Nejprve bych chtěla uvést, že jsem přijala učení J. Zezulky a převážně z tohoto poznání vyplývají moje úvahy. To co píši je ovlivněno mým stupněm chápání a je to moje vlastní zkušenost. Tomu, kdo má zájem sám se rozvíjet a učit se doporučuji k četbě spisy J. Zezulky, knihu Bytí a návštěvu přednášek T. Pfeiffera, jeho žáka a vykladače učení, které mu J. Zezulka pro nás předal. Jim oběma tímto děkuji za poznání, které mi bylo dáno.
Připojte se i Vy, kdo otvíráte tyto stránky a jste stejně hledající jako já i mnoho dalších lidí v této překotné době.
Podle astrologů se nyní lidstvo nachází uprostřed svého vývoje, nyní přechází z období Ryb do období Vodnáře.
Tato období se podle zvěrokruhu pravidelně střídají přibližně za 2000 let. Vše začalo velkým třeskem, kdy došlo k rozptylu a oddělení od Jednoty, Tvůrce, Boha, záleží na každém z nás jak to co tvoří nazývá, a postupně byl tvořen námi vnímaný svět. Pomalým chladnutím vznikla naše planeta, na které se začal vyvíjet život. Vznikly skály, půda, v hloubce země krystaly, došlo k prvnímu spojení ducha a hmoty, objevily se jednoduché rostliny, možná mechy či jiné, které se postupně stávaly složitějšími, až k mohutným stromům, které mohou žít stovky let. Rostliny jsou připoutány k jednomu místu a nemají ještě schopnost vlastního pohybu, vlastního rozhodování. Jsou to až živočichové, kteří mohou rozhodovat svým způsobem, pěstují obranu a útok a prochází vývojem až k člověku, který se nyní zde na zemi nachází jako nejvyšší „myslící“ tvor. Píši myslící v uvozovkách, neboť tím, co současný člověk často tvoří se nemůže příliš chlubit. Po stránce technické by se zdálo, že člověk vymyslel řadu strojů a přístrojů, které mu pomáhají a usnadňují jeho život, na druhou stranu však nedomýšlí dopad výroby na životní prostředí, na přírodu a na něho samotného. Člověk se stává ničitelem všeho živého okolo sebe i sebe samotného tím co dýchá, co si bere za potravu, jak se chová jeden k druhému, jak se chová ke zvířatům, která by měl ochraňovat, ne zabíjet, jak se chová k druhým lidem a namísto vzájemné spolupráce často vidíme nenávist, kořistnictví, touhu po moci a od ní je kousek k zabíjení jednoho člověka druhým, jedné skupiny druhou, k válce jednoho národa proti druhému. Je toto svět po jakém toužíme? Svět, který je v souladu s naší duší, která se touží vrátit zpět domů, do Jednoty, k Tvůrci, či k Bohu? Proč nám to tedy nejde? Všichni jsme božské bytosti, uvnitř každého z nás je boží jiskra. Naše myšlení je zatím na vývojovém stupni, ve kterém je omezeno úhlem pohledu nastaveným každým jedincem trochu jinak, v řadě věcí se ale s druhými shodujeme. Naše vědomí se bude postupně dále rozšiřovat a své zastaralé názory budeme měnit a dění okolo nás přehodnocovat. To je vlastnost vývoje. Rozhodnutí, která dnes děláme