Čím mne obohatily meditace na Krétě

Letní dovolené nejraději trávím s manželem v přímořských oblastech, mám ráda pohled na moře, cestování krajinou, vůně stromů a rostlin nacházejících se v těchto oblastech. Místo s nejsilnějším duchovním prožitkem je pro mne  ostrov Kréta. Návštěva paláce v Knóssosu a dotknutí se existence minojské kultury pro mne znamenala objev něčeho netušeného a úžasného, podobný pocit jsem dosud na žádném místě tak silně nevnímala. Vstoupila jsem do meditace a požádala o nahlédnutí do toho, co se zde ve spojitosti se mnou odehrávalo. Na tomto ostrově jsem žila život ženy v postavení chrámového světlonoše.

Vnitřním zrakem sleduji film. Vidím obraz ženy v bílých šatech, okolo výstřihu nabraných do lemu pošitého zlatými ozdobami. V rukou má misku s olejem a v ní hoří světlo. Nachází se v chrámu, kde probíhá obřad „boha slunce“. Její oči jsou orámovány černou a pálenou červenohnědou barvou, její černý cop je ozdoben zlatými šňůrami. Před vstupem do obřadní síně odloží misku s olejem a ponoří ruce do připravené mísy, která je naplněna krví z mrtvých, obětních zvířat. Stejně jako svoje ruce omyje své nohy, poté vstoupí do kruhového sálu , projde ho a zamíří do vyššího patra po schodech nahoru, které vedou k nejvyššímu obřadnímu knězi. Obličej kněze je také pomalovaný barvami, černé, silné linky směřují od koutků očí směrem ven. Jeho roucho je bílé, v pravé ruce drží obojakou sekyrku, v levé ruce malou berlu. Žena – dívka uloží misku s ohněm pod oltář, na kterém se zlatě blízká symbol slunce (obr. Chrámový světlonoš). Po uložení misky se obrací a kráčí zpět do kruhové místnosti, zde usedne na kraj řady zasvěcenců, sedících v kruhu okolo místnosti. Všichni přítomní pronášejí zvuky, zpěvy oslavující boha slunce a tak se stupňuje jejich nadšení. Světlonoš je zasvěcen chrámu a tuto funkci může vykonávat jen čistá panna, jejím úkolem je starat se o nádoby s olejem a připravovat obřadní světlo. Pro muže je nedotknutelná. V paláci je jí blízký chrámový strážce. Přišlo zemětřesení. Země se třese. Dívka běží s chrámovým strážcem k lodi, chtějí se zachránit odjezdem z ostrova. Již se drží lodi, ale objevuje se velká vlna a jejich těla jsou smetena do moře. Jejich duše opouští těla a kráčí spolu vstříc světelnému kotouči duchovního světa. Konečně došli tam, po čem toužili. Jejich život v těle skončil, ale dívce ještě stále kapou kapky krve z jejích rukou…

Cestujeme po ostrově i ostrovech v blízkosti Kréty. Jedním z nich je ostrov Santorini. Zavírám oči. Co se odehrávalo na zdejším ostrově? Vnímám ten děj.

Vidím  jak na ostrov přilétají lidé na takových „vznášedlech“, připomínajících létající vor, nebo rogalo. Myslím, že se jedná o období Atlantidy. Pilot má na hlavě nasazenou „korunu“ v níž je umístěn krystal, v rukou drží „hůl“ s jejíž pomocí pravděpodobně ovládá let. (obr. Atlanťané).

Další můj výlet směřuje na ostrov Spinalonga. Cítím zde tíhu prostředí, ve kterém ještě do roku 1957 dožívali svůj život lidé nemocní leprou. Přiladila jsem se k této době a tomu, co se zde odehrávalo.

Vidím nádvoří, lidé se skrývají před sluncem ve skalních otvorech. Jsou zbídačeni, trpí. Uprostřed nádvoří se nachází velká pec ve které hoří oheň a spalují se zde mrtví. Jedno mrtvé tělo je právě neseno na dřevěných nosítkách potažených tmavým, režným suknem a vhozeno do ohně.

Poté jsme pro změnu vyrazili do hor a zde jsem cítila úplně jiné prostředí a to mne na rozdíl od nešťastného ostrova povznášelo. V horách se nachází jeskyně, kterou místní obyvatelé považují na místo  zrození boha Dia. Pokud na svých cestách stoupám do hor nebo na kopce, často pracuji mentálně na uvědomování si svých negativních či pozitivních vlastností, tentokrát jsem nabírala ty dobré a to odvahu, víru a lásku. Několik kroků před jeskyní jsem se zastavila a zklidnila.

V mysli se mi objevil obraz kamenů symbolizujících odvahu a víru, u odvahy to byly opravdu velké balvany. Při pomyšlení na lásku mi byla ukázána cesta mého vnitřního já. Vidím postavu kráčející po kamenné cestě, která má okolo těla obal zlatého světla (obr.  Zářící postava). Je to pro mne symbol konce prohlížení velkého já – ega a temných stínů v mém životě. Za tím dělám tlustou čáru. Nastupuji cestu Lásky. Postava v mojí vizi kráčí  směrem k jeskyni. V jeskyni přebývají lidé a já vidím jak vztahují ruce směrem k postavě a chtějí, aby je z temné jeskyně vytáhla. Uvědomila jsem si, že toto je moje poslání. „Vidíš, dokázala jsi to!“, vnímala jsem ve své vizi přítomnost a slova telepaticky přicházející od mých duchovních průvodců – andělů, kteří mne na mé cestě provázejí. „Už nás nepotřebuješ!“ Poznala jsem, že moji duchovní průvodci v tuto chvíli „odlétají“ a pocítila jsem lehký smutek. Poděkovala jsem jim z celého srdce za jejich pomoc. Zamávali mi a sdělili: „Je to naše povinnost, radost a láska!“.

