Jmenuji se Olga Schafferová, narodila jsem se v roce 1956 ve znamení Panny. Psát o sobě pravdivě je velmi těžké, tak se o to alespoň pokusím, pokusím se zachytit některé skutečnosti jimiž prošla moje duše v tomto životě.

Hora nevědomosti

Ze stavu svého současného poznání bych svůj život rozdělila na tři etapy, tou první je období mládí a nevědomosti, kterým jsem procházela jako strom klátící se ve větru, nesený osudovými událostmi, které byly nutné abych prožila, splatila své dluhy z minulých životů a aby mne tyto události dovedly k tomu probudit v sobě touhu více přemýšlet o smyslu života. Pokud přirovnám svůj život ke stromu, můj mladý stromek byl v dětství napaden viry a moje tělo onemocnělo ve třinácti letech zánětem ledvin a zánětem kostní dřeně. Myslím, že mne tato osudová událost vedla k tomu naučit se lépe chápat a zlepšovat vztahy s druhými. Můj zdravotní stav byl dost vážný, ale měla jsem štěstí, jako poté po celý svůj další život, v té době na lékařku, která udělala vše pro to, abych se uzdravila a zajistila pro mne léky a bezmasou dietu. Moje fyzické tělo onemocnělo. Myslím, že jsem byla o něco citlivější dítě než ty, se kterými jsem se stýkala. Nerozuměla jsem agresivnímu chování, které si děti mezi sebou projevují, stále se perou, útočí jeden na druhého, nebo intrikují a ani později jsem si dobře neuvědomovala, že tyto vlastnosti u lidí často přetrvávají po celý život. Od dětství mám ráda zvířata a jako dítě jsem měla sklony zvířata ošetřovat, například vytáhnout včelu, která spadla do vody, nebo ošetřit ptáčka, který se poranil.

Na základní škole ve mně bylo dost ctižádosti a úsilí dobře se učit, později na střední škole sem pozbývala sílu vlivem prodělané nemoci, obav z budoucnosti a tím, že jsem si příliš nevěřila. Matka, narozená ve znamení Střelce byla úzkostlivá a pečující o domácnost. Byla švadlena a to ji nejvíce bavilo. Byla ve své práci velmi pečlivá, stejně jako otec – telefonní mechanik. Otec, dominantní Lev, byl zdrojem mé radosti, neboť jsme spolu často hráli různé hry, chodili na procházky a do kina. Od svých rodičů jsem měla k životu zajištěno vše, co jsem potřebovala, i když jsme nežili v nějakém přepychu. Rodiče žili život běžnými hmotnými starostmi a vztahy. Ve své podstatě jsem byla radostné dítě, nejvíce mne tížily hádky rodičů o hlouposti a stále jsem je prosila, ať se nehádají. Cítila jsem se osamělá, protože jsem byla jedináček a vytvářila jsem si dokonce po určitou dobu svého dětství fiktivní sestru, s níž jsem občas v duchu rozmlouvala. Můj život se stal spíše očekáváním, jakým nepříjemným situacím budu muset čelit. Nejdříve jsem se domnívala, že druzí ví o všem co cítím, po čem toužím, aniž bych jim to musela říkat. Bylo to pro mne velkým zklamáním, když jsem zjistila, že tomu tak není a prohloubilo to moji osamělost. Chtěla jsem, aby lidé okolo mne byli šťastní, chtěla jsem je chápat, ale protože ve mně byly obavy z jejich reakcí a obava otvírat se jim, mohla jsem na ně působit jako sobecký člověk.