se mohou jevit jako logická, ale jsou pravdivá? O tom lidé příliš nepřemýšlí, neboť jejich já, které se cítí být velké, všeznalé a neomylné jim to nedovolí a tím se oddělují od Tvůrce a to způsobuje, že nemohou vnímat věci ve skutečné Pravdě, v Celku. Vlivem toho lidé mezi sebou bojují každý „za svou pravdu“, která tou skutečnou někdy je, někdy ne. Člověk našeho vývojového stupně se může velké Pravdě jen přiblížit. Co nám tedy chybí k tomu Pravdu poznat? Jsou to především naše nízké morální a etické vlastnosti, náš ne vždy dobrý vztah k druhým, nevíra, přílišný materializmus. Je to naše sobectví, kdy naše já vidí jen své osobní problémy, své žádosti a touhy po jejich uspokojování bez ohledu na druhé, na prospěch všech lidí a živočichů a rostlin na naší planetě. Tímto postojem se však neosvobodíme. Stáváme se zajatci svých vlastních neúměrných žádostí, tužeb, emocí, komplexů a pocitů nadřazenosti. Chceme, aby nás druzí uznávali, obdivovali, starali se o nás, milovali, ale co dáváme my jim? Jsme schopni dávat druhým to, co od nich sami požadujeme? Dáváme jim svou lásku, po které sami toužíme? Jsme vůbec schopni mít rádi sami sebe? Pokud nebudeme mít rádi sami sebe, nemůžeme mít rádi ani druhé. Nemyslím tím sebelásku, která jen vyžaduje od druhých a jednoho od druhého rozděluje, ale lásku, která přijímá sama sebe i se svými chybami a která je schopna přijímat chyby druhých. Vždyť jsme všichni ještě nedokonalé bytosti. Přijetím této skutečnosti, započetím práce na svých špatných vlastnostech, uvědomováním si jich, pěstováním dobrých vlastností, uvědomováním si souvislostí v tom, co nás potkává a proč nás to potkává se může naše vědomí začít rozšiřovat a vložíme-li do svého myšlení svůj cit, tedy když budeme myslet citem a cit zvládat rozumem, bude se nám dařit lépe.
Naše myšlení se stane rovnovážnější, nebude se tolik projevovat chladný rozum, nebo citová hysterie. Myšlení v citu nás může dovést k lepšímu rozhodování. Naše jednání a tvoření bude více v souladu s Tvůrcem a nebude tak destruktivní. Jak se dá přemýšlet v citu? Nástrojem tohoto myšlení je meditace. K zvládnutí meditace je třeba mít dobrého učitele.
Dnes je možné najít řadu návodů na praktikování meditace, ale ne všechny jsou bezpečné. Díky T. Pfeifferovi jsem pochopila, že největší chybou se kterou se můžeme setkat je usilování o stav bez myšlenek. Člověk je zde proto, aby myslel a myslel co nejlépe, tak proč vytvářet opačný stav? V meditaci můžeme najít odpovědi na své otázky, které mám jsou ukazovány v Pravdě. Není třeba usilovat o nějaké euforické stavy, ani ty nejsou cílem meditace. Můžeme být takto zavedeni a poškozeni do dalšího života, což nás ve vývoji zbrzdí. V životě musíme procházet různými druhy nástrah, které prověřují naši pevnost a opravdovost našich úmyslů.