Učinila jsem ještě pokus podívat se do své budoucnosti, ale nešlo to. Pouze jsem vnímala slova: „Až splníš svůj úkol, vrátíš se domů…“

Medium 11/2015

     

Chrámový světlonoš                        Atlanťané

 

Zářící postava

 

Vzpomínka na pana Matúše Lašúta a zázraky na Turzovce

V létě roku 2010 jsem zatoužila navštívit kopec Živčák, podívat se na místo zjevení Panny Marie. Tomuto místu se na Slovensku říká slovenské Lurdy, tak jak ho nazval páter Pio.

S manželem Jiřím jsme se ubytovali v Moravskoslezských Beskydech, v místě skutečně krásném, obklopeném horami, nazvaném Trojanovice. V hotelu na pokoji mne na uvítanou čekalo malé překvapení. Lampička nad mou postelí nesvítila a tak jsem začala hledat zásuvku. Odtáhla jsem postel od zdi a na zemi jsem uviděla ležet náhrdelník z bižuterie, měl tvar růžence a byl ozdoben malými růžičkami a kamínky. Někdo ho zde ztratil, ale pro mne to bylo něco jako dar od Panny Marie, která se prý často s růžencem zjevuje.

Druhý den ráno jsme vyrazili na cestu, přejeli hranice Slovenska a zamířili do vesnice Turzovka. Snadno jsme našli vstup na horu Živčák, cestu po které chodíval hajný Matúš Lašút, jemuž zde Panna Maria svěřila svá poselství. Stojící Panna Maria, vyřezaná ze dřeva zde vítá přicházející návštěvníky. Jakmile jsme se vydali na cestu, připojil se k nám pejsek menšího vzrůstu, na první pohled kříženec. Rychle vyrazil kupředu a doprovázel nás celou cestu až na vrchol hory. Ve chvíli, kdy jsme se zastavili, zastavil se i on, počkal na nás a jakmile postřehl že jdeme, rychle vyběhl vpřed. Cesta byla lemována svatými obrázky připevněnými lidmi na stromy, proto zde není možné zabloudit. Po chvilce chůze jsem vystoupila na planinu, odkud byl pěkný rozhled. Před cestou jsem si zapsala na papírek seznam dobrých vlastností, které bych ráda přijala jako svoji součást. Každou z těchto vlastností jsem si v duchu vybavila a sledovala vnitřním zrakem co se odehrává, i  když jsem měla oči otevřené. V mojí mysli běžely obrazy a já viděla postavu ženy kráčející po cestě s velkou nůší na zádech a do té nůše jí byly vkládány tyto vlastnosti, vypadající jako velké, bílé bubliny, které měly okraje z jemného chmýří. Bubliny byly lehké, postavu netížily a ženě s nůší se šlo lehce. Jako poslední dvě vlastnosti jsem si nechala víru a lásku. Láska se objevila jako veliká bublina blýskající se barvami perleti ve světle a ta se po chvilce  přeměnila na bublinu zlatou. Postava s nůší uchopila bublinu do svých rukou, přitiskla si ji na hrudník a bublina s ní splynula… Všude bylo ticho a bylo to překrásné.

Ve chvíli, kdy jsme vystoupili na vrchol hory Živčák jsme byli trochu překvapeni. Představovala jsem si, že zde najdu nějakou dřevěnou kapličku, ale stála zde kaplička moderní v jejíž blízkosti se nacházel přístřešek s lavicemi a obchůdek s dárkovými předměty. Dýchla na nás atmosféra přítomnosti katolické církve. Na místě zjevení se nachází kříž s ukřižovaným Ježíšem a výzdoba křížové cesty i nacházejících se zde pramenů připomíná výzdobu kostelů a kapliček. To nejdůležitější co se zde odehrálo, tedy sdělení Panny Marie, nebylo pro mne zřetelné. V kostelíku jsem si koupila skládačku s obrázky toho, co je zde možné vidět. Jen na jednom z nich byl pan Lašút a na zadní straně zmínka o něm, že je to ten, který zde měl mít zjevení. Ani žena s níž jsem započala rozhovor a která si na toto místo přišla nabrat léčivou vodu nevěděla, kdo je pan Lašút.

V obchůdku s dárky jsem se prodavačky zeptala, na kterých místech se odehrála zjevení a zda pan Lašút ještě žije. Ukázala mi tam tři místa a dozvěděla jsem se od ní, že domek pana Lašúta se nachází přes silnici u vstupu na cestu, odkud jsme se vydali na výstup a že pan Lašút ještě žije. O pejskovi, který nás doprovázel nám řekla, že ho místní nazývají „pútnický pes“ a že se o něho nemusíme bát, neztratí se, neboť se vždy vrátí domů s někým, kdo se rozhodne jít stejnou cestou nazpět do vesnice.

Usedla jsem na místo zjevení kde se nacházel kříž, zavřela jsem oči a zkusila se přiladit s přáním k tomu, co se na tomto místě odehrávalo. Uviděla jsem kopec, ale nebyly na něm tak vysoké stromy jako nyní. Stál zde muž a díval se na zjevení ženské bytosti vznášející se nad zemí, která k němu zespodu vztahovala ruce a byla obklopena zlatou září. Muž padl na kolena. Cítila jsem, že mu tato zářící bytost sděluje: „Buď dobrý!“ (obr. Buď dobrý!). V ten okamžik se z amplionu kostela ozval hlas svolávající věřící na mši a tímto se můj vjem rozplynul.

Navštívili jsme ještě oční pramen, omyla jsem se jím a poprosila o prozření, nabrala jsem si z pramene vodu a vypila ji cestou zpět. Věděla jsem, že na vrchol vedou dvě cesty a tak jsme se vydali nazpět cestou  druhou. Při ní se nacházely další tři prameny a lidé si z nich nabírali vodu do lahví. Pejsek, který byl stále s námi najednou poznal náš úmysl jít jinou cestou a zastavil se, nešel dál. Díval se za námi jak odcházíme. Zamávali jsme mu a dali se cestou po silnici kudy mohou jezdit i auta. Sestoupali jsme dolů z hory a domnívali se, že jsme blízko místa odkud jsme ráno vyrazili. I když jsme turisté, mapu jsme si tentokrát sebou nevzali. Kolemjdoucí muž nám sdělil, že do vesnice je to ještě 8 km a že jsme na druhé straně kopce. Na pejsky prostě nemáme a tak jsme vykročili po silnici, jsme zvyklí chodit a vůbec nám to nevadilo.