Maturitu jsem udělala, ale rozhodně jsem nechtěla pokračovat v dalším studiu, neboť zkoušení pro mne bylo stresující záležitostí, takže toto období nevnímám jako krásná studentská léta. Nejvíce mne bavilo kreslení, na tyto hodiny jsem se vždy velmi těšila. To co mne také nadchlo bylo zjištění, že budeme mít hodiny filozofie. Čekala jsem však od těchto hodin více. Bylo to spíše o životě lidí, kteří ve filozofii pracovali, ale málo z jejich myšlenek. V té době mne také velmi zaujal tanec. Moje první kroky v tanečních hodinách byly nesmělé, ale brzy jsem zjistila, že je tanec úžasná věc a pohybovat se do rytmu znamená být ve stavu určitého nadšení. Tanec se pro mne stal tak trochu drogou. Protancovat celý ples s někým, koho to také baví mi přišlo úžasné. Tanec je však také spojen s pitím alkoholu a s muži. Muži se občas také podvolí k tanci, ale jejich hlavním záměrem je získat ženu. Zjistila jsem, že pro mne není problém se s nějakým mužem seznámit a myslím, že vlastním přitažlivost pro muže, kterou se nechci chlubit, ale která mi umožnila splatit dluhy, které jsem vůči mužům měla, jak jsem později zjistila z jedné své mužské inkarnace, ve které jsem byla vlastníkem harému. Moje psychika se v tu dobu naladila na prožívání příjemných věcí. Život je krátký, jediné co má smysl je trochu si ho užít, být svobodná a volná, to byly myšlenky, které mne v tu dobu provázely. Po ukončení střední školy jsem nastoupila do zaměstnání jako písařka. V té době se psalo na těžkých, mechanických strojích a mojí pracovní náplní bylo opisování textů, které vytvořili jiní. Pěstovalo to moji trpělivost a přesnost. Jednou z mých vlastností je mít všechno hotové, tak jsem stále psala a psala. Občas jsem se mezi prací zasnila a koukala z okna ven. Toužila jsem po svobodě, po klidu a harmonii, po tom mít svůj vlastní byt, žít si svůj vlastní život bez závislosti na rodičích a prožívat to, co se mně líbí a co mně baví.

Potkala jsem muže, který se mi zdál hodný, ale ještě jsem nevěděla, že k vytvoření skutečného vztahu je třeba cítit lásku. Předtím jsem se jednou cítila ve stavu zamilovanosti, ale z mé strany šlo o platonický vztah, neboť v té době bych asi umřela, kdybych měla nějakého kluka oslovit. Byl zde tedy muž odpovídající mojí představě a dělala jsem si velké ideály, že tento vztah bude naplňovat moje očekávané touhy. Díky malému bytu, který jsme dostali od mých rodičů jsme se osamostatnili, ale naše vzájemná očekávání byla rozdílná. Když se vrátím zpět do chvíle našeho seznámení uvědomuji si, že jsem ihned věděla, že si tohoto muže chci vzít. Stalo se mi po čase ještě jednou s mým současným manželem. S nikým jiným mne toto nenapadlo. Oba dva jsem později našla v regresní terapii jako své životní partnery v minulých životech, ale o tom třeba někdy jindy. Moje první manželství po pěti letech skončilo, ani jeden z nás nebyl schopen vytvořit společné pouto. Potomka jsme spolu nestvořili, což by možná manžel uvítal, kdyby se stalo, ve mně však touha po dítěti nebyla, měla jsem v podvědomí strach, aby dítě nebylo nešťastné, takže jsem o to ani neusilovala. Rozvodem jsem opět nabyla svobodu, po které jsem toužila. Moje představa budoucího života nebyla v nějakém hromadění hmotných věcí, i když mám ráda hezké věci, ale uspokojovalo mne, že si mohu koupit něco pěkného na sebe a mohu si vytvořit vlastní útulné prostředí ve své garsonce. Mou hlavní touhou se staly zážitky. Prožívat něco příjemného, cestovat, objevovat lidi a muže, vnímat jací jsou. Byla to taková euforie, která nemůže trvat věčně.

V té době jsem prožila vášnivý vztah se zadaným mužem. Cítila jsem tenkrát velkou sounáležitost nás dvou. I on byl mužem, se kterým jsem podobný vztah prožila v jednom minulém životě. Zdálo by se, že šlo pouze o sex, ale pro mne to bylo o psychické podobnosti, viděla jsem v něm sama sebe. Dokázali jsme si povídat celé noci a tak nějak se „vznášet“. Za všechno „vznášení“ se však musí platit. Na tomto světě nejsme jen pro zábavu a Tvůrce od nás očekává i jiné věci, což jsem pochopila až později, neboť ani moji rodiče ani v prostředí ve kterém jsem se pohybovala se o Bohu nikdy nemluvilo.

