si koupila skládačku s obrázky toho, co je zde možné vidět. Jen na jednom z nich byl pan Lašút a na zadní straně zmínka o něm, že je to ten, který zde měl mít zjevení. Ani žena s níž jsem započala rozhovor a která si na toto místo přišla nabrat léčivou vodu nevěděla, kdo je pan Lašút.

V obchůdku s dárky jsem se prodavačky zeptala, na kterých místech se odehrála zjevení a zda pan Lašút ještě žije. Ukázala mi tam tři místa a dozvěděla jsem se od ní, že domek pana Lašúta se nachází přes silnici u vstupu na cestu, odkud jsme se vydali na výstup a že pan Lašút ještě žije. O pejskovi, který nás doprovázel nám řekla, že ho místní nazývají „pútnický pes“ a že se o něho nemusíme bát, neztratí se, neboť se vždy vrátí domů s někým, kdo se rozhodne jít stejnou cestou nazpět do vesnice.

Usedla jsem na místo zjevení kde se nacházel kříž, zavřela jsem oči a zkusila se přiladit s přáním k tomu, co se na tomto místě odehrávalo. Uviděla jsem kopec, ale nebyly na něm tak vysoké stromy jako nyní. Stál zde muž a díval se na zjevení ženské bytosti vznášející se nad zemí, která k němu zespodu vztahovala ruce a byla obklopena zlatou září. Muž padl na kolena. Cítila jsem, že mu tato zářící bytost sděluje: „Buď dobrý!“ (obr. Buď dobrý!). V ten okamžik se z amplionu kostela ozval hlas svolávající věřící na mši a tímto se můj vjem rozplynul.

Navštívili jsme ještě oční pramen, omyla jsem se jím a poprosila o prozření, nabrala jsem si z pramene vodu a vypila ji cestou zpět. Věděla jsem, že na vrchol vedou dvě cesty a tak jsme se vydali nazpět cestou  druhou. Při ní se nacházely další tři prameny a lidé si z nich nabírali vodu do lahví. Pejsek, který byl stále s námi najednou poznal náš úmysl jít jinou cestou a zastavil se, nešel dál. Díval se za námi jak odcházíme. Zamávali jsme mu a dali se cestou po silnici kudy mohou jezdit i auta. Sestoupali jsme dolů z hory a domnívali se, že jsme blízko místa odkud jsme ráno vyrazili. I když jsme turisté, mapu jsme si tentokrát sebou nevzali. Kolemjdoucí muž nám sdělil, že do vesnice je to ještě 8 km a že jsme na druhé straně kopce. Na pejsky prostě nemáme a tak jsme vykročili po silnici, jsme zvyklí chodit a vůbec nám to nevadilo.

Několik dnů po návratu domů jsem otevřela stránky o poselstvích Panny Marie na Turzovce a našla tam zmínku, že pan Lašút zemřel. Prý se to stalo 10.8. a my jsme byli na Turzovce týden před tím. Matúš Lašút měl těžký život. Za minulého režimu byl vláčen skrze svůj dar vidění po psychiatrických léčebnách, katolická církev prý mu zakázala dvě poselství sdělovat, neboť není kněz. Věřím, že teď duše pana Lašúta prožívá svůj potřebný klid, než opět vstoupí do těla a mezi nás.

250 Buď dobrý!

 

Buď dobrý!

Medium 1/2016

 

Dávná společenství vědoucích v Čechách

Na svých cestách po památkách a přírodních úkazech Česka jsem navštívila tři místa, která soudím spojuje to, že je obývalo společenství lidí spojených s přírodou, s Bohem, se zdrojem tvůrčí energie, energií jež dnes nazýváme volnou.

Tím prvním místem jsou Kounovské kamenné řady, nacházející se blízko obce Kounov na náhorní plošině v lese. Tato oblast je spojována s keltskou kulturou. Nacházejí se zde řady balvanů z křemenců, křemitých pískovců a slepenců.

Ptám se mentálně k čemu tyto kamenné řady sloužily? Do mojí mysli přichází, že sloužily k uctívání boha světla a dodávaly potřebnou energii k posilování energetického systému vědoucích. Pokouším se přiladit na to, co se na tomto místě odehrávalo a vnitřním zrakem sleduji muže oděného do bílého šatu bez rukávů. Stojí mezi kamennými řadami se zapálenou pochodní. Druhý muž nakládá jeden z kamenů na koně a odjíždí pryč, vnímám že kámen je určen pro toho kdo vládne.

Později jsem se dočetla, že jakýsi brněnský senzibil zjistil, že pod kameny by se mělo nacházet velké množství asi dvoumetrových ohnišť, šachovitě rozmístěných pod řadami. V ohništích zaznamenal reakci na kov, což by znamenalo přítomnost kovových předmětů.

Mým druhým výletem na kterém jsem náhodně objevila stopy zmíněného společenství je místo na plzeňsku a nazývá se Žihle. Je zde území v lese plné velkých, žulových kamenů. Připomíná mi to kounovské kameny, jsou však mnohem větší a leží zde neuspořádaně. Zaujal mne kamenný obr nazvaný „Dědek“. Druhý velký kámen nacházející se nedaleko odtud je pojmenován „Bába“. Přilaďuji se Dědkovi. Vidím několik postav stojících v kruhu okolo kamene oblečených do bílých oděvů. Z vrcholu kamene prýští energie (obr. Kámen Dědek). Ladím se přímo ke kameni a ptám se jaký je? „Vyhaslý, musel by se aktivovat“, přichází myšlenka jako odpověď.

Začínám rozumět aktivaci kamenů a tomu o čem hovoří například Malá babička jako o svém poslání. Kameny jsou vodiče a jejich aktivováním lidskou myslí a lidskými schopnostmi je možné znovu oživit na zemi síť energie, ta pravděpodobně v budoucnosti nahradí energie hmotné. Lidé v minulosti tyto energie využívali,  nyní se o nich mluví jako o volné energii. Energie elektrická, která na jednu stranu člověku slouží je však velmi hrubohmotná a rozšířili jsme její působení natolik, že na druhou stranu silně ohrožuje naše tělesné aurické vyzařování, narušuje naši harmonii s přírodou a naše těla strádají do nemoci. Zdroj volné energie je nekonečný. Abychom ho mohli používat, je důležité abychom pozdvihli  dobré lidské vlastnosti, probudili spící schopnosti a zdroj využívali opravdu nesobecky s moudrostí a ve prospěch všech.

Třetím místem mojí návštěvy je Libušín, je to vzácné místo nedaleko Kladna, dnes již narušené činností uhelného dolu v nedávné minulosti.  Byly zde nalezeny zbytky raně slovanské keramiky údajně z 6. a 7. stol. n.l. Přilaďuji se k tomu co se zde odehrávalo. Zůstávám náhle v překvapení, neboť v mé hlavě pokračuje film započatý na Kounovských kamenných řadách. Opět vidím podobně oblečeného muže v bílém, splývavém rouchu, v pase přepásaném koženým pásem. Jede na hnědém koni zapřaženém k plošině spojené z několika kmenů stromů a na ní veze větší, kulatý balvan. Jede lesní cestou až dorazí k dřevěné bráně a vjíždí  do hradiště. Kámen je nesen a předáván vědoucímu zdejšího společenství. Ten usedne na kámen. Sleduji vnitřním zrakem to, že od vůdce vedou energetické „šňůry“ k několika lidem sedícím v kruhu okolo něho. Tímto způsobem jsou předávány vědomosti od vůdce k sedícím, jsou spolu ve spojení. Po ukončení sezení se skupina rozchází na svá určená místa a já cítím, že vědí co mají dělat.

Kosmas spojuje Libušín s bájnou kněžnou Libuší. Není pochyb, že zdejší obyvatelé používali mimosmyslové schopnosti, těžší je však přesněji určit kdo a v jakém období zde pobýval a jaké duchovní obřady se zde konaly. Jsme Slované, proto slova ne, slova nestačí. Klíčem ke změně v této převratné době je skutek. Proč hledat poznání v historii cizích zemí? Kořeny máme na tomto území, jsme Čechové, jsme ti, kteří přišli s Praotcem Čechem. Vzpomeňme na Libušino proroctví spojené s Prahou, v současné době ožívající v jejím vzkazu pro budoucnost Čechů: „Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati“.

Medium 5/2016

41 Kámen Dědek

Kámen „Dědek“

 

Proč je dobré být sám sebou

Lidé často usilují o to mít svůj vlastní projev, být osobití. Tvrdí, že je druzí musí brát takové jací jsou a že se nehodlají změnit. Hovoří za ně jejich já – ego, které zatím netuší, že může být mnohem větší a krásnější než se sami domnívají. Být sám sebou z duchovního pohledu znamená objevit v sobě, ve svém nitru světlo a lásku, objevit svoji skutečnou podstatu, objevit to, kým ve skutečnosti jsme. Nejsme jen pouhým tělem skládajícím se z buněk. Buňky spojuje energie vyzařující jako aura a kromě hmotného těla vlastníme další těla nehmotná, například psychické, duchovní, emocionální. Všechna jsou naší součástí.

Dokud nepoznáme svoji pravou, božskou podstatu a skutečnost, že můžeme kráčet v jejím duchu, jsme odkázáni na své dosažené životní zkušenosti a na zkušenosti druhých lidí. Z tohoto poznání potom činíme a podle toho s čím se ztotožňujeme, takovým způsobem myslíme, takoví jsme. Objevujeme život okolo nás a snažíme se uskutečňovat svoje představy, touhy a úkoly. Roli přitom hrají naše emoce, naše strachy, hněvy, bolesti a vlastnosti, které jsme v průběhu současného života i svých minulých vtěleních nabyli. Své životy neřídíme jen my sami svojí vůlí, je řízen i osudem. Osud je nástroj k našemu poznání a pochopení co děláme špatně a co se ještě máme v životě naučit. Události, které nás v životě potkávají nás mohou měnit buď k lepšímu, nebo k horšímu. Buď se stáváme citlivějším a vnímavějším člověkem, nebo zatrpkneme a nemyslíme ani nečiníme v dobrém. Druhá možnost je jen dočasná, je to odchylka z naší cesty k pochopení jakou cestou jde vývoj a že si konáním nedobrých věcí a touhou po odplatě, která je již za hranicí nutné sebeobrany, ubližujeme jen sami sobě. Zákon karmy je v tomto neúprosný pro všechny  a již v současném nebo v příštích životech si najde možnost naplnění a my budeme sklízet to co jsme zaseli, dokud se nenapravíme a nebudeme svých činů litovat. My jsme tvůrci svých životů. Na druhou stranu je času dost, můžeme tvořit podle svých přání opravdu hodně a dlouho. V tom má každý z nás více či méně volnosti.

Díváme-li se na lidské hemžení pohledem člověka, může se nám jevit jako nespravedlivé. Z pohledu boha jako tvůrce všeho stvořeného tomu tak není, neboť vše slouží k poznání, k vývoji bytostí, k tomu, abychom si mohli vyzkoušet různé životní role někdy vůdců, jindy obětí tak dlouho až nakonec pochopíme, že od boha nejsme odděleni, ale že stejně jako on je každým z nás i my jsme jím a můžeme tvořit s jeho vědomím. Do té doby tvoříme tak jak umíme, jak nám to umožňuje náš vývojový stupeň. Vývojový stupeň není dán jen naší inteligencí, vypovídá především o kvalitě našeho lidství, o tom jak jsme schopni milovat sebe a druhé. Pokud nevnímáme lásku v sobě, ve svém nitru, nemůžeme ji vyzařovat k druhým a vytvářet s nimi láskyplná spojení. Spojují nás s nimi různé druhy emocí příjemných či nepříjemných ať to jsou vášně, touhy, sexuální spojení, nebo nenávist, závist, žárlivost a jiné a tato spojení vytváří karmické vazby, takové energetické „provazy“ s nimiž jsme s druhými spojeni a přitahují nás ze života do života, dokud vztahy nevyčistíme, neprosvětlíme a neproměníme v láskyplná spojení. V tomto životním dění, které je vyjádřením boha – tvůrce skrze dualitu, to znamená skrze duální svět dobra a zla, nás ovlivňuje a utváří to, jakým způsobem myslíme. Duální svět není jen svět hmotný, ale i duchovní, nehmotný. Stejně jako lidé konají dobro i zlo, totéž probíhá ve světě nehmotném, v němž přebývají jak duše zemřelých, tak i bytosti andělské různých duchovních ladění. Naše nezvládnuté emoce a závislosti přitahují  duše zemřelých,duše které stále touží prožívat svoje vlastní závislosti jako například závislost na alkoholu, drogách, sexu a jiných, které si za života v těle vypěstovaly a tyto duše mohou působit v našich aurách jako „ přivtělené“ bytosti. Ty působí na naše myšlení i konání a my můžeme být sami sebou jen stěží. Vůbec netušíme, co naše myšlenky ovlivňuje. Současně jsme to my, kdo si tvoří směr a kvalitu života svým myšlením, vždyť myšlenka je nejvyšší tvůrčí energie. Myšlení ega cítícího se jako opuštěné, oddělené od božského zdroje a od duchovních bytostí – andělů je manipulující a plné strachu a vytváří v auře člověka shluky temné energie, které působí na orgány těla a ty bez přísunu vyživující energie nakonec onemocní. Shluky temných energií z našich nezvládnutých emocí vytváří dokonce energetické entity, jsou to naše emocionální výtvory, chovající se doslova jako animované „postavičky“ strachů, hněvů a podobně (obr. Pan Strach).

Jak z toho ven?  Je důležité stát se nezávislým v myšlení na názorech druhých lidí a otevřít se myšlenkám přicházejícím ze světla a lásky, ze zdroje, kterého nazýváme bohem a  zajímat se o to kdo a jací opravdu jsme a jaký je svět z širšího pohledu vědomí. Můžeme začít pátrat po tom, co lidé v tomto poznali, avšak především vstoupit do svého vlastního nitra a v něm hledat. Provést hluboké odpuštění sobě i druhým, vždyť všichni jsme na vývojové cestě a jsme chybující. Odpusťme svoji  vývojovou nedokonalost sobě i druhým. Je skutečně krásné se v tomto „probudit“,  navázat kontakt se sebou samým, se svým vyšším já, svým vnitřním moudrým dítětem, stejně tak jako s bytostmi duchovního světa, s našimi průvodci – anděly, kteří při nás stále stojí a pomáhají nám jak mohou a jak jim to my dovolíme.  Všichni jsme majitelé energetického systému těla, je to zdroj našeho života  a jeho součástí je čakrový systém. Zablokované čakry nepracují správně z různých důvodů. Vždy jsme to jen my, kdo má vědomě či nevědomě vliv na to v jakém stavu se naše čakry nacházejí. K nápravě můžeme požádat o pomoc léčitele, to je možné. Stát se nezávislým a trvale udržovat dosaženého stavu vyžaduje práci na sobě samém. Znamená to uvědomění si skutečnosti vlastního napojení na zdroj světla. Jen svou vlastní změnou, změnou své kvality vyzařování můžeme uskutečnit velkou změnu a společně jeden vedle druhého  stvořit „nebe na zemi“, tak mocné bytosti jsme ve své podstatě. Proto stojí za to hledat sám sebe a sám sebou se stát.

Medium 2/2017

26 Představa strachu

Pan Strach

 

Co znamená Svatý grál?

Traduje se od dob rytířů kulatého stolu až po nacisty, že tajemství Svatého grálu přitahuje pozornost mnohých hledačů. Co je to vlastně Svatý grál? Historicky to má být pohár, svatý předmět z něhož pil Ježíš při poslední večeři. Je to nejhledanější křesťanská relikvie, které je přisuzována síla zajišťující spásu, vykoupení a život věčný.

Pro mne je Svatý grál jako hmotný pohár pouze symbol. Přepokládám, že Ježíš při poslední večeři neměl na mysli hodování, ale setkání s jeho učedníky sloužilo naposledy k tomu, aby s ním mohli sdílet jeho čisté vyzařování a jeho myšlenky. Svatý grál vnímám jako proud boží, tvůrčí energie a skutečnost o její existenci přišel Ježíš lidem ukázat a nechat je ji pocítit. Pocítit ji jako opravdový dar mohou lidé se schopností se alespoň z části v mysli odpoutat od záležitostí hmotného života a  s citlivějším vnímáním toho, co nemusí být vidět očima. Ježíš přišel sdělit lidem, že zdroj nevyčerpatelné energie – lásky je v něm a může být objeven v nás všech, neboť v nás všech tento zdroj dřímá a čeká jen na naše uvědomění si této skutečnosti. Dá-li lidem On sám, ne jako andělská bytost, ale jako skutečně hmotný člověk  „napít“ z tohoto zdroje, to znamená dotknout se vyzařování jeho kvality, i lidé pocítí touhu probudit v sobě tento zdroj léčivé a tvůrčí síly.

Proč je dobré tento zdroj uvnitř sebe hledat? Aby se lidem na zemi  snadněji a radostněji žilo. Aby byly navždy ukončeny války,  vzájemné střety a nedorozumění , neboť ty  jsou projevem hrubé a hmotné duality světa a přináší jen utrpení a nemoci. Doba již nazrála, aby se lidstvo posunulo ve svém vývoji a začalo vnímat sílu božského zdroje, jeho lásku. Jen ta může povznést lidstvo o stupínek výše ve vývoji a blíže k samotnému zdroji Světla odkud vše vzešlo a kam se vše stvořené opět vrací. Ježíš a jeho předchůdci či následovníci vždy přináší poselství lásky skrze svoji vlastní vyzařovanou kvalitu, skrze svoje myšlenky osvětlující pravdu o tom kdo jsme a odkud jsme přišli. Je to tělo a krev čím si jeho dary lidé připodobnily  a časem  bylo mnohé z toho  co měl Ježíš na mysli lidmi zkresleno jejich nepochopením. Myšlení Ježíše je tak odlišné svým širokým vědomým, že je těžké správně porozumět jeho poselství.