Několik dnů po návratu domů jsem otevřela stránky o poselstvích Panny Marie na Turzovce a našla tam zmínku, že pan Lašút zemřel. Prý se to stalo 10.8. a my jsme byli na Turzovce týden před tím. Matúš Lašút měl těžký život. Za minulého režimu byl vláčen skrze svůj dar vidění po psychiatrických léčebnách, katolická církev prý mu zakázala dvě poselství sdělovat, neboť není kněz. Věřím, že teď duše pana Lašúta prožívá svůj potřebný klid, než opět vstoupí do těla a mezi nás.

 

Buď dobrý!

Medium 1/2016

 

Dávná společenství vědoucích v Čechách

Na svých cestách po památkách a přírodních úkazech Česka jsem navštívila tři místa, která soudím spojuje to, že je obývalo společenství lidí spojených s přírodou, s Bohem, se zdrojem tvůrčí energie, energií jež dnes nazýváme volnou.

Tím prvním místem jsou Kounovské kamenné řady, nacházející se blízko obce Kounov na náhorní plošině v lese. Tato oblast je spojována s keltskou kulturou. Nacházejí se zde řady balvanů z křemenců, křemitých pískovců a slepenců.

Ptám se mentálně k čemu tyto kamenné řady sloužily? Do mojí mysli přichází, že sloužily k uctívání boha světla a dodávaly potřebnou energii k posilování energetického systému vědoucích. Pokouším se přiladit na to, co se na tomto místě odehrávalo a vnitřním zrakem sleduji muže oděného do bílého šatu bez rukávů. Stojí mezi kamennými řadami se zapálenou pochodní. Druhý muž nakládá jeden z kamenů na koně a odjíždí pryč, vnímám že kámen je určen pro toho kdo vládne.

Později jsem se dočetla, že jakýsi brněnský senzibil zjistil, že pod kameny by se mělo nacházet velké množství asi dvoumetrových ohnišť, šachovitě rozmístěných pod řadami. V ohništích zaznamenal reakci na kov, což by znamenalo přítomnost kovových předmětů.

Mým druhým výletem na kterém jsem náhodně objevila stopy zmíněného společenství je místo na plzeňsku a nazývá se Žihle. Je zde území v lese plné velkých, žulových kamenů. Připomíná mi to kounovské kameny, jsou však mnohem větší a leží zde neuspořádaně. Zaujal mne kamenný obr nazvaný „Dědek“. Druhý velký kámen nacházející se nedaleko odtud je pojmenován „Bába“. Přilaďuji se Dědkovi. Vidím několik postav stojících v kruhu okolo kamene oblečených do bílých oděvů. Z vrcholu kamene prýští energie (obr. Kámen Dědek). Ladím se přímo ke kameni a ptám se jaký je? „Vyhaslý, musel by se aktivovat“, přichází myšlenka jako odpověď.

Začínám rozumět aktivaci kamenů a tomu o čem hovoří například Malá babička jako o svém poslání. Kameny jsou vodiče a jejich aktivováním lidskou myslí a lidskými schopnostmi je možné znovu oživit na zemi síť energie, ta pravděpodobně v budoucnosti nahradí energie hmotné. Lidé v minulosti tyto energie využívali,  nyní se o nich mluví jako o volné energii. Energie elektrická, která na jednu stranu člověku slouží je však velmi hrubohmotná a rozšířili jsme její působení natolik, že na druhou stranu silně ohrožuje naše tělesné aurické vyzařování, narušuje naši harmonii s přírodou a naše těla strádají do nemoci. Zdroj volné energie je nekonečný. Abychom ho mohli používat, je důležité abychom pozdvihli  dobré lidské vlastnosti, probudili spící schopnosti a zdroj využívali opravdu nesobecky s moudrostí a ve prospěch všech.

Třetím místem mojí návštěvy je Libušín, je to vzácné místo nedaleko Kladna, dnes již narušené činností uhelného dolu v nedávné minulosti.  Byly zde nalezeny zbytky raně slovanské keramiky údajně z 6. a 7. stol. n.l. Přilaďuji se k tomu co se zde odehrávalo. Zůstávám náhle v překvapení, neboť v mé hlavě pokračuje film započatý na Kounovských kamenných řadách. Opět vidím podobně oblečeného muže v bílém, splývavém rouchu, v pase přepásaném koženým pásem. Jede na hnědém koni zapřaženém k plošině spojené z několika kmenů stromů a na ní veze větší, kulatý balvan. Jede lesní cestou až dorazí k dřevěné bráně a vjíždí  do hradiště. Kámen je nesen a předáván vědoucímu zdejšího společenství. Ten usedne na kámen. Sleduji vnitřním zrakem to, že od vůdce vedou energetické „šňůry“ k několika lidem sedícím v kruhu okolo něho. Tímto způsobem jsou předávány vědomosti od vůdce k sedícím, jsou spolu ve spojení. Po ukončení sezení se skupina rozchází na svá určená místa a já cítím, že vědí co mají dělat.

Kosmas spojuje Libušín s bájnou kněžnou Libuší. Není pochyb, že zdejší obyvatelé používali mimosmyslové schopnosti, těžší je však přesněji určit kdo a v jakém období zde pobýval a jaké duchovní obřady se zde konaly. Jsme Slované, proto slova ne, slova nestačí. Klíčem ke změně v této převratné době je skutek. Proč hledat poznání v historii cizích zemí? Kořeny máme na tomto území, jsme Čechové, jsme ti, kteří přišli s Praotcem Čechem. Vzpomeňme na Libušino proroctví spojené s Prahou, v současné době ožívající v jejím vzkazu pro budoucnost Čechů: „Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati“.