Nemáme však zcela vyhráno ani ve chvíli získáme-li dobrého učitele, neboť můžeme být zavedeni svým vlastním nepochopením. Je stále třeba přemýšlet a vyciťovat co je pravdivé. Jsem pevně přesvědčena, že nežijeme jeden život, ale mnoho životů. Vraťme se k prvním propojením ducha a hmoty, například k viru. Poprvé prožívá život v pohybujícím se těle. Duše tohoto jednoduchého tvora začne nabírat životní zkušenosti, vstupuje na svou vývojovou cestu. Prochází řadou životů, zdokonaluje své vlastnosti i své tělo, prochází těly jednoduchých živočišných tvorů až po složité ve své řadě jako je opice, současně již nejblíže k lidskému druhu. Dále prochází těly lidských tvorů od primitivního člověka až po člověka velmi vyspělého – člověka budoucnosti, vyspělého ve svých lidských vlastnostech. V některém životě se mu daří lépe, v jiném hůře, v některém koná dobré věci, v některém škodí, ale to vše slouží k jeho vývoji, k jeho poznávání. Žijeme v duálním světě a to nás stále nutí se rozhodovat a takto vše vnímat. Vidíme světlo i tmu, konáme dobro i zlo, mluvíme pravdu i lež a tak dále. Vše se při vzniku světa rozdělilo do dvojnosti a dále do čtyř základních prvků ze kterých je vše tvořeno. Podle filozofie Josefa Zezulky, kterou nám přinesl pro naše lepší pochopení jak vše funguje, jsou těmito základními prvky: odstředivost, dostředivost, žár a chlad. Při bližším zkoumání můžeme tyto čtyři prvky nalézt ve hmotě, duchu a vše oživující energii. Nerovnováha prvků například v naší bytosti, která je způsobena naším nedobrým myšlením, může způsobit v našem těle nemoc, a to buď v hmotném těle, v psychické oblasti, nebo v našem energetickém těle, které tvoří náš energetický obal – auru. Myšlení je základ všeho, vše stvořené je nejvyšší tvůrčí myšlenkou. Je možné říci, že temné barvy v auře značí naše negativní postoje k životu, čím je aura jasnější, tím jsme pozitivnější, náš život je smysluplnější, jsme tvořivější a myslíme více na prospěch všech živých tvorů, nejenom na vlastní prospěch. To, co by nás mělo odradit od špatných činů a negativních myšlenek je zákon odrazu, neboli karmy. Je to zákon Tvůrce o tom, že vše co vykonáme se nám vrací zpět. Nejen že se naše špatné činy a nedobré myšlení projeví v naší auře, ale můžeme mít následně psychické problémy a může onemocnět naše tělo, naše orgány, které potom v auře vyzařují temné barvy. Nemoc je projev našeho nerovnovážného myšlení do hmoty, energie a psychiky, nebo výsledek našich nepromyšlených činů, čímž jsou některé úrazy. U vrozených chorob se projevuje karma. Karma je nástrojem k naší nápravě. Ublížíme-li nějakému tvorovi, nebo sami sobě například vraždou či sebevraždou, kromě oběti ve prospěch druhých, musí být toto naše myšlení napraveno a to je možné napravit vlastním prožitkem toho, co jsme sami spáchali druhým, nebo si karma vybere takovou oblast našeho žití, v níž jsme nejzranitelnější. Pro někoho to může být nemoc, pro jiného těžké události v rodině, či v partnerských vztazích, ztížené životní podmínky a jiné. V těžkých životních situacích člověk lépe nachází sounáležitost s druhými, pokud ještě více nezatrpkne, ale i to se časem srovná, neboť času je mnoho, životů je také mnoho, v každém životě zpracováváme nějakou špatnou vlastnost a jinou dobrou můžeme rozvíjet. Nyní mluvím o nástroji, který nás napravuje. Jak se můžeme karmě vyhnout? Nejprve to znamená uvědomit si skutečnost tohoto zákona a poté netvořit zlo, ale usilovat v rovnováze o dobro. Také je zde možnost milosti.
K tvoření dobra se důležité měnit svoje zastaralé myšlenkové programy. Změna musí proběhnout uvnitř nás, v našem nejhlubším nitru, jinak dobro, které budeme tvořit nebude naší pravou součástí, nebudeme dost pevní a v následujícím životě, který si můžeme dobrými skutky připravit, znovu v dobrých podmínkách selžeme. Být dobrý by se mělo stát naší přirozenou vlastností, být dobrý také k sobě a to co soudíme že je dobré druhým nevnucovat, každý máme svoji cestu a vždy je nutné projít vlastní zkušeností. Být dobrý však neznamená, že se nebudeme zlu, které na nás útočí bránit. To by také nebylo prospěšné. Žijeme ve světě dvojnosti a zlo je stále připraveno pracovat stejně jako dobro a toto probíhá nejen v našem světě hmotném, ale také ve světě duchovním. Je žádoucí být duchovně silným.