Ježíš nám přišel ukázat energii lásky a cestu k tomu stát se moudrými. To byl jeho úkol na zemi.  Zavedením ve víře je nepochybně tvrzení, že Ježíš se přišel obětovat na kříži. To si jen lidé omluvili svůj nízký čin. Není možné se za někoho obětovat, neboť jsme zodpovědní každý sám za sebe. Člověk se může dočkat milosti s předpokladem, že se změní k lepšímu. Oběť Ježíše spočívá v tom, že mnohem vyspělejší jedinec  přichází ke svým „mladším“ bratřím, které cítí jako svoji součást, aby jim v jejich poznání a vývoji ulehčil.

Svaté přijímání je v pravdě o přijímání božské energie, síly, která vše tvoří a vším je. V našem duálním světě je tato síla rozptýlena do času a prostoru, vytvořila neživou hmotu, rostliny, zvířata, hmotné i nehmotné bytosti. Děje zde  probíhající  můžeme pozorovat, prohlížet a prociťovat, vnímat dvojné projevy jako dobro a zlo. V Jednotě je vjem jiný, není zde oddělenost od Stvořitele. Opravdový zasvěcenec  může s jemnohmotnými silami  pracovat jako přenašeč a ony skrze něho proudí. Přijímat při křesťanské bohoslužbě chléb a víno je symbolické konání a je to o hledání Boha. Je třeba vlastního prožitku. Používání všeho hmotného při přijímání je zbytečné, pokud skrze to neproudí božská energie sloužící nejvyššímu dobru pro všechny účastníky obřadu.  Dobru  může  sloužit jen člověk dostatečně očištěný s vysokým morálním kreditem. Ten je potom předurčen pracovat s tímto silovým pramenem ve jménu toho nejvyššího, vést druhé k vzestupu jejich i  jeho vlastních  sil  a svého postavení nezneužívá ve svůj prospěch.

Přijmeme-li skutečnost, že Svatý grál není hmota, ale energie, můžeme připustit, že tento nekonečný zdroj energie může být veden skrze hmotné předměty a lidskou vůlí veden a regulován. Vzpomeňme „hůlky“ s jejíž pomocí léčili a tvořili staří Egypťané. Některé sochy a obrazy zobrazují madony s „hůlkami“ v rukách, jsou to žezla, která se stala symbolem králů a my dnes netušíme, zda panovníci znali skutečnost o tom jakou moc tyto nástroje mohou mít v rukou vědoucích.

S proudem nekonečného světla – lásky je možné pracovat přes čakrový systém probuzeného člověka a toto vědění přináší Ježíš, aby je předal svým učedníkům, dovedl je k jejich vlastní moci a poté učení předal svému nástupci, v té době Petrovi, aby pokračoval v jeho misi na zemi a podobně jako on pomáhal pozemšťanům rozpomenout se na svoji pravou podstatu a to trpělivě a jak nejlépe je možné, aby mu porozuměli. Řetězec jeho pokračovatelů byl bohužel hned v počátku přerušen.

Uplynulo 2000 let od zmíněné smutné události. Česká země dostala dar v podobě léčitele, Josefa Zezulky. Ten pro práci se silami založil obor biotronika a ve své léčitelské praxi předvedl  prostřednictvím své osoby silné léčivé působení. Třebaže dnes již není s námi fyzicky přítomen, zanechal  zde čisté poznání ve filozofii Bytí. Dokážeme v jeho skromnosti správně porozumět zanechanému odkazu?

Mluvíme-li o práci se silami nezapomeňme, že  i  temní  lidé touží se silami pracovat, avšak zavádí a zotročují druhé, přitom se sami nacházejí v zajetí svého nízkého ega. Svatý grál hledal i Heinrich Himmler, aby mu jeho moc pomohla vyhrát válku a i on toužil hrát hru na rytíře kulatého stolu.

Jak využít poselství Svatého grálu dnes? Hledejme jeho tryskající pramen uvnitř sebe, ve svém nitru. Jen tak se můžeme osvobodit od  závislosti na druhých, na tom čeho dosáhla v poznání  společnost v níž žijeme a dojít ke svému vlastnímu poznání, k opravdovému osvobození  se z pout nevědomosti o tom kdo ve skutečnosti jsme a jak v pravdě mocné můžeme být bytosti, pokud svoji sílu světla a lásky objevíme a necháme se jí vést. Ten kdo je připraven a jeho já zapomene na sobecké záměry a hrátky, tomu se bude dostávat pomoci od andělských bytostí z duchovního světa.

Medium 12/2016

12 Svatý grál upraven

Svatý grál

 

O tibetském Městě Bohů

Ráda bych se podělila o poznatky načerpané z knihy Ernsta Muldaševa „ Hledání města bohů III. V objetí Šambaly“  a současně i s tím, jaký je můj pohled na tuto věc. Muldašev při své expedici do Tibetu, do oblasti nazývané Městem Bohů objevil skutečnost, že zdejší hory jsou pyramidální útvary. Ve starých knihách, střežených tamními mnichy a údajně přepsaných před 2000 lety z knih ještě starších, se píše o výstavbě komplexu Kailásu, Šambala a Říše mrtvých. Monumenty v Městě Bohů musely být vytvořeny pro nás na nějakém nepochopitelném principu a hory obrušovány. Muldašev zaznamenal, že mnohé monumenty v nebeském „městě“ jsou vybaveny plochými nebo vydutými konstrukcemi, které zřejmě odrážejí a regulují nějaké druhy energií včetně energie Času. Ty,  které vytvářejí efekt stlačené energie času nazývá Zrcadla Času.

V úhlu zájmu E. Muldaševa bylo nalezení  Zlatých desek Lemuřanů, na nichž má být zaznamenáno Pravdivé vědění. Mnich z místního kláštera, s nímž Muldašev hovořil, existenci desek přímo nepotvrdil.  Zavedl skupinu badatelů do jedné z utajovaných jeskyň a poučil je o nutnosti vstupovat dovnitř s myšlenkami o dobrém, nejlépe o věčnosti. Z předchozích expedic znal  Muldašev jeskyně samádhi, kde vstupu do nich brání energetické síly, způsobující lidem pocity strachu, neklidu, slabosti či zmrtvení těla a jiné. Mravenčení  ucítil Muldašev i v této jeskyni nacházející se podle slov mnicha u vchodu do Říše mrtvých.  „Jinak je ale Říše mrtvých živá, je silnější než my a vede ji člověk, jehož „mrtvé“ tělo je obrovské a mrtví zde žijí velmi, velmi dlouho“, vyprávěl mnich s přesvědčením a vírou, že i on se stane skutečným Mrtvým prostřednictvím čtení prastarých knih, které je mu  v klášteře  povoleno číst a to jen jeden den v roce. Pobývání v Městě Bohů může na člověka působit rozdílně. „Někdo zestárne a někdo ne, vše závisí na samotném člověku, někdo zde nalezne velké štěstí a někdo prostě smrt…přes útrapy umírajícího starce“, prozradil mnich po opuštění jeskyně a při pohledu na skalní monument nazvaný Dům šťastného kamene.  Muldašev předpokládá, že právě toto místo je branou do překrásného podzemního světa Šambaly. Ani tuto úvahu mnich nepotvrdil, mluvil ale o velkém, čtvercovém otvoru na jedné straně Domu šťastného kamene a několika malých otvorech. K žádnému z nich se však nelze přibližovat a člověk, který to udělá, ponese těžký Boží trest. „Je to umožněno pouze výjimečně lidem tehdy, pokud je to Boží vůle“, pokračoval dále mnich a varoval návštěvníky slovy: „Na Dům šťastného kamene se dívejte s láskou!“

Muldašev předpokládá, že v nepřístupné pyramidě Malého Kailásu  se nachází kámen Čintámaní a je na něm zapsán program života na Zemi. Soudím, že možné, že takový nosič informací může existovat, a podobně jako v dnešním technickém světě používáme například CD jako nosiče informací a musíme k nim znát přístup jak je získat, stejně tak bychom museli znát způsob jak přečíst informace vložené například do krystalu dávnými civilizacemi.

V programu Muldaševovy expedice byla i návštěva Milarepovy jeskyně, v jejíž blízkosti se nachází obrovský kamenný monolit s šesti stejnými stěnami. Podle znalostí mnicha tamního kláštera má symbolizovat šest světů Říše mrtvých a Milarepa monolit vybrousil rukama a přenesl očima na toto místo.  Legenda vypráví, že Milarepa na Kailásu bojoval proti jogínovi Bonpo a potom co se oba dostali na vrchol, zbořili jeho severní stěnu. Toto mu nebylo odpuštěno a nebyl do Říše mrtvých vpuštěn, proto začal v jeskyni budovat sám zvláštní vchod. Muldašev se zde zamýšlí nad tím, že všichni máme právo chybovat. Ze života Milarepy  je známo, že tento tibetský buddhistický jogín žil a meditoval mnoho let v horách a jeskyních na přelomu 11. a 12. století, uměl létat, procházet skálu a navštěvovat různá místa na zemi i ve vesmíru. I přes počáteční zkušenost s černou magií dosáhl po očistění karmy osvícení.  Životní příběh tohoto tibetského buddhistického hrdiny popsal E. Tomáš v knize nazvané „Milarepa“ a údajně se jedná o jeden z Tomášových minulých životů.

Jogíni a poutníci přicházející do Města Bohů vstupují do Údolí Smrti, aby stanuli před Soudem svědomí velikého Vládce Smrti, buď aby zde nalezli svou smrt, nebo byli obdařeni zvláštními schopnostmi a jako „čisté duše“ a převzali úlohu čištění Světa myšlenek pozemských lidí, píše ve své knize Muldašev.  Za Údolím Smrti se podle vyprávění  jednoho z Tibeťanů nachází ukrytá „rajská“ jeskyně, v níž se zhmotňují všechny myšlenky člověka, objeví se vše na co člověk pomyslí. Pomyslí-li na jídlo, objeví se okamžitě.  Do Údolí Smrti se vypravil i Muldašev. Cestou míjel na zemi ležící pozůstatky lidských kostí. To co se odehrálo během cesty v jeho hlavě bylo promítnutí obrazů z jeho dětství až po současnost v tomto životě. Provázely ho pocity jak čisté a blažené, tak nelibé v závislosti na osobních vztazích s druhými lidmi a druhu jeho činnosti. Píše, že to bylo čtení „otevřené knihy“ s poznáním , že podstatné u člověka jsou jeho myšlenky a čistota duše. Vnímal, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou propojeny a že on je zde díky Času minulosti. Existenci „Nového člověka“ najednou uviděl jako realitu a pro naplnění toho stát se jím není třeba putovat do Údolí Smrti, je zapotřebí naslouchat své intuici. Jsme děti Boha a Bůh určil jako hlavní vzácnost člověka Lásku. Muldašev návštěvu Údolí Smrti přežil. Neminula ho však velká bolest žaludku. Usoudil, že to byla to bolest jeho duše a tu tam vyplakal. Cestou zpět cítil, že se mu nechce vracet do našeho pomíjivého světa, kde je tolik duševní špíny. Věděl, že chce … Čistou duši.

Předpokládám, že civilizace Atlanťanů a Lemuřanů vládla prací s energiemi, stejně jako my dnes vládneme technikou. Oni se sebezničili, stejně jako my ke sebezničení směřujeme. Vytvoření nerovnováhy ať v duchu nebo ve hmotě a okouzlení velkým egem k tomuto vede. Je to stále vývojová nedokonalost lidí na planetě a nastává již čas se probudit ze spánku nevědomosti, projít každý jako jedinec osobní transformací, probudit v sobě energii Lásky, jinak se budeme stále učit ze svých pokusů a chyb. Vše je možné změnit.  Možná, že záhada Města Bohů není záhadou. Vyspělí jedinci z dávných civilizací mohli přejít do podzemí a svým pouhým bytím pomáhají planetě v udržení harmonie a vývoji na ní. Jejich vnímání času může být od našeho značně odlišné. Do takové oblasti vysokofrekvenční energie nemůže vstoupit člověk, jehož čakrový systém není vyčištěný a on nevibruje na energii Lásky. Z tohoto důvodu je to pro některé z poutníků zničující. Muldašev měl slabinu ve třetí čakře, solar-plexu, ale pravděpodobně byl dost silný, aby energie v Údolí Smrti ustál. Možná ho do tohoto místa opětovně přitáhla jeho minulá inkarnace, jak říká Čas minulosti, a úkol předat v tomto životě poznaná fakta pro nás zatím tajemného místa a to nikoliv z pohledu mystika, ale vědce a dojít touto cestou ke stejnému, vždyť všechny cesty vedou k Bohu, do Jednoty stvoření.

Při čtení knihy jsem si vzpomněla na jednu ze svých meditací, probíhala takto:

 Moje vnitřní dítě, projekce mého vnitřního já, moje duchovní tělo, se objevilo sedící v zahradě a v mojí mysli začal probíhat film o tom, čím jsem již v tomto životě prošla. Poprosila jsem o to, abych byla schopna odpouštět sobě i druhým svou i jejich nedokonalost. Dva andělé, moji duchovní průvodci, vynesli moje duchovní tělo do výšky, stala se z něho zářivá koule, která se rozletěla na tisíce kousků a opět se složila. Sledovala jsem vše vnitřním zrakem. Postava duchovní ho těla se objevila opět v zahradě a já dále sledovala děj. V zahradě se nacházela studna. Nahlédla jsem do ní a objevila se zlatá rybka. Rybka mne vyzvala, abych ji následovala. Ponořila jsem se do vody, vše stále sledovalo jen moje vědomí.  Studnou jsem proplavala. Spolu s rybkou jsem pokračovala v cestě skrze zem a viděla zde podzemní život larev a brouků. Náhle jsem se ocitla v jeskyni, která zářila zlatým leskem. Byla jsem posazena na kámen uprostřed a přede mnou stál velmi vysoký muž s dlouhým , světle šedým vousem. Dva jemu podobní muži seděli v lotosovém sedu v povzdálí, každý na jedné straně ode mne. Jejich oděvem byla pouze bederní rouška (obr. Duchovní podzemí). Zavřela jsem oči a cítila, že jsme sjednoceni jednotným vědomím. Žádné myšlenky mou myslí neprocházely, pociťovala jsem pouze vědomí jednoty. Po procitnutí z tohoto stavu jsem pocítila radost a mnou sledovaná postava vnitřního dítěte se začala točit dokola a tančit. Opět se objevila rybka a toutéž cestou, kterou jsme přišly, jsem se skrze zemi a vodu ve studni objevila v zahradě. Postava duchovního těla vyskočila ze studny, otevřela malá zahradní vrátka, prošla jimi, zavřela za sebou a opustila zahradu.

Vzhledem k tomu, že Muldašev není mystik, vychází z toho, že to co v člověku tvoří je jeho mysl. Mysl však umožňuje stále jen částečné poznání. E. Tomáš říkal, ptejte se: „Co je za myslí?“. Je to naše božské vědomí a to nezná omezení ani časem, ani prostorem.

Medium 4/2017

157 Duchovní podzemí

Duchovní podzemí

 

Je hora Blaník českou Šambalou?

Okolo hory Blaník, neboli „Bílé hory“, je hodně mýtů a přitahuje pátrače po tajemných místech. Nejznámější pověstí vztahující se k této hoře je pověst o blanických rytířích, či svatováclavském vojsku.

V době největšího ohrožení České země se prý otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř ní se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům a porazí je. V tomto smyslu je nám Blaník známý především díky „Starým pověstem českým“ od Aloise Jiráska, který vychází z proroctví slepého mládence a jeho příslibu Karlu IV., že vojsko rytířů vedené svatým Václavem nastolí opět v Čechách klid a mír.

Za šířením pověsti v druhé polovině 15 stol. pravděpodobně stojí sekta nazývaná „pecínovskými“, podle tvrze Pecínova na Benešovsku, nebo „mikulášenci, podle jejího zakladatele Mikuláše Vlásenického z Vlásenic. Tento lidový vizionář ve svých vyprávěních líčil „množství nepřátel, zemi roznášenou na kopytech koní, potoky krve…, avšak až bude nejhůře, vyjedou z Blaníku divnou mocí ukrytí tam boží bojovníci“.

Blaník je rovněž známý svými poutěmi a první zmínky o nich se datují k roku 1404. Proti poutím na určitá místa a kopce ve svých kázáních vystupoval mimo jiné i Mistr Jan Hus a odsuzoval je za to, že zde lidé očekávají zázraky a konají modloslužebné obřady. Právě na základě Husova upozornění nakonec rázně zasáhl arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka a zakázal horu navštěvovat pod trestem exkomunikace. Z roku 1405 se nám dochoval Husův spis „De sanguine Christi“ (O Kristově krvi) v němž ostře odsuzuje pohanské zvyky podblanického lidu, který věří, že v hoře spí svatí a lidé jim mají nosit na vrchol kameny ke stavbě jakéhosi chrámu.

Legendy o Blaníku tedy sahají až do pohanských dob. Velký Blaník byl osídlen v 5. stol. př. n. l., bylo zde vybudováno hradiště, keltské oppidum kruhovitého tvaru se dvěma řadami mohutných kamenných valů, jejichž zbytky jsou dodnes viditelné okolo vrcholu.

Podle některých badatelů jsou spící vojska vlastně Aes Sídhe, nadpřirozený lid z keltské mytologie, který obývá podzemí. Jsou to postavy, které žijí pod zemí v paralelním světě v samém nitru hor. Za jasných měsíčních nocí občas vyplouvají jejich přízraky z hor a my je můžeme spatřit, nebo třeba jen slyšet ržání jejich koní, řinčení zbroje a troubení jejich trub. Nejčastěji se to prý stává o svátku Samhain, kdy je závoj mezi světy nejtenčí a kdy se brána do tohoto jiného časoprostoru a říše, kde je všechno jinak, otvírá. Existence takových bran je možná.