Medium 5/2016

Kámen „Dědek“

 

Proč je dobré být sám sebou

Lidé často usilují o to mít svůj vlastní projev, být osobití. Tvrdí, že je druzí musí brát takové jací jsou a že se nehodlají změnit. Hovoří za ně jejich já – ego, které zatím netuší, že může být mnohem větší a krásnější než se sami domnívají. Být sám sebou z duchovního pohledu znamená objevit v sobě, ve svém nitru světlo a lásku, objevit svoji skutečnou podstatu, objevit to, kým ve skutečnosti jsme. Nejsme jen pouhým tělem skládajícím se z buněk. Buňky spojuje energie vyzařující jako aura a kromě hmotného těla vlastníme další těla nehmotná, například psychické, duchovní, emocionální. Všechna jsou naší součástí.

Dokud nepoznáme svoji pravou, božskou podstatu a skutečnost, že můžeme kráčet v jejím duchu, jsme odkázáni na své dosažené životní zkušenosti a na zkušenosti druhých lidí. Z tohoto poznání potom činíme a podle toho s čím se ztotožňujeme, takovým způsobem myslíme, takoví jsme. Objevujeme život okolo nás a snažíme se uskutečňovat svoje představy, touhy a úkoly. Roli přitom hrají naše emoce, naše strachy, hněvy, bolesti a vlastnosti, které jsme v průběhu současného života i svých minulých vtěleních nabyli. Své životy neřídíme jen my sami svojí vůlí, je řízen i osudem. Osud je nástroj k našemu poznání a pochopení co děláme špatně a co se ještě máme v životě naučit. Události, které nás v životě potkávají nás mohou měnit buď k lepšímu, nebo k horšímu. Buď se stáváme citlivějším a vnímavějším člověkem, nebo zatrpkneme a nemyslíme ani nečiníme v dobrém. Druhá možnost je jen dočasná, je to odchylka z naší cesty k pochopení jakou cestou jde vývoj a že si konáním nedobrých věcí a touhou po odplatě, která je již za hranicí nutné sebeobrany, ubližujeme jen sami sobě. Zákon karmy je v tomto neúprosný pro všechny  a již v současném nebo v příštích životech si najde možnost naplnění a my budeme sklízet to co jsme zaseli, dokud se nenapravíme a nebudeme svých činů litovat. My jsme tvůrci svých životů. Na druhou stranu je času dost, můžeme tvořit podle svých přání opravdu hodně a dlouho. V tom má každý z nás více či méně volnosti.

Díváme-li se na lidské hemžení pohledem člověka, může se nám jevit jako nespravedlivé. Z pohledu boha jako tvůrce všeho stvořeného tomu tak není, neboť vše slouží k poznání, k vývoji bytostí, k tomu, abychom si mohli vyzkoušet různé životní role někdy vůdců, jindy obětí tak dlouho až nakonec pochopíme, že od boha nejsme odděleni, ale že stejně jako on je každým z nás i my jsme jím a můžeme tvořit s jeho vědomím. Do té doby tvoříme tak jak umíme, jak nám to umožňuje náš vývojový stupeň. Vývojový stupeň není dán jen naší inteligencí, vypovídá především o kvalitě našeho lidství, o tom jak jsme schopni milovat sebe a druhé. Pokud nevnímáme lásku v sobě, ve svém nitru, nemůžeme ji vyzařovat k druhým a vytvářet s nimi láskyplná spojení. Spojují nás s nimi různé druhy emocí příjemných či nepříjemných ať to jsou vášně, touhy, sexuální spojení, nebo nenávist, závist, žárlivost a jiné a tato spojení vytváří karmické vazby, takové energetické „provazy“ s nimiž jsme s druhými spojeni a přitahují nás ze života do života, dokud vztahy nevyčistíme, neprosvětlíme a neproměníme v láskyplná spojení. V tomto životním dění, které je vyjádřením boha – tvůrce skrze dualitu, to znamená skrze duální svět dobra a zla, nás ovlivňuje a utváří to, jakým způsobem myslíme. Duální svět není jen svět hmotný, ale i duchovní, nehmotný. Stejně jako lidé konají dobro i zlo, totéž probíhá ve světě nehmotném, v němž přebývají jak duše zemřelých, tak i bytosti andělské různých duchovních ladění. Naše nezvládnuté emoce a závislosti přitahují  duše zemřelých,duše které stále touží prožívat svoje vlastní závislosti jako například závislost na alkoholu, drogách, sexu a jiných, které si za života v těle vypěstovaly a tyto duše mohou působit v našich aurách jako „ přivtělené“ bytosti. Ty působí na naše myšlení i konání a my můžeme být sami sebou jen stěží. Vůbec netušíme, co naše myšlenky ovlivňuje. Současně jsme to my, kdo si tvoří směr a kvalitu života svým myšlením, vždyť myšlenka je nejvyšší tvůrčí energie. Myšlení ega cítícího se jako opuštěné, oddělené od božského zdroje a od duchovních bytostí – andělů je manipulující a plné strachu a vytváří v auře člověka shluky temné energie, které působí na orgány těla a ty bez přísunu vyživující energie nakonec onemocní. Shluky temných energií z našich nezvládnutých emocí vytváří dokonce energetické entity, jsou to naše emocionální výtvory, chovající se doslova jako animované „postavičky“ strachů, hněvů a podobně (obr. Pan Strach).

Jak z toho ven?  Je důležité stát se nezávislým v myšlení na názorech druhých lidí a otevřít se myšlenkám přicházejícím ze světla a lásky, ze zdroje, kterého nazýváme bohem a  zajímat se o to kdo a jací opravdu jsme a jaký je svět z širšího pohledu vědomí. Můžeme začít pátrat po tom, co lidé v tomto poznali, avšak především vstoupit do svého vlastního nitra a v něm hledat. Provést hluboké odpuštění sobě i druhým, vždyť všichni jsme na vývojové cestě a jsme chybující. Odpusťme svoji  vývojovou nedokonalost sobě i druhým. Je skutečně krásné se v tomto „probudit“,  navázat kontakt se sebou samým, se svým vyšším já, svým vnitřním moudrým dítětem, stejně tak jako s bytostmi duchovního světa, s našimi průvodci – anděly, kteří při nás stále stojí a pomáhají nám jak mohou a jak jim to my dovolíme.  Všichni jsme majitelé energetického systému těla, je to zdroj našeho života  a jeho součástí je čakrový systém. Zablokované čakry nepracují správně z různých důvodů. Vždy jsme to jen my, kdo má vědomě či nevědomě vliv na to v jakém stavu se naše čakry nacházejí. K nápravě můžeme požádat o pomoc léčitele, to je možné. Stát se nezávislým a trvale udržovat dosaženého stavu vyžaduje práci na sobě samém. Znamená to uvědomění si skutečnosti vlastního napojení na zdroj světla. Jen svou vlastní změnou, změnou své kvality vyzařování můžeme uskutečnit velkou změnu a společně jeden vedle druhého  stvořit „nebe na zemi“, tak mocné bytosti jsme ve své podstatě. Proto stojí za to hledat sám sebe a sám sebou se stát.