Můj psychický i fyzický stav se zhoršoval. Návaly energie se střídaly s únavou, cítila jsem se bez energie a byla jsem ospalá. Toužila jsem po lásce a harmonii ale tyto stále nepřicházely tak, jak jsem si přála. Cítila jsem, že se mnou není vše v pořádku. Uvnitř mne však byla schopnost hledat cesty k uzdravování a hledat příčiny proč se tak cítím. Žila jsem v socialistickém státě a alternativní medicína, která mne lákala, stála na okraji společnosti, nebo se provozovala tajně. Jedna moje kolegyně ze zaměstnání mne seznámila s existencí pátera Ferdy. Dostala jsem od ní povídání o něm a jeho bylinkové recepty, které sepsali lidé z jeho okolí. Byl dobrý jasnovidný diagnostik a zabýval se bylinkářstvím. Velmi mne to tenkrát zaujalo a začala jsem jeho rady na sobě zkoušet. Moje tělo však bylo oslabeno jak ve vitální – silové, tak v psychické části a to se nakonec počalo projevovat v mé tělesné schránce jako bolesti a nepříjemné fyzické stavy. Toto období bych ve svém životě nazvala jako období hledání. Skutečně jsem stále přemýšlela o tom, proč jsem na tomto světě a jaký to má význam. Byla jsem jako slepec hledající světlo. Vyhledala jsem terapeutickou skupinu, ve které si lidé povídali o svých problémech, což mi umožnilo podívat se na sebe očima druhých. Byl to skutečně počátek přerodu mé osobnosti a přestoupení na jinou kolej v mém životě. Od té chvíle měl sled událostí úplně jiný směr. Začala jsem hledat v knihách, navštěvovala jsem různé přednášky o alternativní medicíně, o duchovních směrech, zaujalo mne indické náboženství, ale i UFO, tajemné jevy a další. Také jsem začala chápat, že něco s mými vztahy s muži není v pořádku, a najednou jsem zatoužila vytvořit nějaký trvalý vztah, přišlo mi, že jen tak poletovat jako „motýl“ není to úplně pravé. To, na co myslíme, co chceme a co je v režii našeho osudu skutečně přichází, jakmile to vložíme do své mysli. Osud mi přinesl mého současného manžela s nímž žiji již více jak dvacet let a dnes již vím, že náhoda neexistuje. I jeho jsem našla ve svých minulých životech jako milence nebo syna. Byl zde a opět jsem cítila tu úžasnou podobnost nás dvou, ale moje myšlení a city již byly jiné než v mých předchozích vztazích. Dnes mohu říci, že cítím, že uvnitř mne proběhla změna. Společně s tímto mužem jsme se vydali na cestu hledání a objevování světa mnohem většího, dokonalejšího a spravedlivějšího, než jsme tušili a to mi dodává síly a nadšení pokračovat dále.

Partneři a já

Vstoupila jsem do období poznávání . Dále jsem hledala v různých knihách, na přednáškách, zaujali mne například manželé Tomášovi a učení P. Brantona.

Ve svém druhém zaměstnání jsem pracovala jako sekretářka v jedné z našich bank a práce mne opravdu bavila. Práci sekretářky jsem vykonávala a vykonávám téměř celý život zřejmě proto, abych se naučila pracovat pro druhé. Mezi spolupracovníky jsem se sblížila se ženou, která navštěvovala kroužek sahadža-jógy. Praktiky této jógy mají původ v Indii. Byla jsem zvědavá o čem to je a tak jsem se jednoho dne ocitla na místě jejich schůzek. Dost mne udivilo, co přítomní vykonávali. V čele místnosti stál obraz jejich duchovní vůdkyně – ženy. Přítomní skrze ní přijímali energii a tak pracovali jeden na druhém. Vysvětlili mi, že tak jeden léčí druhého a společně duchovně rostou. Druhým obrazem, který zde byl zavěšen byl obrázek postavy sedící se zkříženýma nohama a na něm byla zobrazena energetická centra lidského těla a jak systém funguje. Zprvu mne tato věc nadchla. Připadalo mi to tak nadějné, že něco takového může existovat, a že je to možnost vzájemně si pomáhat. Brzy však v mé mysli začaly vyvstávat otázky a pochybnosti, zda je dobré, aby každý kdo do skupiny přijde začal hned pracovat na druhých, dále mne zajímala strava, jakou by měl člověk jíst. Bylo mi odpovězeno, že každý pozná sám, jaká strava je pro něho dobrá. O vegetariánství nemluvili i když vím, že Indové často berou vegetariánství jako samozřejmost. To, co jsem si zde uvědomila a co mne dříve nenapadlo byla skutečnost, že je třeba se zbavit pocitů viny ze skutků, které jsme způsobili jiným a které již nechceme činit, a že je třeba naučit se odpouštět. Byly však ve mně pochybnosti, které převládly ve chvíli, kdy jsem se účastnila jejich slavnosti nazvané púdža a definitivně jsem se rozhodla, že se s tímto duchovním směrem nemohu ztotožnit a skupinu jsem opustila.