Svědkové hovoří o setkáních s podivnými bytostmi nabírajícími různé podoby, či s obry. Zajímavé jsou pověsti o lidech, kteří zde zabloudili a zmizeli v nitru hory. Po svém návratu domů se domnívali, že tam pobývali jen chvíli, avšak „venku“ uplynul mnohem delší čas, někteří se vrátili zpět až po několika letech. Den uvnitř hory je prý dlouhý jako rok na povrchu.

Mezi lidmi je rozšířená pověst vozkovi, který jel s koňmi domů z mlýna. Cestou uslyšel troubení a hlahol vojska. Jeho koně se splašili a za tímto hlaholem běželi. Vběhli i s vozem a vozkou do hory Blaník a zde zůstali s vojskem uvězněni 10 let. Po návratu vozka nemohl uvěřit, že strávil tak dlouhou dobu v hoře a vypravoval, že v Blaníku spí rytíř Vok z Rožmberka.

Další pověst je o dívce, která žala pod Blaníkem trávu:  „Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena. Uzřela klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stáli řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl sklonění. Spali, a koně stáli nehnutě, hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli. Dívka vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nepohnul. I začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil. Jak přišla, tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem z trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se octla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.“

Podobně jako dívku, pozval si neznámý rytíř i kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně: “Kovář šel, a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásl, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů.“

Pověstí a příběhů vztahujících se k blanickým rytířům je opravdu hodně. Z roku 1827 se dochoval příběh krajského komisaře Putzlachera, který při jízdě kočárem do Mladé Vožice cestou poblíž Blaníku vypravoval svému myslivci o spících rytířích. Myslivec dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli se zvedl prach, zadupala kopyta a zařinčelo železo. Cestující viděli za kočárem obrněné šedivé jezdce a ti jim nahnali dost strachu.

Chronicky známý je příběh o zmizení Václava Podbrdského z Louňovic, který zmizel z Blaníku v souvislosti s položením jednoho ze základních kamenů na stavbu Národního divadla. Příběh byl dokonce uveřejněn roku 1889 v novinách Národní politika. V dubnu 1868 při vylamování kamene, kamenický pomocník Václav Podbrdský udělal špatný krok a zřítil se z výšky 60 metrů. Přestože ho spolupracovníci viděli padat, jeho tělo se nenašlo a byl po zákonem stanovené době prohlášen za mrtvého. Podbrdský se objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene. Podbrdský soud vyhrál a musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Případ vzbudil pozornost a Podbrdský byl postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě. Před soudem vypověděl, že po dopadu se probral ve velkém klenutém sále, kde jej přivítala krásná dívka. Cítil se najednou jako jiný člověk, jako by byl studovaný a učený. Postupně se zde setkal s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. S některými prý dokonce telepaticky mluvil. Jejich řeči prý nerozuměl, myšlenkám ano. Na závěr se velikáni za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka – Génius Čech – se s Václavem Podbrdským rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše mělo trvat 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zjistil, že uplynulo 18 let. Vojenský soud kameníkovo vysvětlení přijal, označil ho však za utkvělou představu. Podbrdského za uniknutí vojenské službě nepotrestal.

Jelikož je možné z výpovědí svědků předpokládat, že se v nitru Blaníku nacházejí rozsáhlé dutiny a jeskynní prostory, mentálně se přilaďuji k jeho podzemí:

Prozkoumávám svým vědomím jeskyně. Vidím dvě tmavé bytosti, vypadají jako dva černí, chlupatí pavouci. Moji dva duchovní průvodci – andělé  jsou se mnou a pracují na odvedení těchto „výtečníků“ do Světla. Vnitřním zrakem sleduji, jak „pavouci“ putují s pomocí mých průvodců do světelného kotouče, do Zdroje světla a jak v něm mizí jejich těla.

Prohlížím dále jeskyně, zda v nich zahlédnu Světlo. Vnímám, že Světlo zde bylo, ale bylo využito k pohanským magickým obřadům. Je slabé. Napadá mne, že to svatováclavské vojsko jsme my, současní lidé zde vtělení, jejichž úkolem je probudit se a vyjít ven ne jako bojovníci ve zbroji, ale jezdci s pochodněmi Světla ve svých srdcích. Andělé jsou připraveni nám pomáhat, ale musíme to chtít my lidé.

Nejen Velký Blaník, ale i Malý Blaník, dříve zvaný Holý vrch, přitáhl moji pozornost, a tak jsem se vypravila prohlédnout si toto místo. Více než zbytky středověkého hrádku na vrcholu mne zaujala zřícenina barokní kaple sv. Máří Magdaleny a uvnitř zříceniny vyrostlý velký, starý smrk. Usedla jsem ke stromu, zavřela oči a naladila se na to, co se zde odehrávalo v minulosti: Uviděla jsem průvod lidí kráčející směrem k hoře včele s duchovním, hádám, že s biskupem, měl na hlavě vysokou biskupskou mitru a v ruce berlu. Průvod směřoval ke kostelu, kopec byl holý bez stromů, pokrytý zelenou travou, nepodobal se současnosti, kdy je porostlý stromy. Můj pohled se zaostřil na dívku s dlouhými hnědými copy, v bílé blůzce s krátkými rukávy a nabírané sukni, která podávala biskupovi cosi na červeném polštářku, lemovaném zlatou šňůrou na cestě před kostelem.

Později jsem dohledala, že poutě na Malý Blaník se konaly již v první polovině 16. stol., kaple byla dokončena v roce 1753. Pod kaplí bývala jeskyně s poustevníkem a stromu starému přibližně 200 let se říká „Mnich“.

Proč byla pověrám kolem Blaníku věnována tak mimořádná pozornost? Nemohl by být Blaník a Říp pyramidálními horami dávných civilizací? Na to odpověď naše klasická historie nedává. Jisté je, že silová místa naši předkové vyhledávali. Zřejmě není náhodou, že se právě na naše území vypravil praotec Čech se svou družinou, aby nalezl čisté a silné místo.

A co naši blaničtí rytíři, nejsou jimi převtělené osobnosti z naší historie, rytíři nové doby, kteří přicházejí právě v tomto čase, aby pomohli České zemi naplnit její poslání a pomoci lidskému transformačnímu procesu a odkazu Karla IV., který započal díky svým vizím budování  nového Jeruzaléma v Čechách?

Medium 11/2017

 

Co je nejcennější na duchovní cestě? Jeto vyzařování Světla – Lásky.

Často se mluví o duchovní transformaci, co vlastně duchovní transformace znamená? Léčitel – biotronik Josef Zezulka, přinašeč filozofie pro “Novou dobu“ lidstva zdůrazňoval především význam vlastní změny, říkal: „Musíte se změnit!“  Myslel tím změnu každého z nás, je to změna naší kvality, naší energie, našeho vyzařování. K tomu je třeba převzít zodpovědnost sám za sebe a začít na sobě pracovat, vstoupit do svého nitra a zde hledat uzdravení, nejen ve vnějším hmotném světě lékařských nástrojů a léků. Stejně tak jestliže se budeme věnovat pouze fyzické kráse a usilovat o dokonalé tělo, nikdy nedojdeme k vnitřnímu míru a vyrovnanosti. Prací na sobě myslím práci na naší energetické, emocionální a psychické části, na kráse naší duše. Je třeba se zbavit zátěží uvnitř nás vzniklých z prožitých traumat, bolestí a zklamání a to jak z tohoto, tak i z minulých životů, odstranit bloky na energetických drahách našich těl a vědomě se napojit na světlo Matky Země a duchovní Zdroj světla, domov andělských bytostí, vždyť tyto zdroje jsou zde pro osobní transformaci nás všech (obr. Napojení se na Světlo). Mohou se stát naší vědomou součástí.  Pomocí Světla můžeme změnit kvalitu svého vyzařování, své aury, změnit emoce jako strachy, hněvy a nespokojenost se životem na energii lásky a soucítění, uvolníme si jejich prostřednictvím cestu k prožívání přirozené radosti ze života. Pokud tuto proměnu uskutečníme společně, je možný přechod do vyšší vývojové úrovně celé planety. V podstatě se jedná o očistu karmy každého z nás, o očistění karmy rodin, společností i celého lidstva. Dokud nebudeme vědět o své pravé podstatě, o tom kým ve skutečnosti jsme, že jsme nesmrtelné bytosti procházející vývojem a dále budeme svými činy ničit sebe, svoje okolí a planetu, budeme se stále pohybovat v kruhu karmických činů a jejich následků a budeme nadále způsobovat druhým i sobě více či méně utrpení.  Vstup do nového věku znamená pro lidstvo změnu vibrací každého jednoho z nás, pro kterou se musíme rozhodnout jen my sami.

Co vlastně karmu tvoří? Jsou to války a zabíjení lidí i zvířat, magie, touha po moci a bohatství, sexuální zneužívání a všechny nedobré lidské vlastnosti, které jsou opakem Lásky. Je to neláska k sobě. Pokud cítíme Lásku v sobě, nemůžeme konat špatné činy, naše vnitřní cítění nám to nedovolí, k životu to již nepotřebujeme. Neláska k sobě znamená vlastní nedostatečnost, pocit prázdnoty, který se snažíme doplnit z vnějšího světa a netušíme, že vše je v nás, jen uvnitř sebe můžeme najít celistvost a odpoutat se od soubojů ve vnějším světě. Ze svého vnitřního cítění Lásky můžeme zažívat Jednotu. V Jednotě mizí konflikty a to je ohromě osvobozující a plné naděje.

Nejsme-li se sebou v lásce, jsme odděleni nejen od sebe, ale i od druhých lidí, od všeho stvořeného, od Tvůrce všeho – Boha – Světla, jsme odděleni od svých andělských průvodců, od svého moudrého vyššího Já. Naučit se cítit Světlo – Lásku je vývojový proces a je pro všechny bytosti stejný, jen cesty jsou různé. Všichni můžeme nabýt moudrosti a se svým vyšším Já se spojit, přijmout ho do svého srdce. Vždyť nám to zobrazují všechny obrazy a sochy madon a svatých v náruči s dítětem jak je důležité přijmout sám sebe, svoje vnitřní dítě, svoji věčnou duši. Je to vzkaz od těch, kteří k takovému poznání již došli. Je to jen otázkou času, kdy se toto v každém z nás uskuteční. Je třeba trpělivosti a opravdovosti. Zde nějaké hrátky mysli nestačí. Je to o otevření se a přijímání srdcem.

Nová doba znamená konec náboženstvím a sektám. Protože lidé touží po bezpečí a nejsou se sebou ve spojení, často se uchylují k vůdcům či modlám, k někomu komu věří, že je zachrání či spasí a často zcela podlehnou tomuto vlivu. Ptejme se vždy na to, zda tyto zboštělé osoby vyzařují Lásku a jednají ze soucitu, nesobecky a bez vlastního prospěchu. Upínáme-li se příliš k druhým, nebo se jimi necháme manipulovat, není to o svobodě, stejně jako když my manipulujeme druhými. Nechat konat zlo na sobě, nebránit se, nebo sám sobě ubližovat je vždy nežádoucí a je třeba nabýt vlastní síly, vlastního sebe-vědomí. To nás posiluje. Spasit se musíme každý sám a je to možné jen změnou uvnitř nás. Všichni, kteří napomáhají druhým takovou změnu uskutečnit a nevytvářejí na sobě závislosti, ti nás vedou k dosažení vnitřní svobody. Láska nikoho nesvazuje.

Pokud nedosáhneme na otevření se pramenu Lásky uvnitř sebe, ve svém srdci, budeme hledat Lásku u druhých a nikdy nebudeme spokojeni, vždyť i oni touží po tom dostávat ji od nás, i oni se mohou cítit nenaplněni. Otevřít tento pramen nám láskyplně pomáhají naši duchovní průvodci – andělé, pokud je požádáme a pokud bude náš čas pro toto otevření a budeme schopni to vnímat. Jestliže bude Láska mezi lidmi vzájemně proudit, budeme se pohybovat bez vzájemné nenávisti, v harmonickém, tvůrčím prostředí, které neničí, ale tvoří a povede nás to k novým objevům, o kterých zatím můžeme jenom snít, je to svět nových možností. Dokud však budou lidé usilovat o získání nových schopností bez přirozeného vývojového posunu a změny myšlení, beze změny filozofického náhledu na fungování světa, to znamená pouze skrze zkratkovitá praktika, magii, či rychlé zasvěcování, budou se naopak jejich já – ega zvětšovat a bude pro ně těžké vyjít z iluze vlastní velikosti. Je to o sahání na plody, které nám ještě nepatří. Nové vlastnosti a schopnosti, se kterými se lidé zatím běžně nerodí, je třeba nabýt vlastní změnou, na změně pracovat, stávat se přirozeně kritickým k sobě i k druhým a pěstovat soucítění. V podstatě není třeba nic jiného dělat, než vyzařovat Lásku, ta vše uvádí do rovnováhy.

Lidé rádi zaměňují Lásku za zamilovanost nebo za sexuální prožitky. Tyto prožitky nám mohou na krátkou či delší dobu přinést uspokojení, pokud však mezi dvojicí neproudí Láska a necítí Lásku sami k sobě, čímž není myšlený sobecký obdiv vlastní dokonalosti, stane se vztah krátkodobým, nebo spolu lidé zůstávají ze zvyku či z jiné příčiny, ale uvnitř sebe stále cítí nespokojenost. Přestože jsme ještě bytosti nedokonalé a v naší historii prošlých životů máme skutky, na které nemůžeme být pyšní, i tak je nutné si odpustit, zbavit se svých vin i odpustit druhým činy, které na oplátku oni způsobili nám. Všichni procházíme vývojem a pocity viny již v sobě nosit nemusíme, ty nás jenom brzdí a vytvářejí spolu se strachy, hněvy a nevyléčenými bolestmi v nás energie, které nejsou světlé a může dojít až k onemocnění našeho těla, neboť kvalita naší energie ovlivňuje stav našich orgánů.

Jak vlastně léčí praví léčitelé? Zprostředkovávají nám kontakt s energií, která může proměnit vše tmavé na Světlo, dotýkáme se tak Světla, jiné kvality. Při léčení se působí na to, co jsme vytvořili svým nepochopením, chybným myšlením, nedobrými činy, neláskou k sobě a k druhým. Léčivá energie nás prosvětluje a uvádí naše orgány do přirozeného stavu a funkce, proto se léčitelům dobře léčí jejich funkční poruchy a všechna onemocnění z energetické nedostatečnosti, z nedostatku Světla v nás, Světlo je tvůrcem života. Výsledek léčby je vždy závislý na tom, kam nás karma pustí a co ještě máme odčinit. V duálním světě, ve kterém žijeme je skutečností i to, že i temná energie má svoji sílu a je možné mnohých věcí skrze ni dosáhnout. Lidé takto pracující nejsou léčitelé, ale mágové. Bílí mágové mají dobré úmysly, avšak nejsou duchovně dostatečně vyspělí a ne vždy pracují v souladu s boží myšlenkou, naplňují vlastní chtění. Černí mágové mohou být i vyspělé bytosti, avšak z temného světa. Jejich moc nad lidmi je vždy jen dočasná. To co léčí je dobro a Láska, je to jako v pohádkách. Proto jsou pravými léčiteli ti, kteří léčí Láskou a vedou nás k tomu, abychom i my dosáhli vyzařování Lásky – Světla, jen tak můžeme vyléčit sebe, svoje okolí i naši úžasnou planetu.

Medium 4/2018

 

 

Co zajímavého je možné navštívit ve Slaném a co toto město spojuje s Jeruzalémem

Poznávacím výletem, který zaujal moji pozornost hledače v duchu a v historii, byla návštěva Slaného. Město Slaný je pojmenováno podle dvou slaných pramenů, které zde vyvěraly, bohužel vlivem těžby čediče již tomu dnes tak není.

První co mne v městě oslovilo, byl Tyršův menhir.  Můžeme se s ní setkat v Tyršových sadech a je to největší český menhir. V roce 1932 ho do parku nechali přemístit povozem se šesti páry koní slánští Sokolové z nedalekého Dolína a byla na něm umístěna plaketa věnovaná památce Miroslava Tyrše. Tehdy byl vysoký 4,2 metru, byl však necitelně postaven, zabetonován a jeho spodní část byla opracována.  Jeho váha se odhaduje na 13 – 15 tun. Pravost menhiru údajně potvrdil i odborník na menhiry Ing. Pavel Kozák. Hned z povzdálí jsem v něm uviděla „spícího obra“ (obr. Spící obr).  Opravdu připomíná spící postavu se zavřenýma očima, s ústy a na jeho těle se rýsují dvě ruce.  Kámen dnes není aktivní. Ve chvíli, kdy jsem se k němu přiladila, uviděla jsem ho ve vzdálené minulosti, jak stojí na jiném místě, na otevřené planině a tryská z něho energie světla, která je spojená s energií vyvěrající z vrcholu hory Říp. Napadlo mne, že toto mohlo sloužit jako dorozumívací spojení tehdejších obyvatel mezi sebou navzájem. Naši vědoucí předkové zřejmě vládli volnými energiemi podobně, jako ji zkoušel využít Nikola Tesla pro bezdrátovou komunikaci.

Druhým zajímavým místem ve Slaném je hradiště Slánská hora. Po stezce se lehce vystoupá na vrchol, kde se nacházejí tři velké, dřevěné kříže z roku 1662, postavené na památku utrpení místních obyvatel za třicetileté války. Právě zde na Slánské hoře se v nedávné minulosti těžil čedič. V místě lomu dnes vyrůstají stromy.  Na vrcholu hory je kóta, usedla jsem na ní a požádala o to podívat se na to, co se zde v dávné minulosti odehrávalo. Uviděla jsem postavy lidí v bílých oděvech, pravděpodobně z hrubého, lněného sukna.  Podobně tomu bylo při mojí návštěvě Libušína, Kounovských kamenných řad, ve Stradonicích, nebo na Plzeňsku v oblasti Žihle.  Tentokrát jsem ale neviděla, že by se zde odehrávaly nějaké duchovní obřady, nebo že by obyvatelé pracovali s energií kamenů. Viděla jsem muže, jak přivážejí kameny na stavbu hradeb, zřejmě obranných. Uprostřed se nacházelo velké ohniště, okolo něho seděli lidé a vyprávěli si. V jejich blízkosti stálo větší, dřevěné obydlí, postavené z kmenů stromů.