Medium 2/2017

Pan Strach

 

Co znamená Svatý grál?

Traduje se od dob rytířů kulatého stolu až po nacisty, že tajemství Svatého grálu přitahuje pozornost mnohých hledačů. Co je to vlastně Svatý grál? Historicky to má být pohár, svatý předmět z něhož pil Ježíš při poslední večeři. Je to nejhledanější křesťanská relikvie, které je přisuzována síla zajišťující spásu, vykoupení a život věčný.

Pro mne je Svatý grál jako hmotný pohár pouze symbol. Přepokládám, že Ježíš při poslední večeři neměl na mysli hodování, ale setkání s jeho učedníky sloužilo naposledy k tomu, aby s ním mohli sdílet jeho čisté vyzařování a jeho myšlenky. Svatý grál vnímám jako proud boží, tvůrčí energie a skutečnost o její existenci přišel Ježíš lidem ukázat a nechat je ji pocítit. Pocítit ji jako opravdový dar mohou lidé se schopností se alespoň z části v mysli odpoutat od záležitostí hmotného života a  s citlivějším vnímáním toho, co nemusí být vidět očima. Ježíš přišel sdělit lidem, že zdroj nevyčerpatelné energie – lásky je v něm a může být objeven v nás všech, neboť v nás všech tento zdroj dřímá a čeká jen na naše uvědomění si této skutečnosti. Dá-li lidem On sám, ne jako andělská bytost, ale jako skutečně hmotný člověk  „napít“ z tohoto zdroje, to znamená dotknout se vyzařování jeho kvality, i lidé pocítí touhu probudit v sobě tento zdroj léčivé a tvůrčí síly.

Proč je dobré tento zdroj uvnitř sebe hledat? Aby se lidem na zemi  snadněji a radostněji žilo. Aby byly navždy ukončeny války,  vzájemné střety a nedorozumění , neboť ty  jsou projevem hrubé a hmotné duality světa a přináší jen utrpení a nemoci. Doba již nazrála, aby se lidstvo posunulo ve svém vývoji a začalo vnímat sílu božského zdroje, jeho lásku. Jen ta může povznést lidstvo o stupínek výše ve vývoji a blíže k samotnému zdroji Světla odkud vše vzešlo a kam se vše stvořené opět vrací. Ježíš a jeho předchůdci či následovníci vždy přináší poselství lásky skrze svoji vlastní vyzařovanou kvalitu, skrze svoje myšlenky osvětlující pravdu o tom kdo jsme a odkud jsme přišli. Je to tělo a krev čím si jeho dary lidé připodobnily  a časem  bylo mnohé z toho  co měl Ježíš na mysli lidmi zkresleno jejich nepochopením. Myšlení Ježíše je tak odlišné svým širokým vědomým, že je těžké správně porozumět jeho poselství.

Ježíš nám přišel ukázat energii lásky a cestu k tomu stát se moudrými. To byl jeho úkol na zemi.  Zavedením ve víře je nepochybně tvrzení, že Ježíš se přišel obětovat na kříži. To si jen lidé omluvili svůj nízký čin. Není možné se za někoho obětovat, neboť jsme zodpovědní každý sám za sebe. Člověk se může dočkat milosti s předpokladem, že se změní k lepšímu. Oběť Ježíše spočívá v tom, že mnohem vyspělejší jedinec  přichází ke svým „mladším“ bratřím, které cítí jako svoji součást, aby jim v jejich poznání a vývoji ulehčil.

Svaté přijímání je v pravdě o přijímání božské energie, síly, která vše tvoří a vším je. V našem duálním světě je tato síla rozptýlena do času a prostoru, vytvořila neživou hmotu, rostliny, zvířata, hmotné i nehmotné bytosti. Děje zde  probíhající  můžeme pozorovat, prohlížet a prociťovat, vnímat dvojné projevy jako dobro a zlo. V Jednotě je vjem jiný, není zde oddělenost od Stvořitele. Opravdový zasvěcenec  může s jemnohmotnými silami  pracovat jako přenašeč a ony skrze něho proudí. Přijímat při křesťanské bohoslužbě chléb a víno je symbolické konání a je to o hledání Boha. Je třeba vlastního prožitku. Používání všeho hmotného při přijímání je zbytečné, pokud skrze to neproudí božská energie sloužící nejvyššímu dobru pro všechny účastníky obřadu.  Dobru  může  sloužit jen člověk dostatečně očištěný s vysokým morálním kreditem. Ten je potom předurčen pracovat s tímto silovým pramenem ve jménu toho nejvyššího, vést druhé k vzestupu jejich i  jeho vlastních  sil  a svého postavení nezneužívá ve svůj prospěch.

Přijmeme-li skutečnost, že Svatý grál není hmota, ale energie, můžeme připustit, že tento nekonečný zdroj energie může být veden skrze hmotné předměty a lidskou vůlí veden a regulován. Vzpomeňme „hůlky“ s jejíž pomocí léčili a tvořili staří Egypťané. Některé sochy a obrazy zobrazují madony s „hůlkami“ v rukách, jsou to žezla, která se stala symbolem králů a my dnes netušíme, zda panovníci znali skutečnost o tom jakou moc tyto nástroje mohou mít v rukou vědoucích.