Dnes již vím, že moje rozhodnutí bylo správné a setrváním v ní bych si mohla způsobit nové karmické závazky, neboť práce s energiemi vyžaduje hlubší poznání, očistění a může takto pracovat jen ten, kdo k tomuto má vrozenou schopnost. Toto moje rozhodnutí bylo otevřením dveří k dalšímu poznání.

Ze tmy ke Světlu

Brzy poté jsem v rozhlase na stanici F1 uslyšela pořad s biotronikem T. Pfeifferem. Stalo se něco neuvěřitelného. Poslouchala jsem jeho slova a najednou jsem ucítila, že slyším přesně to, co chci vědět.

Pasáček ovcí

Začala jsem navštěvovat jeho přednášky spojené s léčením, s biotronickým působením. S velkým nadšením jsem spěchala na každou přednášku s připravenými dotazy, na které se mi dostávalo odpovědí a které jsem nikde jinde nenašla. Často nebyly odpovědi přímé, ale vysledovala jsem, že mne po kratší či delší době napadají samy. Poznala jsem radost z toho, že jsem to sama objevila. „Vždyť je to tak snadné a mne to dříve nenapadlo!“. Tak začalo moje objevování Pravdy.

Biotronik

Je to krásný proces krok za krokem poznávat, začít chápat svět a jeho fungování v širších souvislostech, naprosto logických a dokonalejších než je naše obecné chápání. Bůh je nejvyšší, dokonalá myšlenka. Jsem teprve na počátku poznání. Přede mnou se objevují nové obzory, uvědomuji si tuto skutečnost.

Hledač Světla

Pochopila jsem, že je dobré na sobě pracovat po psychické a duchovní stránce, zbavovat se starých zátěží ze současného života i z životů minulých. Je to těžká nůše, kterou ve svých životech neseme a brání nám v našem přirozeném a tvůrčím projevu.

Odhození spoutanosti

Materiální svět ve kterém žijeme nám nikdy nemůže dát plné uspokojení, pokud se budeme zaobírat jen hmotnými věcmi. I když naplníme všechny materiální potřeby, nikdy nemůžeme být šťastní, neboť zde je také naše duše, která nás jemným hlasem volá, abychom jí věnovali svou pozornost, aby nás dovedla k Tvůrci.
Filozofie předávaná T. Pfeifferem je filozofií Josefa Zezulky, jeho učitele, který ji donesl

Vše je podáváno na dlani

a ustanovil obor biotronika, ten slouží k léčení nemocných tam, kde podstata nemocí je v jejich vitálně-silovém systému. I přes velký rozvoj medicíny nedokáží lékaři léčit některé nemoci, které mají tento původ. Biotronicky je možné na ně působit a pacient má naději na uzdravení, nebo zlepšení zdravotního stavu. I mně bylo v tomto směru pomoženo ve špatné hormonální funkci. Tyto funkce je biotronické léčení schopno ovlivňovat.
Přála bych si, aby bylo možné tento obor dále rozvíjet a byli vyučováni další biotronici a proto jsem se rozhodla pomáhat a po dobu deseti let a svou malou částí přispět ve svém volném čase k provozu nemocnice, která byla postavena díky sponzorům a lidem, kteří na výstavbě dobrovolně pracovali.

Vypouštění ptáčků – uzdravování

V objektu je vybudován mimo jiné přednáškový sál, kam lidé mohou přicházet, vstupné je dobrovolné. T. Pfeiffer založil Duchovní universitu Bytí za účelem vzdělávání těch, kteří mají o přednášenou filozofii zájem. Byla založena nadace pro dobrovolné příspěvky na dokončení výstavby budovy.