Po návštěvě Slánské hory jsem vyhledala informace o tom, že zde byla objevena řada archeologických nálezů vypovídajících o osídlení zdejšího místa přibližně od 4. tisíciletí př.n.l. různými kulturami.  Nejvýznamnější z nich jsou z doby bronzové a železné a také zde byly nalezeny stopy slovanské osady ze starší a střední doby hradištní z 8. a 9. stol. n.l..

Při svém sezení na Slánské hoře jsem ještě poprosila své dva duchovní průvodce – anděly o otevření pramene Světla na tomto místě. Cítila jsem, že to není jednoduché. Pomáhala jsem svým průvodcům vlastní vůlí a svým chtěním a oni pomocí svých žlutých „kouzelných“ hůlek pracovali na vyvedení pramene Světla s nitra země na povrch (obr. Vyvádění pramene Světla). Vnímala jsem mentálně jejich sdělení, že je proud slabý a já musím pomáhat svojí vůlí. Dále jsem vnitřním zrakem sledovala, jak se dílo daří, pramen byl vyveden ze Země a vyvěrá. Tato práce Zemi prospívá, neboť se zvyšují energetické vibrace v místech otevření a je to prospěšné pro všechny. V minulosti byla aktivována spousta míst na Zemi, postupně se však na tuto aktivitu zapomnělo a kameny i místa vyhasly. Stačí obnovit světelnou práci a můžeme je znovu naším úsilím a s pomocí duchovních bytostí světla obnovit.

Třetím místem mnou navštíveným ve Slaném byl vrch Okrouhlík. To co spojuje Slaný s Jeruzalémem je kaple Božího hrobu nacházející se na vrcholu tohoto pahorku. Vede k němu cesta lesíkem od turistického poutače, který nás seznamuje s historií této stavby. Kapli dal postavit majitel slánského panství, hrabě Bernard Ignác z Martinic, který rovněž nechal na Slánské hoře vztyčit trojici zmíněných křížů. Kaple je napodobenina ústřední části baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě, kde byla vystavěna v místě předpokládaného ukřižování Ježíše Krista a jeho následného zmrtvýchvstání.  Hrabě Bernard Ignác z Martinic kromě kaple založil i františkánský klášter a Boží hrob byl svěřen do správy právě slánským františkánům a konávaly se zde bohoslužby. V Čechách bylo poté vystavěno ještě asi 25 podobných kaplí, jednu z nich můžeme najít v Praze na Petříně, avšak slánská kaple má být té z jeruzalémského chrámu nejpodobnější.

Také na Okrouhlíku jsem se přiladila k otevření světelného pramene Země a pramen zde vytryskl ihned a byl tak silný, že moji dva duchovní ochránci jím byli při jeho vyvádění na povrch přímo“ katapultováni“ do výšky a z výšky se radostně „sklouzli“ po tryskajících světelných pramíncích dolů jako po vodotrysku. 

O smrti Ježíše se vedou diskuze a názory se různí v tom, zda Ježíš skutečně zemřel, nebo žil dále a dále působil jako učitel. Známé turínské plátno s jeho vyzářeným otiskem se zachovalo, avšak o jeho tělesných ostatcích není nic známo. Jsem zvědavá, a tak pokládám otázku, jak to skutečně s Ježíšem bylo, zda zemřel, nebo vstal z mrtvých? Zavřu oči a vidím vchod do jeskyně, v jeskyni leží na velkém kameni na lůžku ze svázaných větví stromu mrtvé tělo Ježíše. Před jeskyní stojí postava nevtěleného Ježíše, Ježíš, který opustil tělo a tato postava komunikuje se ženou, která k jeskyni přichází. Jeho lidské mrtvé tělo zůstává v jeskyni (obr. Ježíš opouští tělo). Zda Ježíš zemřel, nebo žil dále je myslím obojí pravdou. Jeho tělo zemřelo, avšak jeho duch, jeho duše žila a žije stále. Navrací se k lidem v různých podobách a časech a promlouvá skrze ty, kteří jeho slova vnímají, buď přichází jako žijící lidská bytost, nebo mluví skrze vybraná media.  Oni mají dar jeho slova předávat. Záleží jen na míře jejich čistoty, jak předávané přetlumočí a kolik vloží do předávaného ze sebe ještě toho, co v nich není prosvětleno. Přijímající potom svými neprosvětlenými částmi dále mohou zkreslovat to, co od mluvčích přijali a to všechno způsobuje, že si lidé často vzájemně nerozumí. Nedorozumění obecně způsobuje různost vnímání každého z nás, je to míra mezi vjemem nižšího a vyššího Já člověka. Je to vše o poznání, o hledání Pravdy, avšak jen jedna pravda je Pravdou skutečnou. Nemusíme za ní jezdit do Jeruzaléma, můžeme ji hledat v sobě a vnořit se do svého nitra, například ve Slaném.

 

14 Spící obr         99 Práce s průvodci

Spící obr                                               Vyvádění pramene Světla

13 Zmrtvýchvstání

 

Ježíš opouští tělo

Medium 5/2018

 

Putování po zajímavých keltských, germánských a slovanských sídlištích v Čechách

První zajímavé místo, které bych chtěla zmínit je Hudlická skála, nacházející se nedaleko města Berouna. Je to takový horský minihřbet a tvoří ho hornina zvaná buližník. Skála má tvar pyramidy a v jejím nitru se nachází puklinová jeskyně. Jeskyně je nekrasová, její délka je přibližně dvanáct metrů. Vesnice Hudlice se rozkládá na kopci pod tímto mohutným útesem. Název vesnice je údajně odvozen od slova Udlice či Undlaicht, tak prý obyvatelé nazývali undiny, to je rusalky, strážkyně pramenů, jejichž zpěv se často rozléhal po skalách. Traduje se, že Hudlická skála patřila k místům, kde se konaly pradávné věštby.

Podle pověsti se má v Hudlické skále nacházet kamenná stolice u kamenného stolu. Na toto místo, prý jednou v roce, snad v den slunovratu, přichází vznešená panna v bílém rouchu. Vezme jemné plátno a zlatou jehlu, v níž je navlečena stříbrná nit. Panna udělá jen jediný steh a odejde, aby se za rok opět vrátila. Tak rok co rok šije něco, co se podobá pohřebnímu rubáši a až prý bude rubáš hotov, nastane konec světa.

Podobné pověsti jako je tato se vážou k posvátným kamenům. Badatelé soudí, že v Hudlické skále mohla být jeskyně s „věšteckým kamenem“. Do jeskyně proniká shora štěrbinami ve skále světlo a tak v den slunovratu mohl za východu slunce dopadat paprsek světla na kamenný stůl a ten mohl být nazýván „zlatou nití“. Takový jev může symbolizovat odpočítávání mýtického času podle každoročních návratů slunce. Podobný princip byl objeven v jedné megalitické irské hrobce. Možné také je, že zde věštkyně využívaly energii skály k dosažení rozšířených stavů vědomí.

Posadila jsem se na skalním vrcholu, zavřela oči a mentálně se zeptala, co se zde v minulosti odehrávalo. Uviděla jsem obraz muže oděného tak, jako by byl ve zbroji. Na hlavě má čelenku či helmu ze žlutě zářícího kovu, nad čelem je vytepána do tvaru “U“. Jeho oděvem je „drátěná košile“ složená z malých, kulatých plíšků tmavého kovu spolu spojených. Na nadloktí jedné ruky má kovový kruh. Podle oblečení bych soudila na germánského bojovníka. Tento muž doprovází skupinu nesoucí na nosítkách z dřevěných kůlů mrtvého muže – stařešinu. Ten má dlouhé, bílé vlasy a bílé vousy. Je oděný do světlé, dlouhé, režné košile. Stařec je vynesen na vrchol skály a s nosítky je zde položen, aby jeho duše mohla svobodně opustit tělo a odletěla jako pták. Tento obřad loučení doprovází pálení bylin ve větší, světle hnědé keramické nádobě, vypadající jako nízká váza se širokým otvorem. Ptám se mentálně, co se s tělem stane později. Vidím, jak je ukládáno do jeskyně.

Z vrcholu Hudlické skály je dobře vidět na Stradonické oppidum. Dá se předpokládat, že Hudlickou skálu mohli využívat i obyvatelé usídlení ve Stradonicích a tak moje druhá návštěva směřuje právě ke stradonickému hradišti, nacházejícímu se v blízkosti Nižboru. Je to jedno z nejvýznamnějších keltských sídlišť na území Čech. První zdejší keltské osídlení je zasazeno do 2. stol. př. n. l. a odhaduje se několik etap výstavby opevnění.  Nálezy z  1. – 3. století svědčí o germánském osídlení.  Keltská éra ve Stradonicích byla pravděpodobně ukončena právě příchodem germánských kmenů a oppidum bylo vypáleno Markomany. Ti o pár set let později naši kotlinu opustili. Příchod Slovanů do Čech se datuje na  6. stol.  a i zde, nedaleko stradonického hradiště v lese, byly objeveny nálezy z dob slovanského osídlení. Průzkum této oblasti započal v roce 1877, kdy vypukla ve Stradonicích doslova zlatokopecká horečka poté, co syn hrobníka zde nalezl hrnec s přibližně dvěma sty keltských mincí, nazývanými  “duhovky“. Objevení tohoto pokladu přitáhlo pozornost nejen archeologů, ale i řady lidí, hledajících zdroj příjmů, kteří celou akropoli doslova přeorali a rekonstrukce obrazu oppida později stála hodně úsilí.

Cestou z Nižboru lesíkem vzhůru nad ves k oppidu vede cesta na rozlehlou planinu, kde můžeme vidět pozůstatky valů. Místní naučné tabule nás seznamují se zdejšími zajímavostmi a se stavbami, jejichž zbytky archeologický výzkum odkryl. Život zde by se mohl připodobnit životu v nám bližších a dosud zachovalých skanzenech.  Nejvýše položené místo se nazývá akropole.

Nejprve zaujal mou pozornost vztyčený menhir. Dívám se vnitřním zrakem, zda je kámen oživený a vidím, jak z něho tryská energie. Na vrcholku, kousek dál od kamene se přilaďuji  k místu a dívám se do minulosti, co se zde odehrávalo. Vidím ženu v dlouhých, bílých šatech, její levou ruku nad loktem zdobí kovová spirála. Před sebou má keramickou nádobu, z ní vystupuje kouř z pálených bylin. Je to vědma, spojuje se s přírodními živly a s  předky, kteří jí dávají rady pro celé společenství, co je dobré dělat. Sděluje to ostatním. Kdo jsou její předci?, ptám se. „Bylo zde mnoho civilizací, jsou to ti, kteří pokročili dále“, přichází odpověď.

Jak se objevili na území Čech germánské kmeny?  Ty přišly na území Čech před začátkem našeho letopočtu a vytlačily Kelty. Jedinečné místo, kde si můžeme období působení těchto kmenů oživit je místo nejbohatšího germánského pohřebiště, objeveného v roce 1896 na Pičhoře u Dobřichova. Podobné hrobky byly nalezeny pouze v Dánsku na ostrově Fyn. Zajímavá je podobnost názvu Pičhora se jménem archeologa doktora J. L. Píče. Jeho výzkumná skupina se v této lokalitě ujala výzkumu a odkryla 160 žárových hrobů, přibližně polovinu z nich v hliněných popelnicích a také šest bronzových nádob z Říma. Dále zde byly nalezeny meče, šperky a různé nástroje. Nálezy svědčí o tom, že zde byli pohřbeni ti nejbohatší z germánských kmenů, nazývali se Markomané a předpokládá se, že to byli členové družiny samotného krále Marobuda, který je sem přivedl a pod jehož vedením byla vybudována mocná říše, která sousedila s Římskou říší s níž vedla boje. Obec Dobřichov zde vybudovala 1,5 km dlouhou “Naučnou stezku Markomanů“ a stojí za to si ji projít.

Dalším místem, které bych chtěla zmínit v souvislosti s keltskou kulturou je vrch Oškobrh nacházející se nedaleko vesnice Libice nad Cidlinou. Na jeho jižním vrcholu byly nalezeny zbytky keltské osady. Vrch byl poznamenán těžbou opuky, ta byla využita převážně na stavbu slavníkovského hradiště v Libici, které se stalo v polovině desátého století centrem knížectví až do roku 995, kdy zde byla většina příslušníků rodu Slavníkovců přemyslovskými vojáky vyvražděna.

Zajímavé jsou zmínky o kněžně Libuši, které se vážou k tomuto místu. Libuše prý jezdila na koni na Oškobrh ze svého oblíbeného hradiska Libec, pozdější Libice. Vypráví se, že na toto místo jezdila sbírat léčivé byliny a aby se k vrchu přes mokřiny dostala, nechala z Libce zhotovit haťový most. Libuše je nejznámější slovanskou vědmou a pověst praví, že když umírala na Vyšehradě, vyslovila přání, aby byla pohřbena právě na hradisku Libec.

Usedám na vrhu Oškobrhu, zavírám oči a v duchu děkuji svým předkům za to, že se nyní nacházím na tak úžasném místě. Vnitřním zrakem sleduji přicházet osobu staršího, velkého muže s bílým, dlouhým vousem, opírajícího se o dlouhou větev držící ve své levé ruce. Nejprve jsem myslela, že je to obraz z minulosti, jak to obvykle při zkoumání historie na různých místech vidím. Tentokrát to bylo přítomné.  Muž kráčel směrem ke mně, usedl vedle mne a díval se do krajiny. Je zde vidět daleko. „Podívej, jak je tu krásně!“, přijímám telepaticky jeho slova. Reaguji na to myšlenkou o ničení přírody lidmi. „Budou muset hodně napravit!“, přichází od děda a já vzpomenu na obrázky Praotce Čecha z knih, které mi ho připomínají. Ptám se mentálně, zda má pro mne nějaké sdělení. „Buď se sebou v lásce!“, přijímám jeho myšlenku. Poté vstává a odchází…

Medium 9/2018

 

JAK SKRZE UZDRAVENÍ USKUTEČNIT OSOBNÍ TRANSFORMACI

Uvědomění si svého vlastního energetického systému uskutečňuje osobní změnu.

Jsme energetické bytosti. Vidíme a cítíme se jako hmotní lidé, avšak naše podstata je běžně pro oči neviditelná, tu je možné uvidět jen vnitřním zrakem. Jestliže je lidskou podstatou energie a my ji jednoho dne v sobě objevíme, poznáme, že ji můžeme prostřednictvím vědomí měnit. Naše energie je taková, jakou jsme si vytvořili svým myšlením a svými činy. Konáme-li dobré činy a myslíme-li na druhé a na svět v Lásce, naše energie jsou světlé, konáme-li nedobré činy, jsme-li nespokojeni se sebou a jsme se světem v nenávisti, tvoříme si energie temné. Tak je to jednoduché. Temné energie nám přinášejí nemoc, světlé naopak zdraví. Potýkáme-li se s emocemi jako jsou strachy, hněvy, žijeme-li v nepřekonatelném smutku či bolesti, nebo pěstujeme nedobré návyky a vlastnosti, takto vytvořené energie přímo ovlivňují naše orgány a to se projevuje na jejich zhoršující se funkci. Nemoc nás upozorňuje na to, že děláme něco špatně, že nejsme v harmonii s božskou energií Světla a my se necítíme dobře fyzicky ani psychicky a jsme v zajetí vlastních emocí.

Léčení může probíhat na fyzické, psychické, nebo energetické úrovni, avšak podstatou všeho je naše myšlení, schopnost uvědomit si podstatu problému. V tom nám mohou pomoci lékaři, terapeuti a léčitelé. Většina z nás dříve nebo později projde tímto procesem poznání. Při nemoci nejprve vyhledáváme lékaře a někteří z nás na tomto způsobu ustrnou. Věří v lékařskou vědu a předají odpovědnost za svůj stav zdravotníkům. Je to pohodlné, ale nemusí to být vždy úspěšné, stejně jako u jakékoliv jiné léčby, pokud do toho nevložíme vlastní snahu a touhu něco změnit. Nemoc vyvolává psychickou nepohodu a tak jsme často nuceni vyhledat i psychoterapeuta. Dnes stále přibývá zdravotních problémů, kdy lékaři neshledají problém v tělesné schránce, a přesto se pacient potýká s nepříjemnými tělesnými stavy a bolestmi. Zde je práce pro terapeuty, aby se podívali na příčiny našich problémů, na vztahy, které nás tíží, na staré bolesti a bloky, které jsme nezpracovali, nebo potlačili. Jestliže je vše energie, způsobuje to to, že všechny nezpracované energetické otisky v nás zůstávají, dokud nejsou vyneseny na Světlo a přetransformovány spolu s odpuštěním a zbavením se pocitů viny.

Dalším krokem v léčení je čistění se přímo vitálními energiemi. V tom nám může pomoci léčitel, člověk, který s energiemi pracuje a má schopnost odvést od nás temné energie a vnést energie světlé. Možnosti léčitelů nejsou stejné, záleží na dosaženém stupni jejich čistého záměru. Umožňují nám skrze ně „ochutnat“ jinou energii, jiný pocit a posoudit, jak se v této energii cítíme. Dobré je si současně najít inspirující filozofii. Mne nejvíce oslovilo učení léčitele – biotronika Josefa Zezulky, sdělené prostě, jednoduše a jasně bez přehrabování se ve starých, více či méně časem lidmi zkreslených spisů a zavádějících domněnek o tom co je pravdivé a co není. Pokud vše probíhá v souladu s boží myšlenkou, začne se odvíjet změna našeho myšlení a konání, neboť zjistíme, že myslet v dobru a dělat dobré činy je mnohem příjemnější a uspokojující, pokud to nepřeženeme do oběti, která se snadno stává nástrojem manipulace druhých, nebo si naopak posílíme svoje ego tak, že se cítíme být chytřejší a důležitější než druzí. To vše je třeba hlídat ve své mysli, aby vše probíhalo v pokoře a úctě k sobě i k druhým.