S proudem nekonečného světla – lásky je možné pracovat přes čakrový systém probuzeného člověka a toto vědění přináší Ježíš, aby je předal svým učedníkům, dovedl je k jejich vlastní moci a poté učení předal svému nástupci, v té době Petrovi, aby pokračoval v jeho misi na zemi a podobně jako on pomáhal pozemšťanům rozpomenout se na svoji pravou podstatu a to trpělivě a jak nejlépe je možné, aby mu porozuměli. Řetězec jeho pokračovatelů byl bohužel hned v počátku přerušen.

Uplynulo 2000 let od zmíněné smutné události. Česká země dostala dar v podobě léčitele, Josefa Zezulky. Ten pro práci se silami založil obor biotronika a ve své léčitelské praxi předvedl  prostřednictvím své osoby silné léčivé působení. Třebaže dnes již není s námi fyzicky přítomen, zanechal  zde čisté poznání ve filozofii Bytí. Dokážeme v jeho skromnosti správně porozumět zanechanému odkazu?

Mluvíme-li o práci se silami nezapomeňme, že  i  temní  lidé touží se silami pracovat, avšak zavádí a zotročují druhé, přitom se sami nacházejí v zajetí svého nízkého ega. Svatý grál hledal i Heinrich Himmler, aby mu jeho moc pomohla vyhrát válku a i on toužil hrát hru na rytíře kulatého stolu.

Jak využít poselství Svatého grálu dnes? Hledejme jeho tryskající pramen uvnitř sebe, ve svém nitru. Jen tak se můžeme osvobodit od  závislosti na druhých, na tom čeho dosáhla v poznání  společnost v níž žijeme a dojít ke svému vlastnímu poznání, k opravdovému osvobození  se z pout nevědomosti o tom kdo ve skutečnosti jsme a jak v pravdě mocné můžeme být bytosti, pokud svoji sílu světla a lásky objevíme a necháme se jí vést. Ten kdo je připraven a jeho já zapomene na sobecké záměry a hrátky, tomu se bude dostávat pomoci od andělských bytostí z duchovního světa.

Medium 12/2016

Svatý grál

 

O tibetském Městě Bohů

Ráda bych se podělila o poznatky načerpané z knihy Ernsta Muldaševa „ Hledání města bohů III. V objetí Šambaly“  a současně i s tím, jaký je můj pohled na tuto věc. Muldašev při své expedici do Tibetu, do oblasti nazývané Městem Bohů objevil skutečnost, že zdejší hory jsou pyramidální útvary. Ve starých knihách, střežených tamními mnichy a údajně přepsaných před 2000 lety z knih ještě starších, se píše o výstavbě komplexu Kailásu, Šambala a Říše mrtvých. Monumenty v Městě Bohů musely být vytvořeny pro nás na nějakém nepochopitelném principu a hory obrušovány. Muldašev zaznamenal, že mnohé monumenty v nebeském „městě“ jsou vybaveny plochými nebo vydutými konstrukcemi, které zřejmě odrážejí a regulují nějaké druhy energií včetně energie Času. Ty,  které vytvářejí efekt stlačené energie času nazývá Zrcadla Času.

V úhlu zájmu E. Muldaševa bylo nalezení  Zlatých desek Lemuřanů, na nichž má být zaznamenáno Pravdivé vědění. Mnich z místního kláštera, s nímž Muldašev hovořil, existenci desek přímo nepotvrdil.  Zavedl skupinu badatelů do jedné z utajovaných jeskyň a poučil je o nutnosti vstupovat dovnitř s myšlenkami o dobrém, nejlépe o věčnosti. Z předchozích expedic znal  Muldašev jeskyně samádhi, kde vstupu do nich brání energetické síly, způsobující lidem pocity strachu, neklidu, slabosti či zmrtvení těla a jiné. Mravenčení  ucítil Muldašev i v této jeskyni nacházející se podle slov mnicha u vchodu do Říše mrtvých.  „Jinak je ale Říše mrtvých živá, je silnější než my a vede ji člověk, jehož „mrtvé“ tělo je obrovské a mrtví zde žijí velmi, velmi dlouho“, vyprávěl mnich s přesvědčením a vírou, že i on se stane skutečným Mrtvým prostřednictvím čtení prastarých knih, které je mu  v klášteře  povoleno číst a to jen jeden den v roce. Pobývání v Městě Bohů může na člověka působit rozdílně. „Někdo zestárne a někdo ne, vše závisí na samotném člověku, někdo zde nalezne velké štěstí a někdo prostě smrt…přes útrapy umírajícího starce“, prozradil mnich po opuštění jeskyně a při pohledu na skalní monument nazvaný Dům šťastného kamene.  Muldašev předpokládá, že právě toto místo je branou do překrásného podzemního světa Šambaly. Ani tuto úvahu mnich nepotvrdil, mluvil ale o velkém, čtvercovém otvoru na jedné straně Domu šťastného kamene a několika malých otvorech. K žádnému z nich se však nelze přibližovat a člověk, který to udělá, ponese těžký Boží trest. „Je to umožněno pouze výjimečně lidem tehdy, pokud je to Boží vůle“, pokračoval dále mnich a varoval návštěvníky slovy: „Na Dům šťastného kamene se dívejte s láskou!“

Muldašev předpokládá, že v nepřístupné pyramidě Malého Kailásu  se nachází kámen Čintámaní a je na něm zapsán program života na Zemi. Soudím, že možné, že takový nosič informací může existovat, a podobně jako v dnešním technickém světě používáme například CD jako nosiče informací a musíme k nim znát přístup jak je získat, stejně tak bychom museli znát způsob jak přečíst informace vložené například do krystalu dávnými civilizacemi.