Duchovní universita založená T. Pfeifferem a mnou objevená v roce 1994 pro mne byla velmi silným pramenem poznání, ze kterého stále čerpám. Velmi jsem si přála a stále si přeji její rozvoj, aby se lidé skrze ni mohli učit a měli možnost přístupu k léčení. Jsem vděčná za zprostředkování výuky a poznání, avšak v roce 2010 u mne došlo ke změně v náhledu na některé věci spojené s jejím vedením, které již nejsou bezvýhradně v souladu s mojí cestou a z mého pohledu ani s myšlenkami J. Zezulky, i když je za T. Pfeifferem a jeho pomocníky nepochybně velký kus práce. Tuto společnost jsem opustila. Bohužel jsem neznala J. Zezulku osobně, avšak stále se považuji za jeho žáka, jemu patří můj slib. Pramen poudící skrze T. Pfeiffera se pro mne uzavřel a já jsem díky svému rozhodnutí našla odvahu vydat se na vlastní cestu. Myslím, že by J. Zezulka jednal v některých věcech jiným způsobem než T. Pfeiffer, ale jsme jenom lidé se svými slabostmi a úkol, který na sebe T. Pfeiffer vzal je velmi těžký. Je zde ale i jeho závazek. Toto je moje zkušenost. Stále si přeji, aby tento pramen nevyschl, co bude dále to je v rukou T. Pfeiffera, stále mne povzbuzuje, že cesta je ukazována. Také vidím jméno J. Zezulky tak trochu ve stínu T. Pfeiffera, i když je to ON, J. Zezulka kdo tvoří a tvoří jen to, co mu my lidé dovolíme.

Také bych chtěla zmínit regresní terapeutku Mílu Lukášovou se kterou mi bylo dáno se seznámit, a která kromě jiného pomáhá lidem v psycho-spirituální krizi. Pomohla mi v psychické oblasti uvolnit některé zátěže z tohoto i z minulých životů.

Knihovna minulých životů

Způsob její práce je pro mne velkým poznáním. Dále mne obohacují stánky www.jeshua.cz, které vznikly díky Denise Vaňkové a jejím překladům z angličtiny. Bytost Jeshua zde mluví skrze duchovní lektorku z Nizozemí Pamelu Kribbe. Kristovské vědomí může promlouvat skrze mnohé. Všem tímto děkuji za pomoc. Všechny, kterým jsem nějak ve své nevědomosti ublížila prosím, aby mi odpustili a i já se učím odpouštět těm, kteří zraňují mne. Děkuji svým duchovním průvodcům, kteří mi posílají obrazy a pomáhají mi vnímat Pravdu.

Obláčky poznání

Ve svém životě dostávám dary v tom, že mi pomohla a pomáhá řada lidí a tak snad nyní mohu alespoň trochu pomoci já těm, kteří o to stojí, kteří touží jít cestou, která je mi ukazována. Protože ráda kreslím,rozhodla jsem se to co vidím v meditacích tímto způsobem zaznamenat a předat i když dětským způsobem. Sama často zůstávám v údivu na tím, co na papíře mou rukou vzniká. Nechci to mít jen pro sebe a ráda bych se o to podělila s těmi, kteří hledají. Jsem stále dítětem, které hledá svou vnitřní dokonalost.

Co vlastně na svých stránkách popisuji?
Je to proces osobní transformace.