Podstatou všeho je uvědomění si své božské podstaty, která je součástí Světla – Boha a ve spojení s ním se cítíme v rovnováze a harmonii. Čím máme větší pocit oddělenosti od Boha – Tvůrce – Nejvyšší tvůrčí myšlenky, která kromě Jednoty všeho a všech tvoří rovněž duální svět, aby se bytosti projevily a mohly projít zkušeností ve hmotném, Jím stvořeném světě, tím prožíváme větší utrpení a bolest duše. Duše každé bytosti je stále Jeho součástí, i když to vývojový stupeň člověka ještě neumožňuje přijmout za skutečnost. Vše je v procesu vývoje.  Rozpomenutím se na to, kým ve skutečnosti jsme, z nás závaží nevědomosti padá, je to osvobození, nastoupení cesty zpět do našeho věčného domova, do Světla, kam se všechny duše po dlouhé cestě putování životy vracejí. Součástí rozpomenutí se je poznání vlastního energetického systému, na kterém můžeme sami pracovat svým chtěním a touhou dosáhnout změny vlastní kvality. Nástrojem je meditace. K meditaci je dobré přistoupit po zvážení, že člověk by měl odstoupit od dravčích způsobů a stát se lidským tvorem, který již za svou potravu nepožaduje maso, což jsou schránky jiných živých tvorů. Světlo je třeba vlévat do čisté nádoby, aby nepotemnělo. Každá námi vyslaná myšlenka a každý čin má svůj následek v tomto či v našich budoucích životech. Jsou zde boží zákony nadřazené lidským a ty nelze obejít. To je třeba mít stále na mysli.

Meditace vyžaduje zklidnění mysli a vnoření se do sebe, do svého vnitřního světa. Sami si můžeme vnitřním vhledem prohlížet svoje orgány, posílat svému tělu Světlo skrze energetické kanály, pročisťovat si čakry. Světlo pracuje samo a ví nejlépe, co má dělat. Při práci je nutné se napojit na zdroj světla Matky Země skrze první čakru a skrze sedmou čakru na duchovní Zdroj Světla, světelný zdroj, domov andělských bytostí. Tím se stáváme nezávislými na druhých lidech, svobodnými, nedáváme již druhým příležitost nás zavést, stáváme se sami sebou, stáváme se více tvořivými v duchu Boha – Tvůrce.

V meditaci se můžeme setkat se svým vnitřním dítětem a přijmout tak sám sebe s láskou. Je to v podstatě projekce naší moudré, nesmrtelné duše, která ví co je pro nás dobré a dovede nás k našemu vyššímu Já, světelné části Zdroje Světla od níž se oddělila část, která zde na zemi vnímá a prohlíží si skrze smysly svého těla hmotný svět. Tato oddělená část – naše duše, zažívá to po čem touží a co je možné v duálním světě prožít v rozdělené části Boha-Tvůrce oddělené od Jednoty, ve světě dobra a zla v níž každá duše roste, zdokonaluje se a postupně očisťuje od temných energií, které si v důsledku své nevědomosti a oddělenosti od Boha vytvořila. Svoje nižší Já, naši oddělenou a neprosvětlenou část je rovněž třeba přijmout a kultivovat ji, je to o vývoji Já – Ega, které prochází prostřednictvím životů každé svou jedinečnou cestou k dokonalosti a splynutí se vším stvořeným. Přijmout svoji část nedokonalou i s jejími stíny stejně jako část dokonalou, naše vyšší – světelné Já, je prací na duchovní cestě. Pokud budeme hledat na duchovní cestě něco, čeho chceme dosáhnout, pak je to vyzařování Světla. Důležitý není tak cíl, ale cesta, cesta vyzařování. Světlo všechno mění k dobru. To je tajemství duchovní cesty. Jakékoliv rituály jsou cestou magie a jsou to hrátky ega, které chce být velké, avšak stále se bojí, není ve své pravé síle, kterou je Světlo. Já je nesmrtelné, ale nejlépe se cítí, je-li v rovnováze. Cítí-li se ego nadřazené, nebo nedostatečné, což vede k agresivitě, nebo k pocitu méněcennosti, je to spojeno se sobectvím, Já je zaměřené na svou oddělenost a nevnímá, že všichni jsme vlastně jedním celkem. Zlom ve vývoji člověka nastává ve chvíli rozpomenutí se na svoji božskou podstatu. Ti, kteří k tomuto poznání došli před námi, zanechali o tom sdělení v různých podobách. Krásně je to vidět na obrazech svatých se svatozáří a v náruči s „Ježíškem“ od starých mistrů. Jejich obsah je však mnohem hlubší. Dítě v náruči považuji za jejich vnitřní dítě, které ve své duchovní práci objevili a s láskou přijali a svatozář vidím jako přijaté vyšší Já, světelnou moudrou duši.

Meditace je hlubší než modlitba, dochází při ní k oboustrannému kontaktu mezi člověkem a Tvůrcem či duchovními bytostmi, které nazýváme anděly a to prostřednictvím telepatie. Andělé se mohou stát našimi pomocníky, a pokud jim to dovolíme, povedou nás za ruku tak jako matka učící své dítě chodit, vždyť nás znají lépe než se známe my sami, oni jsou námi a my můžeme být jimi. Vyslovená přání v modlitbách mají také svoji sílu, avšak k pochopení sebe sama a toho jak vše okolo nás vlastně funguje je nutná schopnost sebereflexe, to znamená přijetí faktu, že podstata našich problémů není ve vnějším světě, ale uvnitř nás a to je třeba uzdravit.

Meditaci je třeba cvičit a být trpělivý, budeme-li klepat na bránu, bude nám jednoho dne otevřena. Naše chtění musí být opravdové se záměrem vlastní změny. Měníme-li sebe, svoje vyzařování, současně měníme svoje okolí a dotýkáme se druhých lidí, ti vnímají naši kvalitu, která jim může nebo nemusí být příjemná, podle druhu jejich založení. Tímto postupným procesem, který se dnes nazývá transformace, dochází prostřednictvím změny každého z nás k postupné změně všech a všeho na planetě Zemi. Jen vlastní změnou každého jedince se dá dojít k opravdovému pokroku a žádný systém nemůže nahradit to, co musí udělat každý jedinec sám. To je tou přelomovou dobou, naprostá změna vlastního vnímání a přemýšlení. Všichni kdo v tomto pracují a sdělují své vlastní zkušenosti druhým, jsou přínosem v tomto procesu. Nikdo z nás však není dokonalý a tak s vděčností za pomoc od těch druhých, prošlapávajících cestu, vnořme se do svého nitra a tam objevujme Pravdu, kterou hledáme ve světě a kterou tak rádi zkreslujeme svou nerovnováhou v rozumu a citu a z neznalosti, kdy spoléháme jen na to, k čemu naše společnost ve svém bádání došla. Ještě mnohé objevíme a mnohé názory opravíme. Způsob myšlení je vždy odvislý od stupně našeho poznání a proto naše pravda nemusí být vždy ve shodě s Pravdou univerzální a to způsobuje mezi lidmi menší či větší půtky. Největší lidskou bolest přinášejí války. Jestliže připustíme svou sounáležitost s druhými, s Celkem, s Bohem, boje již nebudou třeba a my se budeme moci stát součástí mnohem větší vesmírné rodiny, než si umíme představit. To je budoucnost lidstva. Lidé nežijí na planetě Zemi proto, aby byli nemocní a aby ničili, normální je být zdravý, prospěšný, objevovat jaký svět je, prožívat vše, co je v duálním světě možné. Vše je zkušenost naší duše, která prochází vývojovým procesem putování v tělech i bez nich od svého oddělení od Jednoty až do závěrečného splynutí s věčným bytím a to se stále opakuje, mění se jen náš vjem běhu času s věčným trváním, kde prostor a čas mizí, ty jsou pouhou hrou duality. My jsme nyní v tělech, která přísluší naší kvalitě a našemu úkolu na Zemi a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme a čím přispějeme k transformaci lidstva, k tomu, aby bylo na světě všem lépe.

zveřejněno na www.kulatysvet.cz

 

Vše je v našem myšlení

Podle toho jací jsme, jaká je naše lidská kvalita, takové přitahujeme myšlenky a takovou realitu prohlížíme a tvoříme. Skrze energetické „obláčky“ myšlenek procházejících naší hlavou potom přitahujeme sobě podobné jedince. Vytváříme tak určitý typ partnerského, rodinného nebo pracovního prostředí, určitý typ národa, planety. Tvoří se tak směry, kterými jednotlivá společenství jdou a způsoby jak se chovají a jednají. Pokud se setkají lidé, kteří spolu podobné myšlenky nesdílí a ani nestojí o to spojovat společné myšlenkové „obláčky“ a být velkorysými k těm nesourodým, jejich energetická pole nejsou ve vzájemné harmonii. Mezi jejich energetickými obaly to vlivem vzbuzujících se emocí jiskří, lidé si potom nerozumí a jen to svoje vidění věcí považují za správné a vidění druhého za špatné, což přechází až do slovních potyček, případně to může přerůst ve fyzické útoky.

Jak člověk postupuje ve svém lidském růstu a jeho vnímání se rozšiřuje, nabývá schopnosti se na druhé naciťovat. Tím se zlepšuje jeho vjem druhého člověka, může ho lépe pochopit, pochopit jeho způsob myšlení. Čím více budou lidé dosahovat kvality láskyplných bytostí, tím více se budou slaďovat a sjednocovat jejich pohledy na fungování světa. Zatím tomu tak v převaze není, názory se v duálním světě vyhrocují a můžeme stále pozorovat jak starý proud myšlení, který netouží přijímat nové poznání a drží se starých, zaběhnutých forem, v nichž se mnozí cítí bezpeční, tak vidíme i rodící se proud nového myšlení, který chce staré vzorce myšlení opustit a touží jít vstříc novému, nové naději na lepší, spravedlivější a harmoničtější život v Lásce se sebou i s druhými. Stát se pozorovateli toho, jak se to děje, jakým způsobem kdo myslí a jak se chová, to je velké divadelní představení, hra samotného života. Myšlenky jsou zesilovány našimi citovými prožitky, čím větší emoce, tím více myšlenka nabírá na síle a to jak v negativním tak pozitivním projevu. Je rozdíl reagujeme-li v pocitu ohrožení, nebo s pocitem bezpečí, v nenávisti nebo v Lásce a podle toho se naše realita proměňuje. Během jednoho života můžeme své myšlení hodně změnit.

Dokud jako lidé nebudeme mít dostatečně rozšířené vědomí, vše se bude opakovat stále stejně, stále nám budou přicházet do života podobné události, které nás budou učit a my budeme takto “postrkováni“, abychom pochopili, kde ve svém myšlení a činech děláme chyby a kde jsme skrze prožívání nepříjemných situací vedeni ke změně svého myšlení. Nejsme neomylní a je naopak dobré si chybu přiznat, odpustit si a neopakovat ji.

Již lépe chápu, co se událo Josefu Zezulkovi, legendě v léčitelství, muži, jehož síla energie Lásky dokázala mnohé v obdivuhodné skromnosti. V jeho 33 letech se jeho vědomí otevřelo a jeho vjem se rozšířil tak, že uviděl v plné realitě, je to stav vidění Pravdy.

Nemůžeme si myslet, že na současném vývojovém stupni jsme schopni vnímat všichni stejně. Zezulka nám přišel ukázat, co můžeme pro své zduchovění udělat a čeho se vyvarovat, donesl filozofii života, kterou obsahuje kniha „Bytí“ a další jeho spisy, napomáhající nám uskutečnit svoji změnu. Vždyť všichni jsme ve vývojovém procesu, je to o lidském dozrávání. Úspěch je, vypravíme-li se vůbec na cestu hledání toho, co je pro nás opravdu dobré a přestaneme sebe a druhé poškozovat. Každý máme svůj způsob myšlení, každý máme jiné zkušenosti a vlastnosti, někdo je ve vnímání rychlejší, někdo postupuje pomaleji, všechno potřebuje svůj čas. Nejedná se zde o intelektuální zdatnost, ale o kvalitu lidství. Neměli bychom druhé obviňovat nebo kritizovat, neboť každý z nás dosáhne jen tam, kam dosáhne. Myšlenky, které s námi neladí, nemusíme do svého vědomí přijímat ani jeho nositele v takových myšlenkách a z nich vyplývajících činech podporovat. To vše je dáno v naší svobodné vůli. Je-li někdo o kousek dál v tuto chvíli, zanedlouho nebo v příštím životě tomu může být opačně, může se v následujícím životě setkat s vyspělejšími bytostmi než je v tuto chvíli on, i když v prošlém životě udělal posun. Vyspělejší se zpravidla stávají učiteli a příklady pro ty, kteří jsou připraveni postoupit. Jeden učí druhého. To je běh života. Radovat se z posunu druhých je jako radovat se s posunu svého, vždyť všichni jsme na jedné lodi a jsme vzájemně propojeni jako bratři a sestry nehledě na to, že každý s kým se právě setkáváme, mohl být v kterémkoliv z minulých životů naším skutečným bratrem či sestrou.

Naší součástí je Tma i Světlo, světlé i temné myšlenky. Své temné stránky je třeba přijmout a prosvětlit. Někdo by se mohl ptát, k čemu je to dobré? Je to dobré pro nás, pro druhé i pro celou planetu. Je to vystoupení z utrpení a znamená to jít cestou vývoje. Prohlížením temných stránek a přijímáním temných myšlenek si nabalujeme karmu, připravujeme sobě i druhým nelehké osudy, neprospíváme životu a jdeme cestou zpět, je to naše odbočka na cestě vývoje. Prohlížet svoji světlou část znamená prospívat druhým, cítit radost a stát se tvořivým, dělat a žít dobré věci, které slouží k našemu poznání toho, jak funguje svět, co je to život a kdo a co ho tvoří.

K prohlížení Světla v sobě je třeba dojít, uvědomovat si ten stav a udržovat ho. Udržování Světla v sobě souvisí s tím, jak fungují naše čakry, do jaké míry jsou pročištěné a prosvětlené. Čakrový systém je třeba v sobě objevit a pracovat na něm, vstoupit do svého nitra a naučit se vnímat čakry svým vnitřním zrakem. Čakry si můžeme nechat čistit i pomocí druhého člověka, který toto zvládá, ale soudím, že všechny tyto zkušenosti vedou k tomu, abychom se to naučili my sami. My sami můžeme být svými léčiteli. Odebereme tím práci lékařům i léčitelům, vždyť přirozené je být zdravý, nikoliv ne-mocný, přijmout skrze Světlo svoji přirozenou moc. Čištění čaker předpokládá napojení se na zdroj Světla naší Matky Země a zdroj Světla našeho nebeského Otce, odkud vše vzniká a kam se vše vrací do Jednoty, do nekonečného bytí. Tato práce předpokládá trpělivost a dostatečnou pokoru a vděčnost za to, že do tohoto procesu můžeme vstoupit. Je to současně úžasné objevování toho kdo jsme.

Vše řídí naše myšlení. Jak myslíme, takové jsou i naše činy. Vše řídí naše centrála v hlavě a tu je třeba prosvětlit, prosvětlit své myšlení, neboť to ovlivňuje stav našich čaker, našeho energetického systému a našeho energetického obalu – aury. Myšlení a prožívání emocí určuje zda jsou čakry otevřené, nebo uzavřené, zda v sobě neseme energie strachu, hněvu, bolesti, nespokojenosti či jiné těžké energie, které ovlivňují stav našich orgánů a jejich funkci. Láskyplné světlé energie netvoří nemoci. Nemoc nám hlásí, že naše myšlení není v rovnováze, v harmonii, hlásí, že jsme v ne-moci. Temné energie negativního myšlení a nelásky k sobě i k druhým vytváří na našich čakrách doslova takové temné „chobotničky“, a toto ovlivňuje náš stav psychický, fyzický i emocionální, cítíme bolest, psychickou nepohodu, ovládají nás emoce a naše ego vytváří iluze, vzdaluje se od Pravdy, hraje různé role, chce mít moc a ovládat, aby si alespoň na chvíli navodilo pocit vlastní velikosti. Nástrojem myšlení pro vyrovnání psychického a emocionálního stavu v nás je přijetí všeho toho co není v našich silách možné změnit a odpuštění druhým i odpuštění sobě.

Hodně se mluví o prospěšnosti pozitivního myšlení, ale soudím, že samotné pozitivní myšlení nestačí,  je to pouhá autosugesce, která nás může do jisté míry motivovat, avšak ve větší míře může překrýt to, co bychom měli prosvětlit a to nezpracované zatlačí do větší hloubky naší bytosti, kde to stále doutná jako v sopce. Temné části potřebují vyjít na povrch, být přijaté a prosvětlené. Temné části jsou součástí duality a je třeba tuto skutečnost přijmout. Pokud se bude naše vědomí rozšiřovat, stále budeme temnou část stvořeného vnímat, ale nebudeme mít tendence se s ní ztotožňovat, ale naopak budeme cítit potřebu vše táhnout ke Světlu a této cestě pomáhat. J. Zezulka cítil vše jako svoji součást, říkal, že jakákoliv nedokonalost je i jeho nedokonalostí. Přišel lidem na pomoc a jeho pomoc byla nezištná.