V programu Muldaševovy expedice byla i návštěva Milarepovy jeskyně, v jejíž blízkosti se nachází obrovský kamenný monolit s šesti stejnými stěnami. Podle znalostí mnicha tamního kláštera má symbolizovat šest světů Říše mrtvých a Milarepa monolit vybrousil rukama a přenesl očima na toto místo.  Legenda vypráví, že Milarepa na Kailásu bojoval proti jogínovi Bonpo a potom co se oba dostali na vrchol, zbořili jeho severní stěnu. Toto mu nebylo odpuštěno a nebyl do Říše mrtvých vpuštěn, proto začal v jeskyni budovat sám zvláštní vchod. Muldašev se zde zamýšlí nad tím, že všichni máme právo chybovat. Ze života Milarepy  je známo, že tento tibetský buddhistický jogín žil a meditoval mnoho let v horách a jeskyních na přelomu 11. a 12. století, uměl létat, procházet skálu a navštěvovat různá místa na zemi i ve vesmíru. I přes počáteční zkušenost s černou magií dosáhl po očistění karmy osvícení.  Životní příběh tohoto tibetského buddhistického hrdiny popsal E. Tomáš v knize nazvané „Milarepa“ a údajně se jedná o jeden z Tomášových minulých životů.

Jogíni a poutníci přicházející do Města Bohů vstupují do Údolí Smrti, aby stanuli před Soudem svědomí velikého Vládce Smrti, buď aby zde nalezli svou smrt, nebo byli obdařeni zvláštními schopnostmi a jako „čisté duše“ a převzali úlohu čištění Světa myšlenek pozemských lidí, píše ve své knize Muldašev.  Za Údolím Smrti se podle vyprávění  jednoho z Tibeťanů nachází ukrytá „rajská“ jeskyně, v níž se zhmotňují všechny myšlenky člověka, objeví se vše na co člověk pomyslí. Pomyslí-li na jídlo, objeví se okamžitě.  Do Údolí Smrti se vypravil i Muldašev. Cestou míjel na zemi ležící pozůstatky lidských kostí. To co se odehrálo během cesty v jeho hlavě bylo promítnutí obrazů z jeho dětství až po současnost v tomto životě. Provázely ho pocity jak čisté a blažené, tak nelibé v závislosti na osobních vztazích s druhými lidmi a druhu jeho činnosti. Píše, že to bylo čtení „otevřené knihy“ s poznáním , že podstatné u člověka jsou jeho myšlenky a čistota duše. Vnímal, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou propojeny a že on je zde díky Času minulosti. Existenci „Nového člověka“ najednou uviděl jako realitu a pro naplnění toho stát se jím není třeba putovat do Údolí Smrti, je zapotřebí naslouchat své intuici. Jsme děti Boha a Bůh určil jako hlavní vzácnost člověka Lásku. Muldašev návštěvu Údolí Smrti přežil. Neminula ho však velká bolest žaludku. Usoudil, že to byla to bolest jeho duše a tu tam vyplakal. Cestou zpět cítil, že se mu nechce vracet do našeho pomíjivého světa, kde je tolik duševní špíny. Věděl, že chce … Čistou duši.

Předpokládám, že civilizace Atlanťanů a Lemuřanů vládla prací s energiemi, stejně jako my dnes vládneme technikou. Oni se sebezničili, stejně jako my ke sebezničení směřujeme. Vytvoření nerovnováhy ať v duchu nebo ve hmotě a okouzlení velkým egem k tomuto vede. Je to stále vývojová nedokonalost lidí na planetě a nastává již čas se probudit ze spánku nevědomosti, projít každý jako jedinec osobní transformací, probudit v sobě energii Lásky, jinak se budeme stále učit ze svých pokusů a chyb. Vše je možné změnit.  Možná, že záhada Města Bohů není záhadou. Vyspělí jedinci z dávných civilizací mohli přejít do podzemí a svým pouhým bytím pomáhají planetě v udržení harmonie a vývoji na ní. Jejich vnímání času může být od našeho značně odlišné. Do takové oblasti vysokofrekvenční energie nemůže vstoupit člověk, jehož čakrový systém není vyčištěný a on nevibruje na energii Lásky. Z tohoto důvodu je to pro některé z poutníků zničující. Muldašev měl slabinu ve třetí čakře, solar-plexu, ale pravděpodobně byl dost silný, aby energie v Údolí Smrti ustál. Možná ho do tohoto místa opětovně přitáhla jeho minulá inkarnace, jak říká Čas minulosti, a úkol předat v tomto životě poznaná fakta pro nás zatím tajemného místa a to nikoliv z pohledu mystika, ale vědce a dojít touto cestou ke stejnému, vždyť všechny cesty vedou k Bohu, do Jednoty stvoření.

Při čtení knihy jsem si vzpomněla na jednu ze svých meditací, probíhala takto:

 Moje vnitřní dítě, projekce mého vnitřního já, moje duchovní tělo, se objevilo sedící v zahradě a v mojí mysli začal probíhat film o tom, čím jsem již v tomto životě prošla. Poprosila jsem o to, abych byla schopna odpouštět sobě i druhým svou i jejich nedokonalost. Dva andělé, moji duchovní průvodci, vynesli moje duchovní tělo do výšky, stala se z něho zářivá koule, která se rozletěla na tisíce kousků a opět se složila. Sledovala jsem vše vnitřním zrakem. Postava duchovní ho těla se objevila opět v zahradě a já dále sledovala děj. V zahradě se nacházela studna. Nahlédla jsem do ní a objevila se zlatá rybka. Rybka mne vyzvala, abych ji následovala. Ponořila jsem se do vody, vše stále sledovalo jen moje vědomí.  Studnou jsem proplavala. Spolu s rybkou jsem pokračovala v cestě skrze zem a viděla zde podzemní život larev a brouků. Náhle jsem se ocitla v jeskyni, která zářila zlatým leskem. Byla jsem posazena na kámen uprostřed a přede mnou stál velmi vysoký muž s dlouhým , světle šedým vousem. Dva jemu podobní muži seděli v lotosovém sedu v povzdálí, každý na jedné straně ode mne. Jejich oděvem byla pouze bederní rouška (obr. Duchovní podzemí). Zavřela jsem oči a cítila, že jsme sjednoceni jednotným vědomím. Žádné myšlenky mou myslí neprocházely, pociťovala jsem pouze vědomí jednoty. Po procitnutí z tohoto stavu jsem pocítila radost a mnou sledovaná postava vnitřního dítěte se začala točit dokola a tančit. Opět se objevila rybka a toutéž cestou, kterou jsme přišly, jsem se skrze zemi a vodu ve studni objevila v zahradě. Postava duchovního těla vyskočila ze studny, otevřela malá zahradní vrátka, prošla jimi, zavřela za sebou a opustila zahradu.