Co vnímám v meditacích?
Moje vnitřní dítě, které nazývám „mojí postavou“, se pohybuje v nehmotném, duchovním světě a já jsem pozorovatelem toho co dělá v souladu s mým nejniternějším chtěním, které se touží vrátit zpět do Zdroje, do Lásky, do toho Zdroje odkud vyšlo a odkud vše vzniklo, aby se Bůh-Tvůrce zrealizoval, rozptýlil do mnohosti stvořeného a aby jeho takto vzniklé části, které jsou dočasně v oddělení od něho i když stále jím, prožily hmotný, duální svět. V duchovním světě je možné vidět v meditaci duchovní bytosti, které lidé nazývají anděly. V mých meditacích jsou to moji duchovní ochránci, průvodci na cestě mým hmotným životem, jsou stále se mnou, jejich jména jsou Ámos a Darmos. Pomáhají mi v mém přerodu, činí vše s radostí a láskou a vše se odvíjí v závislosti na mých duchovních přáních a rozhodnutích a vše nechávám probíhat s přáním souladu s Tvůrcem, svým vývojem a svým úkolem v této inkarnaci. Také jsem se několikrát setkala v meditaci s láskyplnou bytostí Jeuaem, s étericky růžovou bytostí se srdcem na dlani. Tato bytost mne vede v mém životě a je zcela mnou, stejně jako jsou mnou moji duchovní ochránci, takže mne znají mnohem lépe než já sama sebe. Díky nim mohu objevovat kdo vlastně jsem a realitu života nejen z lidského hmotného pohledu, ale i z pohledu duchovního světa, který je stejně reálný jako námi vnímaný svět hmotný. A dále je zde mnou vnímaná vysoká zlato-žlutá bytost, myslím, že je to bytost téměř před splynutím s Tvůrcem, je vlastně jeho výrazem, nazývám ji Otec. Je to bytost milující bez hranic vše co existuje. K Otci moje vnitřní dítě dovedou, když je to třeba, moji drazí ochránci Ámos a Darmos a skrze své vnitřní dítě mohu na chvilku zažít jeho přítomnost, jeho lásku, nebo s nimi sledovat koupel svého vnitřního dítěte a jeho ochránců v kotouči zlato-žlutého světla, ve vibraci lásky tam, v cíli všech bytostí, kam se krůček po krůčku vše živé postupně trnitou i krásnou cestou vrací postupným zjemňováním energetických vibrací dosahujíce vibrace lásky spolu s nalezením vlastního vnitřního Světla jako magnetu k návratu domů, do velkého Světla, k Tvůrci. Cestou prochází všechny bytosti postupně rozšiřováním vnímání a současně skládáním duality do jednotného vjemu všeho a všech. Mým úkolem je toto předat, předat informaci o SVĚTELNÉM PAPRSKU, skrze který je možné se spojit s duchovním světem, všichni to mohou uskutečnit a všichni to jednoho dne uskuteční. Všichni kráčíme stejnou cestou, i když rozličnými osudy, nikdo nejsme s někým druhým úplně stejný přestože jsme si všichni bratry, je to úžasná pestrost tvoření života. Mohu nabídnout druhým skrze své psaní a malování nahlédnout a učit se prostřednictvím duchovního světa spolu se mnou. Každý se však jednou vydá na svou vlastní, osobitou cestu, nebo se již vydal.

Co jako lidé nejvíce potřebujeme?
Objevit v sobě Lásku a žít ji.

Ještě bych se chtěla zmínit, že jsem od svých 38 let vegetariánem a doufám, že již navždy. Vegetariánství by mělo být pro lidstvo samozřejmostí, neboť jsme svým základem plodožravci, ne masožravci.

Nechme je žít

Naše tělesné znaky tomu odpovídají, ale někde v minulosti jsme se od tohoto odchýlili. Nejíst maso, tělesné schránky duší zvířat, je pro nás důležité ze tří důvodů a to: zdravotního – poškozujeme svá těla stravou, která nám nepřísluší a roste naše nemocnost, etického – vraždíme bez skrupulí nižší tvory, kteří se nemohou bránit a zatěžujeme svoji karmu, a naposled z důvodu duchovního – nemůžeme duchovně růst je-li naše tělo živeno mrtvolami jiných živých tvorů a žijeme-li na jejich úkor. Zvířata bychom měli brát jako své nižší bratry.

Zvířata a my

Také je nutné se při duchovní práci vzdát alkoholu, neboť narušuje náš energetický obal a může způsobit duševní poruchu, což je nežádoucí a jde to proti tomu, čeho chceme dosáhnout.

Co mohu ještě říci. Snažím se na sobě pracovat, měnit se, méně škodit sobě, druhým lidem i zvířatům – jít cestou k Tvůrci. Odtud jsem vyšla a k němu se zpět vracím. Přede mnou je dlouhá cesta, ale vidím již světlo na konci tunelu.

Rodina vychází z tunelu

To přeji i vám kdo čtete tyto řádky i všem lidem na této planetě.

Spojení v soucítění