Co z toho vyplývá? Že my jsme tvůrci svých životů. Být dobrým se vyplácí, a proto je třeba věnovat pozornost svým myšlenkám, sledovat jaké myšlenky do naší hlavy vstupují, jaké přijímáme a jaké se rozhodneme odmítnout. To určuje naši cestu a náš osud. Našimi myšlenkami jsou přitahováni nejen lidé, ale také nehmotné bytosti ze světa duchovního a nemusí to být jen světelné andělské bytosti, mohou to být i bytosti dosti nízké, „pasoucí se“ na našich emocích jako „přivtělené bytosti“, nebo různí energetičtí „upíři“. Síly temného světa, stejně jako síly Světla – andělé a naši průvodci na nás svým vlivem působí a to v míře, v jaké jim to vědomě či nevědomě dovolíme. Často ani netušíme, co vše ovlivňuje naše rozhodování. Každý však zodpovídáme jen sám za sebe a takto budou naše činy po tělesné smrti posuzovány. Jedinou nadějí pro lidstvo a celou planetu je přechod do energie Světla – Lásky, což nám otevře dveře ke kontaktům s jinými druhy života ve vesmíru a s jinými civilizacemi k novým objevům toho, co dalšího je možné ve hmotném světě prožívat, ale také napravit to, co lidská ruka planetě Zemi natropila, neboť Matka Země je živá bytost a v současnosti je velmi zraněná. I to způsobuje naše myšlení, nedostatek soucitu se sebou, s lidmi i zvířaty a se Zemí. To co vše léčí je cítění a vyzařování Světla, myšlení v Lásce.

Přilaďuji se v meditaci  k J. Zezulkovi a ptám se, jak se má tam na druhé straně, kam před 26 lety odešel?

Vidím J. Zezulku sedícího s hlavou v dlaních u jeho dřevěného stolu. Je smutný. Nemohl udělat více. Zvedne hlavu a dívá se na mne. Na jeho obličeji vidím krvavé šrámy. Vnímám, že je „ukřižován“ ne fyzicky, ale duchovně. Je mi to velmi líto. Moje malé vnitřní dítě skočí na jeho klín a obejme jeho hlavu. Naciťuji se na jeho Lásku a najednou se objeví velká bytost zářící jako slunce. Od ní vede paprsek Světla do mojí srdeční čakry. „Proč to po jeho odchodu nedopadlo lépe?“, ptám se. „Nemohu k těm, kteří mne nepřijmou“, přichází odpověď. „Kdykoliv na mne pomyslíš, budu s tebou. Buď silná! Lidé se sami rozhodnou zda chtějí jít cestou poznání, nebo cestou osudu“.

 Medium 12/2018

 

Tajemná místa Jizerských hor

Při své návštěvě Jizerských hor jsem objevila dvě místa z duchovního pohledu zajímavá.

První je vrch Bukovec, nacházející se v osadě Jizerka, je to nejvýše položená osada Jizerských hor, je považována za srdce Jizerek a s výškou 1005 m n.m. je nejvyšší čedičovou vyvřelinou ve střední Evropě, je to pozůstatek třetihorního vulkánu. Jizerkou protéká stejnojmenný potok a také Safírový potůček, na němž bývalo vyhlášené naleziště drahokamů safírů a rubínů, mimo jiné i černého ilmenitu, původně pojmenovaného podle místa naleziště Jizerky jako iserin. V 16. a 17. stol. přicházeli na jizerskou louku hledači drahokamů, aby je nacházeli v náplavech zmíněných potoků. V 16. stol. zde těžil Zikmund Smiřický ze Smiřic a byl zde vybudován důl. Stará díla a jámy jsou dnes již zarostlá, Safírový potok je vyhlášen Národní přírodní rezervací a rýžování drahých kamenů je pod pokutou zakázáno.

Na svých cestách vyhledávám místa na kopcích a spolu se svými duchovními průvodci otevíráme prameny Světla. Je to jejich práce, já pomáhám svojí touhou a vůlí v tom, aby to bylo možné uskutečnit. Je třeba, aby byla přítomna vůle lidí chtít, aby na Zemi zavládlo Světlo a mohla být prosvětlena naše těla a Matka Země, jejíž jsme součástí. Jen skrze prosvětlování je možné uskutečnit duchovní transformaci.

Jsem na vrcholu Bukovce, usedám na kámen, zavírám oči a ptám se, zda je toto místo dobré pro otevření světelného pramene. Moji dva duchovní průvodci – andělé jsou již zde a jen co se žluté hůlky v jejich rukách dotknou země, vytryskne do výšky světelný pramen. Průvodci se po něm sklouznou a udělají kotrmelce. Jsou radostní a hraví. Dívám se vnitřním zrakem do podzemí a ptám se v duchu, co se pode mnou nachází? Vidím jeskyni s drahými kameny. V jeskyni se pohybují skřítci a s kameny si hrají. Ptám se dále, kdo jsou ti skřítci? „Jsou to duše zemřelých horníků, kteří se nemohou od drahých kamenů odpoutat“, přichází do mojí hlavy. Ptám se, zda chtějí odvést do Světla. Někteří z nich vztahují ke Světlu ruce a putují k němu, jiní se bojí, utíkají a schovávají se za skálu.

Druhá moje meditační návštěva byla nasměrována na kopec Muchov u Dolní Smržovky. O tomto kopci jsem se dočetla, že zde podle pověsti sídlí strážce Jizerských hor Muhu. Ten prý byl stvořen ochráncem Krkonoš Krakonošem spolu s ochráncem Orlických hor Rampušákem. Ti dva se spolu jednoho dne sešli, aby i Jizerským horám dopřáli jejich patrona. Vhodné místo nalezli na kopci Muchov. Společně stvořili průsvitnou postavu, která měla na sobě plášť z mlhy, knoflíky z jizerského safíru, vodové oči podobné tůním u pramenů Jizery a dlouhé prsty podobné kořenům letitých jizerských stromů. Když postava vystoupila z jeskyně v místě, kde skála pukla ve dví, začala z nedalekého lesa houkat sova své muhúú, a tak stvořené postavě vládci hor Krakonoš s Rampušákem přisoudili jméno Muhu. Kromě této pověsti se objevují i informace o tom, že Muhu mohl být pohanským bohem, kterého lid uctíval a nosil mu obětiny.

I zde na vrchu Muchov pracujeme s mými duchovními průvodci na otevření pramene Světla. Vidím, že pramen je tentokrát slabý a k mému překvapení se mění na pramen černé barvy. Moji duchovní ochránci usilují o pozvednutí pramene Světla z nitra země vzhůru pomocí svých hůlek a já pomáhám svojí vůlí. Průvodci jsem vyzvána, abych svoji vůli posílila. Pramen zesílí a chvilku trvá, než se objeví „černý mrak“, připomínající velkou, tmavou, průsvitnou personu. Ochránci na svých „kouzelných“ hůlkách odvádí mrak do kotouče zlatého Světla, v něm se rozplyne a přemění na Světlo. Přesouvám pozornost znovu na pramen, v němž se objeví zlatá bublina. Ta vylétne ven jako špunt z lahve a pramen může volně tryskat.

Co mohlo tuto temnotu způsobit? Soudím, že s dobrým pánem hor to nemá nic společného. Není vyloučeno, že se na tomto místě odehrávaly pohanské magické rituály, avšak Jizerské hory jsou rovněž opředeny pověstmi o různých tajemných silách, přízracích, strašidlech a pytláckých rodech ovládajících černou magii. Na přelomu 19. a 20. století se začal v Čechách šířit spiritismus a ten se provozoval i zde. Tyto síly není dobré pokoušet již jenom z neznalosti toho, co mohou způsobit.

V Jizerských horách pobývali i různí léčitelé, vizionáři, poustevníci a podivíni. Zajímavá je postava jizerskohorského “ Rasputina“ Josefa Patermanna, který zemřel v roce 1936 a byl pochován na hřbitově v Horním Polubném nedaleko od Kořenova. Byl jednooký, nosil dlouhé vlasy, mohutný spletený cop a vousy. Prý se mu zjevila Panna Maria a od té doby se stal poustevníkem, bylinkářem a léčitelem. Údajně dokázal vyléčit i těžce nemocné osoby. Oblékal se do ženských šarlatových šatů a modlíval se v lese poblíž rozhledny Štěpánky. Podle vyprávění pamětníků mu farář zakázal navštěvovat mše, neboť zde budil velký rozruch. Během jedné bohoslužby se prý rozezněly samovolně kostelní zvony, jindy poletovalo nad hlavou ministrantů nazelenalé světélko.

Toto je již historie, z níž můžeme čerpat poučení o tom, že je dobré ladit se vždy jen k silám Světla, které nás nezavedou na slepou cestu, z níž bychom museli těžce hledat východ, neboť jedinou cestou kupředu je cesta dobra a hledání Pravdy, nikoliv magie. Magie chce ovládat, manipulovat osudy podle svých přání a představ bez ohledu na to zda je to prospěšné pro všechny. V duchovní práci je třeba nechat pracovat síly Světla. Ti ze Světla nejlépe vědí co je pro nás opravdu dobré. Oni již ve Světle jsou. My lidé jsme pouze hledajícími a můžeme se k Pravdě s pomocí andělských bytostí a nekonečného Zdroje Světla jen více či méně přiblížit a pomáhat skrze sebe v prosvětlování naší planety Země. Proto je dobré usilovat o to stávat se tím, kdo pracuje pro Světlo.

Medium 2/2019

 

O léčitelích, šamanech a světelné transformaci

Řada lidí dnes vyhledává pomoc u léčitelů či šamanů, neboť se u lidí objevují zdravotní potíže, s nimiž si lékaři neví rady, i když lékařská věda přináší stále nové a nové léčebné postupy. Lékaři pracují převážně s hmotným tělem a s hmotnými nástroji léčení. Je-li nemocné lidské tělo, je třeba hledat příčinu především v lidské psychice a v lidské mysli. Zde nám mohou pomoci psychologové a terapeuti v řešení našich osobních a vztahových problémů, ale ani to nemusí být dostačující. V současné době se lidé začínají zajímat rovněž o svou hlubší podstatu, o to kdo vlastně jsou a proč jsou zde na Zemi a právě v tomto čase. Zde již nestačí terapeut, ale je třeba nalézt i vhodnou filozofii, která přináší odpovědi na takové otázky. Lidé se stávají hledajícími. Na své cestě se pak dříve nebo později setkají s alternativními způsoby léčení, s léčiteli a šamany, kteří mají schopnost napravovat energie našeho těla a odstraňovat bloky. A to je to, co lékaři stále oficiálně odmítají připustit, že podstata některých nemocí je v energetické nedostatečnosti a z toho důvodu se jim je nedaří léčit.  Léčitelé a šamani s energiemi pracují, vždyť energie je jen další složkou lidské bytosti, kromě zmíněné složky hmotné a psychické. Stejné léčí stejné a tak hmotný lék nemůže vyléčit podstatu nemoci, která má příčinu v energii nebo v psychice. Pouze projevy nemoci potlačí. Jestliže člověk příčinu neodstraní, vrátí se stejná nemoc, nebo se tato bytostná neharmonie projeví v jeho životě jiným způsobem. Normální je být zdravý. S životními energiemi je možné pracovat a přetvářet jejich kvalitu. Energií je vlastně vše stvořené, vše co je okolo nás i my jsme energetickými bytostmi. Energie je možné vnímat ve chvíli, kdy se naše vědomí rozšíří, což překračuje běžnou zkušenost lidí o tom, co je možné vnímat. Protože jsme bytosti ve vývoji tak vidíme, že vnímání lidí není stejné a také to, že se mění. Stejnou věc můžeme vidět jinak dnes a jinak za pár let. Současná doba se považuje za dobu transformace a ta přináší skutečnou revoluci v myšlení nás všech.

Nemoc není náš nepřítel, naopak nám ukazuje, že v životě děláme něco špatně, nutí nás něco změnit a přemýšlet o sobě. Tlačí to na náš vývojový posun, který je platný pro všechny bytosti a je daný řádem boží existence. Nakonec nás osobní analýza dovede do našeho nitra, kde můžeme sami začít hledat odpovědi na své otázky a to nejen o svém zdraví. Uvědomíme si, že všichni lidé od nichž čerpáme vědomosti  jsou jen pouhými zprostředkovateli toho, co můžeme nalézt uvnitř sebe my sami. Zde se může rozšířit vjem naší reality. Prostřednictvím svého vnitřního zraku můžeme uvidět energie svoje i druhých lidí, které si neseme jako výsledek našich prožitků a našich reakcí na situace, které nás v tomto či v minulých životech potkaly, jsou to naše nabyté zkušenosti. Problém je v tom, že tyto situace nemusely být vždy příjemné jak pro nás, tak ani pro druhé, kterých se dotýkaly. Tímto jsme společně vytvořili určité energie a energetická pole, ta nás vzájemně spojují jak v dobrém tak ve zlém, a protože cílem naší dlouhé životní cesty je Láska a Světlo, nezbývá nám nic jiného než naše energie prosvětlit, abychom si zlepšili kvalitu svých životů. Současně to má hlubší význam, neboť prosvětlením nastupujeme na cestu zpět, tam odkud jsme vyšli ze Světla a Lásky, z Boha, z Jednoty, z níž se naše malá část oddělila, abychom si prohlédli stvořené boží dílo a vydali se na dlouhou pouť své duše a v prožívaných životech si užili různé role, skrze které projevujeme své charaktery. Protože má každý čin ať dobrý nebo špatný svůj následek, podle toho vstupujeme do patřičné nové inkarnace a naše vlastnosti se tak vybrušují k tomu konat dobro, neboť dobro nakonec vždy vítězí.  Duše putují jak ve světě hmotném, tak ve světě nehmotném – duchovním. Obojí je jejich zkušenost. Lidská transformace je o uvědomění si toho, kým ve skutečnosti jsme. Tělo je jen dočasná schránka, není to naše pravá podstata, tou je naše nesmrtelná duše, která má buď vjem oddělenosti o Jednoty – Boha, nebo se cítí jako její součást. Ve vjemu oddělení se necítí celistvá, je nespokojená a trpí nepohodou. To oslabuje její energetický systém, necítí se zdravá a nemá dostatek síly smysluplně tvořit. Příčinu svého trápení chybně přisuzuje vnějšímu světu a lidem okolo sebe, i když hlavní problém je v ní samotné, neboť se cítí nedokonalá a nemá se ráda, necítí Lásku v sobě.  Je nutné změnit vlastní vnímání světa, změnit vědomí o sobě i druhých bytostech, vždyť všichni jsme jedním obrovským energetickým celkem. V transformaci nám pomáhají naši duchovní průvodci, ochránci a andělé, kteří došli ve vývojovém procesu dále než v tuto chvíli my. Avšak vývoj je pro všechny bytosti stejný, i když pro každého jedince naprosto osobitý. Na čase nezáleží, vždyť vše existuje současně,

jen my lidé pozorujeme děje rozložené do prostoru a času. Naše vnímání běžně probíhá v trojrozměrném prostoru, ve vyšším rozměru je vjem jiný a to způsobuje mnohé omyly v našich úsudcích.

Nehmotný svět ducha má svoji hierarchii podobně jako svět hmotný. Existuje jak svět andělských bytostí přebývajících zde bez těl již jen jako energetické bytosti, tak i svět duší zemřelých lidí, kteří v něm přebývají do doby, než si uvědomí existenci Světla a teprve poté mohou přejít do dalšího vtělení. O existenci „duchů“ máme zprávy například ze spiritistických seancí, ale dnes jsou již lidé častěji sami schopni navazovat se zemřelými kontakty. Měli bychom si však vždy ujasnit, za jakým účelem se chceme s duchovním světem spojit a zda jsou naše úmysly čisté, neboť nehmotný svět stejně jako svět hmotný má svoji dualitu, nacházejí se zde duše světlé i temné. Cesta vývoje je cestou Světla. Cesta zdraví je tím samým. Proto je třeba stávat se světlými. K tomu nám může dopomoci prostředník – médium, který se světem ducha komunikuje. Média mají různou kvalitu a různé záměry. Na nižších úrovních předávají například vzkazy od zemřelých, na vyšších úrovních nové poznání a filozofii. Některá předávají energie. Záleží jen na tom k čemu, nebo ke komu se přilaďují. Léčitelé by měli předávat energii Světla. Dobrý léčitel je prostředníkem andělských bytostí, nebo samotného Zdroje Světla, do Světla odvádí temnou energii, nebo ji spaluje ohněm a přivádí léčenému energii světlou. Známá je také práce filipínských léčitelů, kteří vstupují do těl lidí a odstraňují z nich jejich zhmotněnou negativitu.

51 Lino léčí

Filipínský léčitel

Negativní energie, které jsou naší součástí nemusí přímo znamenat, že jsme temnými bytostmi nebo černými mágy, jsou to především energie našich emocí jako je hněv, strach a bolest, které narušují funkci našich orgánů a blokují náš energetický – čakrový systém těla. Energie Světla jsou radost a tvořivost. V tomto je důležité se změnit, zharmonizovat se. Léčitelé mohou nastartovat naši očistu. Dobří léčitelé jsou velkým přínosem.  Ne však všichni, kteří se za léčitele považují, jsou na tuto práci dostatečně vyspělí a sami očištění. Mohou dostat léčené i sebe do nepříjemných situací tím, že své schopnosti přeceňují, nejsou dostatečně pokorní a nezištní, nebo se mohou sami energeticky oslabit, pokud nejsou skutečně znalí věci. Je důležité vyléčit nejprve sám sebe a poté pomáhat ostatním. Léčitel si má být vědom toho s jakým zdrojem pracuje a že to není on sám kdo léčí, ale je pouze nástrojem pro léčení. Pokud je cesta léčitele v harmonii s božím řádem, je léčení přínosem pro léčitele i léčeného, neboť oba rostou, každý svým způsobem.