Zlo ve světě hmotném vidíme denně okolo sebe či na našich televizních obrazovkách, ale ve světě duchovním, jaké to je? Je to stejné jako v našem hmotném světě, pouze se zde pohybují bytosti bez hmotného těla. Jsou lidé, kteří tento svět vnímají přirozeně od narození, jiní mohou tuto schopnost získat během svého života a to buď nějakým zážitkem, nebo duchovními praktikami. Jednou z možností je spiritismus, ale je třeba být opatrný, jaké bytosti k nám přistupují a co nám sdělují. Jsou i jiné způsoby jako meditace, automatická kresba, zjevení, kdy můžeme s duchovním světem komunikovat. V době, kdy je náš duch vtělen můžeme se realizovat v hmotném světě, tvořit ve hmotě, hmotu přetvářet a studovat co a jak ve hmotě funguje. Tělo nám přináší prostřednictvím našich smyslů pocity, které jsou nám příjemné jako chutě, vůně, sexuální prožitky a další, ale také prožitky z našich smyslů nepříjemné, tělesnou bolest přicházející s nemocemi, úrazy, které ochromují naše tělo a psychické újmy. Potíže související s naším tělem při opuštění těla zmizí. Duch se cítí volný a jeho pohyb se řídí jeho myšlenkou. Na co pomyslí, tam se přemístí a to pozoruje. Lidé, kteří se nacházeli ve stavu blízkosti smrti, nebo lidé, kteří v regresních terapiích komunikovali se zesnulými vypovídali, že nevtělení lidé si ani neuvědomují, že nemají tělo a po určitý čas od opuštění těla se stále chovají tak, jako by ho měli. Co tedy člověk bez těla prožívá? Vše probíhá v rovině pocitů a emocí. Po opuštění těla nás nemine kontakt s vyšší duchovní bytostí, s jejíž pomocí jsou nám ukázány naše skutky, které jsme v právě prošlém životě vykonali i s dopady na druhé lidi, které tyto činy zasáhly a my cítíme to, co prožívali oni. Cílem je uvědomit si, jaký byl v Pravdě náš vztah k druhým. To pro nás nemusí být příjemné, ale slouží to k našemu poučení. Soudím, že tímto je myšlený „poslední soud“, ale rozhodně to není trest, neboť zde jsme přijímáni bez výhrad a s láskou.
V duchovním světě se nacházejí duše, které ještě prochází a budou procházet přerozováním v tělech a dále duše, které již vývoj v tělech ukončily a pokračují v životě bez těla a dále se vyvíjejí až ke konečném splynutí se vším. Zde dojde k ukončení jednoho vývojového cyklu a znovu vzniká další, vše se opět rozptýlí do mnohosti. Ať je tedy duše vtělená nebo nevtělená, postupným vývojem rozšiřuje své vnímání a tím stále více vnímá druhé jako svoji součást a soucítí s nimi.
Na hmotné úrovni to jsou lidé, kteří pečují o druhé, snaží se jim pomáhat, pokud druzí o pomoc stojí, v duchovním světě jsou to naši ochránci „andělé“, kteří nás stále střeží a jsou připraveni nám pomáhat, i když si to zatím neuvědomujeme.