Šaman je rovněž člověk pracující při léčbě s energiemi. I šamani jsou různých kvalit a poznání. Protože mají blízko k přírodě, tak se často ladí k přírodním živlům a zvířecím božstvům. Jelikož používají ke změně vědomí různé podpůrné, i když přírodní drogy, nebo stahují temné energie z léčeného přes sebe, mohou se tím dostat na příkrou a ne vždy bezpečnou cestu pro ně samotné i pro jejich žáky.

34 Cesta šamana

Šaman

Jako bezpečnější cestu změny vlastní kvality vidím z osobní zkušenosti v cestě pomalejší obracející se k andělům nebo přímo ke Zdroji Světla s čistou myslí bez jakýchkoli omamných látek. Při šamanských, ale i jiných duchovních praktikách mohou být praktikujícím předčasně otevřeny brány k tomu, na co ještě nejsou dostatečně připraveni a zralí. Úmysl může být dobrý, ale všichni se na tomto poli teprve učíme. Nehledě na to, že i bílá magie je jen magií, která si vybírá svoji daň za osobní chtění, které chce měnit stav věcí tak, jak si to přeje naše ego, a to nemusí být vždy v Pravdě, ale ještě v iluzi, například o vlastní velikosti.

Na Zemi zažíváme dobro i zlo, je to projev duality světa a stále dochází ke střetávání se těchto dvou sil a bojů o to, kdo zvítězí. Zlo je dočasná vývojová nedokonalost odděleného sobectví, ale i ono vykonává službu a to jak k nápravě těch kteří ho tvoří, tak i jejich obětí, abychom nakonec všichni došli k poznání, že se můžeme měnit dobrovolně, sami a bez velkých bolestí. Vše je jen o našem rozhodnutí kudy chceme jít a pro co chceme pracovat.  Dobro a Světlo slouží vývojovému postupu a léčení lidského utrpení, dobro již nepotřebuje bojovat, i když má právo se bránit. Chceme-li konat dobro, musí být naše přání a činy vždy v souladu s boží vůlí. Jen ona ví, co je pro nás opravdu dobré a jakým poznáním a jakou zkušeností je pro nás nutné projít. Poznávání toho jak svět funguje je to nejdůležitější a nejdobrodružnější co nás potkává, například i poznání toho, že jsme se vydali špatnou cestou, že nás to trápí a musíme se vrátit, nebo že musíme své názory na mnoho věcí změnit. O radu můžeme požádat své duchovní průvodce a anděly, oni jsou připraveni nám pomáhat.

Posláním každého, kdo léčí druhé, by mělo být předávat světlé energie, které mají náš zdravotní stav zlepšit, zlepšit stav našich vlastních energií. Pokud však nezměníme svoji mysl, svoje myšlení, které vše co s námi souvisí řídí, ani neupravíme svoje stravovací návyky mimo jiné související  především se zabíjením a utrpením zvířat, neprosvětlíme prostředí  ve kterém žijeme a které má vliv na naši energetickou kvalitu, tak v sobě světlou energii v neudržíme. Na tom je třeba stále svým vlastním chtěním vědomě pracovat. Každý máme schopnost sám sebe léčit a dříve nebo později toho všichni budeme schopni, ať v tomto nebo v našich životech budoucích. To, že proces převtělování je skutečností přijímá stále více lidí a za pár let to může být pro lidstvo stejně reálné, jako že Země se otáčí. Začít s prací na sobě může každý. Prvním krokem je uvědomování si svých temných stránek. Jsou to vlastnosti, které ještě nemáme zpracované a je třeba je proměnit na vlastnosti pozitivní. Určitě budeme mít lepší pocit z dobrého chování a prospěšného činu než z činností nedobrých.

Dále jsou zde ke zpracování naše emoce. Proměnit strach na klid a bezpečí, proměnit hněv na přijetí toho co se nám nelíbí a co nemůžeme změnit je osvobozující. Proměnit svoji bolest na Lásku je vítězství sám nad sebou. Jsme tvořivé bytosti a tak můžeme tvořit to dobré, neboť dobro je cestou kupředu. Zdroje Světla jsou přístupné pro všechny. Je to Zdroj Světla uvnitř naší Matky Země, který nás uzemňuje a spojuje se vším živým, vždyť i Matka Země je živá bytost. Dále je to Zdroj Světla našeho duchovního Otce v „nebi“ nad naší hlavou. Tam je možné se napojit a skrze náš čakrový systém praktikovat své energetické čištění. Je to o odvádění temných a přivádění světlých energií. To vše je možné si uvědomit  jestliže spočineme ve svém nitru a zůstaneme dostatečně bdělí.

77 Být v napojení

Napojení se na zdroj Světla

Při práci na sobě je nutné být trpělivý a opravdový a potom nám bude dáno. Vědomé spojení s Bohem – Zdrojem – Světlem nám dodává sílu, zdraví a harmonii, otevírá dveře novým myšlenkám a schopnostem, umožňuje vědomější způsob života. Nemusíme být bolestně vláčeni osudem, který jen napravuje naše činy, aby se naše vědomí probudilo a stali jsme soucitnějšími a lidštějšími obyvateli naší krásné planety Země. Staňme se svými vlastními léčiteli, staňme se lidmi vyzařujícími Světlo!

zveřejněno na www.kulatysvet.cz

 

O Plejáďanech a jejich kontaktech s námi 

Již od dětství pokaždé při pohledu na noční oblohu hledám souhvězdí Orion, přitahuje mne k sobě.

„Chtěla bych se podívat do jiných světů!“, vyslovila jsem přání v jedné ze svých meditací. „Je to možné?“, vyslala jsem otázku svým duchovním průvodcům – andělům. „Můžeš kamkoliv“, přišla odpověď. „Je to bezpečné?“, ptám se znovu. „Něco ano, něco ne, musíš s průvodcem. Kam se chceš podívat?“ „Jak žijí na vyšší planetě, například na Plejádách“. „Musíš se na to připravit! Tak v neděli v šest hodin ráno. Hlavně cvič stav Lásky, rozšiřuj Světlo, tím se to obnovuje!“

Je nedělní ráno a já uskutečňuji svoji první výpravu na jinou planetu, vstupuji do meditace. „Zvyšuj svoje Světlo!“, navádějí mne průvodci. Vnímám Světlo ve svém nitru a rozšiřuji ho svojí vůlí. Chvíli to trvá, než dosáhnu požadovaného stavu. Poté vstupuji do mlhy. Jsem v těle a cestuji svým vědomím. Sleduji, jak skrze mlhu prochází můj vjem, až náhle mlha zmizí. Vidím obraz malé loďky na vodě, která dopluje k vysokému žebříku. Vnitřním zrakem sleduji, co se odehrává. Mentálně vstupuji na žebřík, stoupám po něm, až se dostanu nahoru na ochoz, je to taková rampa. Pohlédnu dolů, do jejího centra a vidím obrovský „kotel“. V něm probublává nějaký plyn vypadající jako mlha a ten stoupá z nitra této planety. Vnímám vše  jen v obrysech, cítím okolo sebe pohyb bytostí, ale jsou příliš éterické. Zajímají mne jejich domy. Podívám se do dálky a vidím takové kulaté „bochánky“ s anténkami, prostřednictvím nichž obyvatelé přijímají energii pro své potřeby ze zdroje planety. Energie vstupuje tímto způsobem do jejich domů a oni z ní vytvářejí vše, co k životu potřebují. Vnímám jen obrysy jejich postav, jsou zde vysoké vibrace, není možné to podrobně popsat. Společné chvíle tráví v podobných stavbách jejich domům, ty jsou také kruhové, avšak větší a připomínají mi nafouklé polokoule míčů. Vidím, jak skrze vrchol jedné z těchto kopulí proudí dovnitř energie. Obyvatelé uvnitř odpočívají na lehátkách, nebo se učí, přijímají božské moudro a z tohoto poznání tvoří a provádějí průzkum života ve vesmíru. Tak jako my sledujeme obrazy filmu na plátně kina, tak oni prohlížejí obrazy v paprscích kuželu Světla. Zajímalo mne, zda mají přírodu, ale nešlo mi ji vnímat. V mém vědomí se objevily krásné, červené květiny, ale byly vlastně mojí součástí, obyvatelé pravděpodobně květiny vnímají jako část sebe, ne jako my, kdy nám působí radost pohled na ně. Plejáďané se spolu setkávají a vnímají vzájemnou sounáležitost. Dále mne zajímalo, zda se zde rodí děti. Stejně jako z rozšiřujícího se paprsku světla proudícího z centra kopulí jejich staveb, ve kterém mohou sledovat obrazy, ze stejného paprsku vystoupila duše, která se sem vtělila. Tato bytost zatoužila prožít na této planetě svoji životní zkušenost. Přišla na tuto planetu a obyvatelé ji přivítali mezi sebe. Zrozené duše na této planetě neprocházejí embryonálním vývojem jako je tomu na Zemi, přicházejí již hotové a dále se zde zdokonalují. Necítila jsem zde dualitu mužského a ženského pohlaví jako je tomu u nás, spíše to, že bytosti vytvářejí skupiny podle druhu úkolů, které mají a dvojice spolu neprožívají sex jako je tomu u lidí, ale jednotu. „Kde jsem?“, zeptám se v duchu a vnímám slova:“ Orion, Kuřátka“. Zatoužím se vrátit zpět. Vstupuji opět do mlhy, po chvíli začínám vnímat svoje tělo. Poděkuji svým průvodcům, ti mi ještě zamávají a zamíří svůj let zpět do Světleného kotouče, svého domova. „Zvýšila se ti vibrace, můžeme letět někdy znovu, ničeho se neboj!“, sdělují.

 

5 Kuřátka

Na Plejádách

Podívala jsem se na Internet a zjistila, že Kuřátka jsou vlastně Plejády. Plejády se nacházejí západně od souhvězdí Orion, v souhvězdí Býka, je to nejznámější hvězdokupa na obloze obklopená slabou mlhovinou.

K mému druhému kontaktu s Plejáďany došlo při poslechu krásné melodie „Pleiadian Love Song“ (z www. douglasbluefeather.com) při meditaci:

Nechávám se unášet tóny a ve chvilce se objeví bílá, jemnohmotná bytost, z jejíž srdeční čakry září bílé Světlo. Ihned mi vytrysknou slzy dojetím. Vidím, jak moje vnitřní dítě běží vstříc bílé postavě. Zářící bytost bere moje vnitřní dítě do náruče a houpá ho jako matka svoje dítě. Potom se bytost s dítětem ke mně přiblíží tak, až se mnou a s mým tělem splyne. Dává mi pocítit svoji kvalitu a jednotu nás dvou. Po chvilce vystoupí z mého těla a vzdaluje se. Děkuji za ten prožitek. „Zase přijdeme, pokud budeš chtít!“, sděluje mi telepaticky. Moji dva duchovní průvodci – andělé tomu přihlížejí. Je to naše společná radost. 

19 Plejádské setkání

Plejádské setkání

Další plejádské setkání se uskutečnilo při mém pobytu na řeckém ostrově Zakynthos:

Ležím na pláži a okolo mne jsou lidé na lehátkách. Jdu do sebe s úmyslem pracovat na svém energetickém systému. Náhle vidím vnitřním zrakem bílo-stříbrné světlo. Napadlo mne – Plejáďané! Sleduji, co probíhá. Vidím jen energii, žádnou postavu, jen bílou hůlku jako ze skla, která sleduje v mém těle hlavní energetickou dráhu, usuzuji, že ji posiluje. V mysli mi proběhla myšlenka, kde jsou moji duchovní ochránci? Hned jsem je uviděla, jak se smějí. „Přivedli jsme ti návštěvu!“, sdělují. Objala jsem se mentálně se stříbrně-bílou energií a chvilku ji vyciťovala. Poté jsem viděla, jak se stříbrná „energie“ vzdaluje i s mými průvodci . V noci jsem se probudila a najednou jsem cítila, jakoby byly moje čakry „prázdné“, jako by byl uvnitř mne prostor. Bylo to příjemné. 4

2 Vesmírná návštěva

Plejádská návštěva

Můj prožitek na pláži má souvislost s tím, že jsem zrovna četla knihu „Plejádská světelná zasvěcení“  od Christine Day, která předává od Plejáďanů poselství. Plejáďané nám skrze ni sdělují, že budou pomáhat lidem v transformaci. Cesta je pro planetu Zemi otevřená. Kromě plejádských sdělení je v knize vidět, že spisovatelka prošla šamanskými praktikami a takto je i kniha laděna. Já pokračuji ve svých meditačních cvičeních podle své intuice a pod vedením svých duchovních průvodců. Nepoužívám praktiky popisované v knize, jsem pro přirozenost v průběhu prosvětlování, i když nevylučuji, že obrazy a zvuky nás mohou energeticky posilovat, pokud jsou čistě předávány.  Obecně jakékoliv praktiky typu vkládání znaků, hláskování či tvoření ochran a jiné nechávám šamanům a mágům, kteří takto pracují. Vše co souvisí se zkratkovitou cestou bez vlastního úsilí nebo co je koupené za peníze již odmítám. Nehledě na to, že některé duchovní praktiky předávané z minulosti lidmi od jednoho k druhému mohou být nevědomě, nebo i vědomě zkresleny. Moji duchovní ochránci mne nabádají k upevňování a zvyšování stavu Světla v sobě, k tomu být ve „stavu Lásky“. Světlo dělá vše za nás, uvádí vše do harmonie, je to dokonalé vědomí a nejlépe ví co je pro nás dobré. Navozuje stav uvolnění, svobody a bezpečí. Cítím to jako svoji cestu. Celý proces však vyžaduje trpělivost.

Plejáďané a jiní vesmířané, naši duchovní průvodci, andělé a další bytosti duchovního světa Světla nám pomáhají uskutečnit naši změnu, transformovat se. Poznávání jiných světů umožňuje si uvědomit, kde na žebříčku vývoje vlastně stojíme, to že nejsme ještě tak vyspělí jak se domníváme. Naše vibrační úroveň není vysoká a naše společnost založená převážně materiálně nás od duchovních věcí odvádí, v životním běhu o přežití a zajištění sebe a svých rodin příliš nepěstujeme soucítění s jinými tvory, zabíjíme zvířata ke své potravě, stále zbrojíme a vedeme války jeden proti druhému. Toto na vyspělých planetách neznají. Ničíme svým chováním nejen sebe, ale i naši krásnou planetu Zemi. Nalezení Světla v sobě považuji za to nejcennější, co můžeme v průběhu života na Zemi objevit jako duše v tělech.Prožívat a vyzařovat Světlo, to mění nás i celý svět. Světlo je nekonečné množství energie, která tvoří a miluje.

V současnosti se často objevují tvrzení některých lidí o tom, že se považují za převtělené Plejáďany. Nevěřím příliš těmto domněnkám, neboť si myslím, že vývoj člověka do určitého stupně probíhá na domovské planetě, pro nás je to na planetě Zemi. Bytosti z jiných planet a andělé se do lidských těl nevtělují, ale mohou na jiné planety přicházet v různých podobách, aby svým bratrům ve vývojovém posunu pomohli. Výjimkou je Ježíš a jeho další inkarnace přicházející na naši planetu přibližně jednou za 2000 let, kdy dochází k tomu, že vysoká andělská bytost vstoupí do lidského těla, aby léčila a učila nás Lásce přímo jako jeden z nás. Soudím, že i Budha byl jen člověkem, který dosáhl osvícení a byl tak o něco kupředu v duchovním poznání, než jeho současníci.

Jisté však je, že Plejáďané si vybírají vhodná lidská media pro svá sdělení a to ty, kteří jsou dostatečně citliví a otevření k tomu sdělení přijímat a touží pomáhat vzestupu lidstva. Každý člověk prochází svým vlastním vývojem a současně prožívá i vývoj své planety. Již nadešel čas, abychom prošli vývojovým posunem jako celek. Bytosti z jiných planet nám pomáhají, abychom v této transformaci obstáli, je to velká událost a přelom v historii Země. I my budeme v budoucnosti navštěvovat jiné planety, s mimozemšťany spolupracovat a vnášet do vesmíru Světlo. Budeme tak sloužit postupnému návratu do Jednoty do Boha, Zdroje, odkud vše vzniklo a kam se vše vrací. Náš vývoj v hmotných tělech se v jednu chvíli ukončí a my budeme pokračovat ve světelné práci jako duchovní ochránci a andělé. To, jak se zachováme a zda nezůstaneme v nevědomí či neupadneme do magie, i když třeba bílé, která také touží pomáhat, ale ještě na základě vlastního chtění a představ jak mají věci být a často bez souladu s božím řádem, to vše záleží na každém z nás. Skutečnost, že se lidé považují za vtělené mimozemské bytosti, například za Plejáďany způsobuje jejich zvýšená citlivost a schopnost naciťování se, cítí spřízněnost s energiemi Světla, Lásky a touží ve svém nitru vytvářet s těmito energiemi Jednotu. Je to probuzená touha žít ve světlejších energiích než na Zemi v tuto chvíli jsou.

Medium 5/2019

 

O těch, kteří přinášejí na naši Zemi Světlo

Tři nositelé čistých nauk z předchozích dob, kteří působili ve stejné oblasti světa a přišli do míst, kde to bylo těžké, aby provedli opravu v myšlení lidí a sloužili všem, byli Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Tito učitelé a léčitelé mají schopnost přímého napojení na Boha – Světlo – Tvůrce. Kromě nich působili a působí na Zemi i mnozí další duchovní učitelé různých stupňů poznání, kteří zprostředkovávají sdělení z duchovního světa a z různorodých duchovních směrů skrze bytosti z oblasti duchů nebo andělů, jsou však pouhými médii, tedy nástroji k přenosu informací nebo prostředníky andělských bytostí v léčení. Někteří čerpají ze starých spisů a snaží se je vykládat tak, jak jim oni rozumějí.

Na počátku všeho bylo Světlo. Čistá energie Boha – Lásky – Tvůrce, která zatoužila se projevit nejen v duchu, ale i ve hmotě, prohlédnout stvořené sama v sobě, vytvořit duální svět. Dualita vytváří děje a konflikt. Z božského dobra vzniká rozdělením i opačný pól, temná část duality, je to to, co nazýváme zlem. Ani zlo však není zlem skutečným, neboť každý nedobrý čin nás vede k uvědomění si toho, že tvoříme utrpení jak jeho oběti tak následně sami sobě a postupně poznáváme, že tudy cesta nevede, neboť všichni jsme z jednoho „těsta“.  Po prohlédnutí toho co dualita umožňuje stvořeným bytostem procházejícím vývojem v řadě rozličných životů k jejich prožitkům a poznávání, poté se každá bytost jednoho dne rozpomene na svoji božskou podstatu a zatouží se vrátit zpět do Světla – Lásky – Jednoty všeho stvořeného.  Napomoci tomuto procesu uvědomění, nebo jak to lidé nazývají „osvícením“ či transformací, slouží právě ti, kteří přinášejí poselství o Světle.

V Bibli jsou často používána přirovnání. Již Noe naložil do své „archy“ všechny svoje „ovečky“, aby jim ukázal cestu ke Světlu. Jeho záchranná archa byla duchovní archou, místem, kde učil o tom, jak svět v Pravdě funguje a jak dojít k pochopení toho proč jsme zde na Zemi a jaký to má hlubší účel kromě pouhého přežití a mezilidských bojů a šarvátek, které lidé z nevědomosti vedou.

Abrahám měl dovést svůj lid do“ Nové země“, byla to opět duchovní země. Lidé jsou často ve svých vizích symbolicky v obrazech vedeni duchovními bytostmi k „přeplavání řeky“ a to prostřednictvími toho, že zpracují svoje vlastnosti a prokážou tím čistý úmysl se změnit, aby mohli do Nové země vstoupit s čistými energiemi. Tvrzení, že Bůh se o své děti postará neznamená, že není třeba nic dělat, ale naopak je nutné začít konat v souladu s vůlí Boha –Tvůrce. Tím, že lidé svoji vůli sjednotí s jeho, budou moci žít kvalitnější životy. Abrahám nemusel dokazovat svou víru v Boha, vždyť sám byl jeho nejčistším mluvčím. Nikdy by žádnou bytost neobětoval, nemohl by někoho zabít jako oběť. To byla temná stránka doby do které přišel, Bůh rozhodně takové důkazy nepožaduje. Abrahám přišel odvést lidi od uctívání bůžků a modlářství spojené s oběťmi. Abrahám jako bytost v lidském těle přináší poselství  VÍRY v Jednotu, v to, že lidé sami jsou součástí Boha a potřebují přijmout sami sebe a svoje vyšší Já, které je cestou ke Světlu povede. Poselství vyšších bytostí vždy mluví o té jedné věci, pouze lidé si to přizpůsobují svému způsobu myšlení a to zpomaluje proces poznávání toho, co je skutečné dobro. Bůh je jedna nekonečně velká bytost, která obsahuje vše co existuje a vše stvořené miluje a soucítí s tím, jen lidé se cítí od Boha oddělení a to způsobuje jejich utrpení.

Příběh Sodomy a Gomory je obrazem toho, kolik negativní energie muselo být lidmi vytvořeno, aby to způsobilo jejich zničení. Je to nerespektování božích zákonů. Lidé si nemohou dělat jen to co chtějí. Takové jednání osud dříve nebo později napraví a není to zlo ale dobro, lidé jsou těžkými životními událostmi vraceni na pravou cestu. Čím více jsme schopni pochopit proč se co děje, tím roste naše odpovědnost za sebe samé, za druhé i za naši planetu.

Tím, kdo přinesl BOŽÍ ZÁKONY, byl Mojžíš. I on měl převést lid „přes vodu“, a prostřednictvím vody – klidu v jejich v duši, je navést na duchovní cestu, ukázat jim jak se osvobodit, cítit Lásku a Světlo uvnitř sebe. Jistě by neusiloval v Egyptě o post faraona, vždyť ruce faraonů byly poznamenány krví a vraždami. Velcí duchové jako on jsou s Bohem spojeni a mluví jeho jménem. Mluví se tak o „beránku božím“, čisté duši, která když se dotýká nevědoucích lidí, urychluje jejich poznání a osvobození se od zla, ke kterému jsou často nevědomě poutáni. Je třeba projít „mořem“ očistění se a věnovat se ve svém vývojovém procesu sebepoznání. Bojem nelze ničeho dosáhnout. Faraon a jeho bojovníci nakonec „mořem“ neprošli, jejich žárový hněv a sobectví je spálily zevnitř a uzavřeli si cestu ke Světlu.  Součástí  Boha jsme ale všichni, záleží jen na jaké straně v dané chvíli kdo stojí a od toho je odvíjí  jaká bude naše budoucnost a kde budeme prožívat své následující životy. Zaslíbená země je země kde lidé respektují boží zákony, je to svět, ve kterém si „ovečky“ uvědomují to, kdo vlastně jsou a vracejí se zpět po cestě, která vede domů… Pokud lidé boží zákony dodržují, mohou se vyhnout následkům svých činů a méně trpět.  Pouze se umravnit ale nestačí. Je třeba změnit svoji kvalitu, svoje vnitřní vyzařování, stát se skutečně dobrým.  Symbolické popisy v duchovních naukách často vedou ke zkreslení skutečných významů a to i skrze jejich vykladače. Potom je již jen krok ke zneužívání hlásaných „pravd“ k osobnímu prospěchu jedince či skupiny, nebo k náboženskému „svatouškovství“  či fanatizmu i za cenu vlastního poškozování. Například prohlášení: „Zakryjte svoji nahotu!“, bylo dovedeno do absurdity úplného zahalování v úmyslu se co nejvíce zalíbit Bohu podobně jako je tomu u přijetí celibátu. Ten způsobuje jak utrpení obětem zneužívání, tak i následky ještě v následujících životech z nepřirozeného chování těm, kteří nejsou na přijetí takového slibu zralí. Utrpení je důsledkem nedostatku Lásky k sobě i k druhým bytostem.

Dalším z poslů Světla byl Ježíš. Přinesl poselství LÁSKY. Láska je nejvyšší tvůrčí energií. Tvrzení, že Ježíš za nás obětoval svůj život, svědčí o nepochopení důvodu jeho přítomnosti na Zemi. Lidé si tímto tvrzením ospravedlnili jeho smrt, kterou způsobili a tímto činem se provinili. Ježíš se obětoval tím, že tato vysoká duchovní bytost přijala osud člověka, navrátila se po časové linii zpět a inkarnovala se do lidského těla proto, aby lidem pomohla v jejich vývoji. Lidé však ukončili jeho život předčasně a zabránili mu v dokončení jeho úkolu zde na Zemi. Svým činem si uzavřeli na 2000 let přístup ke Světlu. Tato doba již skončila. Na zem přišla další vysoká světelná bytost zrozená v těle, dalo by se říci, že utajená ne však z nějakého tajemného úmyslu, jen ze skutečnosti, že jsme byli v drtivé většině od skutečného duchovního poznání odpojeni. Společnost si vytvořila boha z materiálních a technických věcí, kterým slouží a ty se stávají často hlavním smyslem života. Místo božích chrámů se budují „chrámy spotřeby“. To je třeba změnit, obnovit Víru, Lásku a Boží zákony, postavit se na stranu Světla. Záleží jen na našich rozhodnutích čemu a komu budeme sloužit a to je svobodná volba každého z nás.

Tři králové se kdysi vypravili hledat Ježíše. Stejně tak se údajně vypravili hledači z Indie do Prahy najít zde nového Ježíše. Nevěděli však kdo to je a nebylo jim dáno ho nalézt. Léčil v době komunistického režimu, který mu nepřál a tak předával zcela nové učení, filozofii pro nadcházející „ Nový věk“ a nauku o léčení prostřednictvím sil Světla, jen v malé skupině svých stoupenců ve skromnosti a pokoře. Zemřel v roce 1992. Ti, kteří očekávají další příchod Ježíše, ho nepoznali. Moje vzpomínka patří Josefu Zezulkovi, ten nazval učitele přicházející k lidem z nehmotného světa andělských bytostí jako Přinašeči.

S pomocí Přinašečů a andělských bytostí, kteří nám pomáhají, je možné uskutečnit vlastní proměnu, proměnit všechny temné stíny vytvořené z bolesti, strachu a hněvu na Světlo, na pocity radosti a soucitu. Tento proces je podstatou vývojového posunu lidstva.  Moji duchovní průvodci – andělé mi radí: „Prožívej Světlo! Jiná cesta z utrpení není. To je vše, čeho je třeba.“

Medium 9/2019

 

O pyramidálních horách v Česku, o pyramidálních stavbách a pramenech Světla

Jednoho dne mi to došlo. Bylo to při cestě po dálnici směrem na Ústí nad Labem. Dívala jsem se na menší i větší hory Českého středohoří, na jejich tvary více či méně směřující do špičky a v mojí hlavě blesklo: Vždyť to jsou pyramidální hory! Pomocí kyvadla jsem si ověřila, které z hor v této oblasti to jsou a jedna z nich mne zaujala jako první, je to hora Kletečná. Říká se o ní, že je to sestra Milešovky, nachází se nedaleko od ní. Na vrchol nevede turistická značka, ale je možné vydat se po stezce. Již při výstupu mne zaujaly kamenné desky, které horu tvoří. Cítila jsem, že hora prošla zemětřesením, které porušilo její původní celistvost a kamenné pláty v důsledku toho před vrcholem hory vyčnívají ven. Soudím, že dalšími z pyramidálních hor v blízkosti Kletečné jsou Bílský vrch, Zvon, Milešovský Kloc, Újezdská hora a Žimský vrch. Trochu jižněji je to Lovoš a Boreč a možná i další.

Jsem na vrcholku Kletečné a ladím se k tomu, co se zde odehrávalo: Vidím přicházet skupinu lidí v dlouhých bílých košilích. Usedají na vrcholu hory a dívají se do dálky. Jsou ve spojení s lidmi z jiné hory, myslím, že vytvářejí vzájemné spojení, ale jiným způsobem než my dnes pomocí mobilů, je to prostřednictvím telepatie a volné energie. Potom se lidé soustředí do kruhu okolo vrcholku a já vidím, jak z vrcholku prýští energie Světla.

Podobné obrazy lidí pracujících s energií kamenů jsem viděla i na jiných místech, například v Žihli, na Kounovských kamenných řadách nebo v Libušíně, avšak jsem přesvědčena, že na těchto místech to byla společenství z pozdějšího období, z období Keltů. Libušín je spojován s keltskou kněžkou Libuší, která podle pověstí navštěvovala vrch Oškobrh, nacházející se nedaleko vesnice Liblice a zde věštila. Moje zkušenost z návštěvy Oškobrhu byla trochu jiná než se zmíněnými Kelty a na Kletečné a to v tom smyslu, že jsem neviděla minulost, ale  tentokrát jsem se nacházela v přítomnosti: Navštívila mne zde postava stařešiny, muže s bílým vousem, opírající se o dlouhou hůl z větve stromu, který ke mně pomalu přikráčel a usedl vedle mne. Sledovala jsem to vnitřním zrakem, ne očima a komunikovali jsme telepaticky, vnímala jsem jeho přítomnost. Ihned mi jeho vzhled připomněl obrázek Praotce Čecha z mojí dětské učebnice. Díval se do krajiny a obdivoval její krásu. Upozornil na ničení přírody a na to, že lidé budou muset napravit vše, co způsobili. Současně mi sdělil to, že je důležité být sám se sebou v lásce.

Soudím, že zde na našem území bylo společenství starší než jsou Keltové, jsou to naši dávní předci, kteří ve své době dosáhli vyššího stupně vědomí než v současnosti my a toto společenství jsem viděla v obrazech i na Kletečné. Přišlo s Praotcem Čechem a napadlo mne, že to byli Hyperborejci. V době, kdy přišli na naše území a vystoupali na horu Říp dobře věděli kam přicházejí. Pohled na pyramidální hory je ujistil, že jsou na tom správném území. Říp sice pyramidální horou není, ale geologicky zajímavý je, už jen proto, že se zde vychyluje střelka kompasu.

Hyperborea byla podle Řeků ostrov nebo poloostrov za polárním kruhem, země věčného slunečního svitu a hojnosti. Hyperborejci mohli být současníky Atlanťanů a po zániku jak Hyperborey, tak Atlantidy osídlili ti, kteří přežili nová území. Pyramidy, stejně jako pyramidální hory se nacházejí na mnoha místech naší planety a věřím, že pyramidálním horám bude v budoucnosti věnována větší pozornost.

Co to jsou vlastně pyramidální hory? Jsou to útvary, které vznikly přirozeně v období tvoření horských masivů při vylití magmatu. Tyto hory si ponechaly „průduchy“ pro průchody Světla vyvěrajícího ze středu země skrze vrcholy pyramidálních hor. Je to přirozený zdroj energie. Je to stejný systém, jako systém našeho těla. Pokud se vědomě napojíme na zdroj Světla v naší Matce Zemi, stejně tak námi může proudit Světlo. Některé světelné prameny vyvěrají z pyramidálních hor, nebo lidmi vybudovaných pyramid, chrámů, kostelů či jiných míst v přírodě a stále žijí, jiné jsou vyhaslé a je možné je duchovní prací oživit a udržovat jejich proud. Oživování pramenů znamená prosvětlování planety a prosvětlování lidí, kteří se takového procesu účastní. Způsobuje to zvyšování vibrací přítomných lidí i Matky Země. Naše území je v tomto naprosto úžasné a jedinečné. Lidé v minulosti vnímali přítomnost zdrojů této energie a jejich hlavním motivem pro to stavět pyramidy bylo využití energie, která v pyramidách proudí.

Co se vlastně v pyramidách, které byly vybudovány lidmi odehrávalo? Přilaďuji se k pyramidě v Gíze a již vidím její obrysy. Okolo ní chodí lidé v bílých krátkých „šatech“, přepásaných koženými pásky, ty zdobí také jejich paže. Dva lidé nesou na nosítkách ležícího nemocného člověka. Vstupují do pyramidy proto, aby se zde nemocný léčil prostřednictvím energií, které jsou v pyramidě přítomny. Dále vidím dalšího člověka, kterého do pyramidy vedou, je velmi rozrušený, zřejmě psychicky nemocný. Nakonec vidím v pyramidě vědoucího, který zde sedí za účelem rozšíření vědomí, aby lépe spravoval svoji zem.

Princip dorozumívání  se a léčení  skrze menhiry, kamenné stavby a pyramidální hory je stejný. Tomu je pro naše dnešní chápání světa a rozumové myšlení často postrádající propojení s citem nelehké porozumět. Je třeba přijmout skutečnost, že podstatou všeho co je stvořené je energie, která je všudypřítomná a její projevy  je v rozšířeném vědomí možné vidět, cítit, pracovat s nimi a využívat je. Je možné s nimi léčit, ale také je využívat jako energetické zdroje pro náš praktický život. Mluví se tak o volných energiích, které jsou všude okolo nás a jejich využívání by ukončilo drancování a ohrožování naší planety a bylo by to zdarma.

Otevírání světelných pramenů je možné nejen v pyramidových stavbách, ale i na různých jiných místech. Některé prameny jdou otevřít snadno, dokonce mohou tryskat i samy, v některých místech je to naopak nemožné. Například při návštěvě Lorety, která byla postavena naproti zámku v Boru nedaleko Tachova mne čekalo opravdu milé překvapení. Uprostřed zrekonstruované stavby v jejím středu, v modlitebně, kterou místní nazývají „Svatou chýší“ pramen Světla proudil ihned, jakmile jsem na něj pomyslela a zavřela oči. Pramen nejen že proudil, ale ještě se uprostřed něho objevilo červené srdce.

Odlišná zkušenost mne čekala na hoře Vlčí kámen u obce Prameny. Na vrcholku hory jsem se usadila a pozorovala vnitřním zrakem práci svých dvou duchovních průvodců – andělů. Jsou to oni, kteří prameny otevírají, já jen pomáhám svým chtěním a vůlí, aby se to uskutečnilo. Tentokrát měli opravdu hodně práce, neboť pramen zde byl doslova „zašpuntovaný“. Průvodci vytáhli „zátku“ pomocí světelného lana jako špunt z lahve. Nejprve vytrysklo černé “bahno“ a potřísnilo postavy průvodců. Poté se objevil zlatý pramen Světla a andělské průvodce očistil. Zeptala jsem se, co způsobilo tu temnotu? Uviděla jsem dvě postavy „vlčích lidí“, jedna byla shrbená a její záda byla zahalená do pláště z listí. Dělali zde v minulosti magické rituály s ohněm.

Z míst, která jsou prosvětlená bych ještě zmínila Svatou Horu u Příbramě. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, která se zde nachází, je výjimečná tím, že je vyzdobena velkým množstvím stříbra, které se zde v minulosti těžilo. Další její předností je to, že pramen je zde otevřen. Jen jsem zavřela oči a již jsem viděla, jak pramen tryská! Tak by tomu mělo být ve všech kostelech a sakrálních stavbách, ale obávám se, že není. Lidé v dávné minulosti měli o těchto zdrojích povědomí a proto vhodné hory a místa vyhledávali a využívali prameny Světla pro svoje posílení. Tyto věci mnohem lépe cítili než dnešní materiálně a technicky zaměření lidé. Později se často stavěly na těchto místech stavby na oslavu Boha, ale povědomí o pramenech Světla se vytratilo. O těchto dobách nám zůstaly jen báje a pověsti. Lidé si vyprávějí o Svatém grálu. Hledají nějaký zlatý poklad a přitom největším pokladem je pramen božské energie, který vše oživuje, uzdravuje, dává sílu, je to proud Lásky, kterou všichni hledáme. Stačí se jen rozpomenout, že všichni máme k tomuto Zdroji přístup. Za tuto božskou tvůrčí sílu není třeba platit.

Medium 11/2019