I oni se vyvíjí a rostou, rozšiřují své vědomí až se stanou jednou velkou bytostí, která vnímá vše a všude až dojde do svého cíle ke splynutí do Jednoty, což je cílem všech oddělených duší vrátit se zpět tam, odkud vyšly. Takto vesmír stále pulzuje v rytmu rozptyl a návrat do Jednoty. Pro nás je to nepředstavitelně dlouhý čas, ale z pohledu Tvůrce to může být okamžik. Čas a prostor je pouze v našich nedokonalých myslích, které nám převážně nedovolují prožívat bezčasovost a bezrozměrnost. Postupně budeme tyto vlastnosti nabývat, naše vědomí se začne rozšiřovat, budeme moci vnímat naše minulé nebo budoucí životy, budeme moci v čase cestovat, přemisťovat se z místa na místo silou chtění našeho já, budeme tvořit v souladu s vůlí Tvůrce a budeme moci žít šťastnější životy než jsou naše současné, které často zraňují duše a těla nás samých i ostatních tvorů na zemi. Je to vývoj, kterým všechny duše prochází, je to škola života. Nic není černobílé a vždy máme naději. Naše životy nejsou jen utrpením, ale také radostnými událostmi a vztahy, které v životě prožíváme a které nás učí nesobecké lásce. Neštěstí, která ve svých životech prožíváme jsme si v převaze připravili svými minulými činy, nebo námi prožívaná těžká období slouží k našemu vývoji. U vysokých mistrů, kteří k nám přicházejí, aby nám na naší cestě pomáhali je to oběť žít v těžkých podmínkách, které jim lidé připravují, ale oni to tak nevnímají, neboť cítí druhé jako svoji součást. Těžká situace, ve které se můžeme nacházet může skončit v hmotném světě v nejnižším bodě osudu opuštěním těla, ale ani tím nic končí, pokračujeme dále bez těla a poté vejdeme do dalšího vtělení. To co prožíváme ve stavu bez těla a v následujícím životě závisí na tom, jaký život jsme vedli, jaké jsme pěstovali vlastnosti, jak jsme se chovali k druhým lidem a jak jsme poškozovali sami sebe. Tím, co nás v nehmotném světě omezuje jsou naše závislosti všeho druhu, například na hmotných věcech, na vztazích, na všech požitcích jako je alkohol, drogy, jídlo, sex, hry a další. Stejně jako ve hmotném světě jsme puzeni tyto věci prožívat ve světě nehmotném. Takové závislé duše potom stále setrvávají na místech, kde se vyskytují hmotní závislí, například v hostincích se připoutávají k těmto lidem závislé duše na alkoholu a skrze tyto pijáky touží prožívat znovu ty „libé“ pocity, které zažívaly, když měly hmotná těla.
Závislý hmotný člověk potom může mít okolo sebe více takových nevtělených duší a nemůžeme se divit, že se své závislosti nemůže zbavit, vždyť je jejich vlivem v tomto návyku podporován. Můžeme tedy říci, že takové závislé nevtělené duše nám živým neprospívají a k odpoutání duše je nutné naše pevné rozhodnutí se závislostí či špatnou vlastností skončit.
V duchovní oblasti také platí projev dvojnosti a nacházejí se zde duše dobré i zlé. I na vyšších úrovních duchovního světa tomu tak je. Jsou zde vyspělé duše plné světla a lásky, které nám pomáhají, ale i duše sloužící k naplňování duality ve zlu, jsou to „černí andělé“, ti bdí a čekají, kdy jim dáme možnost vlákat nás do temnoty a odvrátit nás od cesty ke Světlu.
Záleží jen na nás pro co se rozhodneme, jaké jsou naše činy a podle toho umožňujeme přístup těchto bytostí k nám. Zlo je brzdou vývoje, nikdy netrvá věčně a nakonec je vždy, jako v pohádkách překonáno.
Ti kteří slouží dobru slouží vývoji a cestě kupředu, slouží lásce. Lidé, kteří si toto uvědomují a duchovní bytosti vyšší a vysoké usilují o návrat k Tvůrci a tak pomáhají nižším duším hmotným i bez těla, aby i ony šly touto cestou a dosáhly spojení společně. Vše je na společné cestě. Jako jednotlivci bychom Jednoty nikdy nedosáhli, potřebujeme druhé, aby nám na cestě pomáhali a my také můžeme pomáhat druhým, aby toho dosáhli. To je pouto které všechny spojuje.
Lidé na planetě zemi