Vzhledem k tomu, že Muldašev není mystik, vychází z toho, že to co v člověku tvoří je jeho mysl. Mysl však umožňuje stále jen částečné poznání. E. Tomáš říkal, ptejte se: „Co je za myslí?“. Je to naše božské vědomí a to nezná omezení ani časem, ani prostorem.

Medium 4/2017

Duchovní podzemí

 

Je hora Blaník českou Šambalou?

Okolo hory Blaník, neboli „Bílé hory“, je hodně mýtů a přitahuje pátrače po tajemných místech. Nejznámější pověstí vztahující se k této hoře je pověst o blanických rytířích, či svatováclavském vojsku.

V době největšího ohrožení České země se prý otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř ní se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům a porazí je. V tomto smyslu je nám Blaník známý především díky „Starým pověstem českým“ od Aloise Jiráska, který vychází z proroctví slepého mládence a jeho příslibu Karlu IV., že vojsko rytířů vedené svatým Václavem nastolí opět v Čechách klid a mír.

Za šířením pověsti v druhé polovině 15 stol. pravděpodobně stojí sekta nazývaná „pecínovskými“, podle tvrze Pecínova na Benešovsku, nebo „mikulášenci, podle jejího zakladatele Mikuláše Vlásenického z Vlásenic. Tento lidový vizionář ve svých vyprávěních líčil „množství nepřátel, zemi roznášenou na kopytech koní, potoky krve…, avšak až bude nejhůře, vyjedou z Blaníku divnou mocí ukrytí tam boží bojovníci“.

Blaník je rovněž známý svými poutěmi a první zmínky o nich se datují k roku 1404. Proti poutím na určitá místa a kopce ve svých kázáních vystupoval mimo jiné i Mistr Jan Hus a odsuzoval je za to, že zde lidé očekávají zázraky a konají modloslužebné obřady. Právě na základě Husova upozornění nakonec rázně zasáhl arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka a zakázal horu navštěvovat pod trestem exkomunikace. Z roku 1405 se nám dochoval Husův spis „De sanguine Christi“ (O Kristově krvi) v němž ostře odsuzuje pohanské zvyky podblanického lidu, který věří, že v hoře spí svatí a lidé jim mají nosit na vrchol kameny ke stavbě jakéhosi chrámu.

Legendy o Blaníku tedy sahají až do pohanských dob. Velký Blaník byl osídlen v 5. stol. př. n. l., bylo zde vybudováno hradiště, keltské oppidum kruhovitého tvaru se dvěma řadami mohutných kamenných valů, jejichž zbytky jsou dodnes viditelné okolo vrcholu.

Podle některých badatelů jsou spící vojska vlastně Aes Sídhe, nadpřirozený lid z keltské mytologie, který obývá podzemí. Jsou to postavy, které žijí pod zemí v paralelním světě v samém nitru hor. Za jasných měsíčních nocí občas vyplouvají jejich přízraky z hor a my je můžeme spatřit, nebo třeba jen slyšet ržání jejich koní, řinčení zbroje a troubení jejich trub. Nejčastěji se to prý stává o svátku Samhain, kdy je závoj mezi světy nejtenčí a kdy se brána do tohoto jiného časoprostoru a říše, kde je všechno jinak, otvírá. Existence takových bran je možná.

Svědkové hovoří o setkáních s podivnými bytostmi nabírajícími různé podoby, či s obry. Zajímavé jsou pověsti o lidech, kteří zde zabloudili a zmizeli v nitru hory. Po svém návratu domů se domnívali, že tam pobývali jen chvíli, avšak „venku“ uplynul mnohem delší čas, někteří se vrátili zpět až po několika letech. Den uvnitř hory je prý dlouhý jako rok na povrchu.

Mezi lidmi je rozšířená pověst vozkovi, který jel s koňmi domů z mlýna. Cestou uslyšel troubení a hlahol vojska. Jeho koně se splašili a za tímto hlaholem běželi. Vběhli i s vozem a vozkou do hory Blaník a zde zůstali s vojskem uvězněni 10 let. Po návratu vozka nemohl uvěřit, že strávil tak dlouhou dobu v hoře a vypravoval, že v Blaníku spí rytíř Vok z Rožmberka.

Další pověst je o dívce, která žala pod Blaníkem trávu:  „Pojednou stanul před ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena. Uzřela klenuté skalní síně, mohutné sloupy a na nich rozvěšenou zbraň. Hluboké ticho jako v kostele bylo po všech prostorách v tajemném žlutavém přísvitu. U stěn u žlabů stáli řadou osedlaní koně, za kamennými stoly v síni seděli rytíři, tváří na stůl sklonění. Spali, a koně stáli nehnutě, hlavou nepohodili, kopytem po půdě nehrábli ani ohonem nešvihli. Dívka vešla, rozhlížela se, ale nikdo se ani nepohnul. I začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Ani teď ji nikdo nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nevzbudil. Jak přišla, tak vyšla, a když se dostala domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, že touže chvílí naposled před rokem z trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se octla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.“

Podobně jako dívku, pozval si neznámý rytíř i kováře z Louňovic do hory, aby mu okoval koně: “Kovář šel, a když dokoval, dali mu do pytle smetí, kteréž ze zlosti před horou vysypal. Doma se pak dověděl, že ho již oplakávali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásl, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprv viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam smetí ani dukátů.“

Pověstí a příběhů vztahujících se k blanickým rytířům je opravdu hodně. Z roku 1827 se dochoval příběh krajského komisaře Putzlachera, který při jízdě kočárem do Mladé Vožice cestou poblíž Blaníku vypravoval svému myslivci o spících rytířích. Myslivec dělal úšklebky a rytířům se posmíval. V tu chvíli se zvedl prach, zadupala kopyta a zařinčelo železo. Cestující viděli za kočárem obrněné šedivé jezdce a ti jim nahnali dost strachu.

Chronicky známý je příběh o zmizení Václava Podbrdského z Louňovic, který zmizel z Blaníku v souvislosti s položením jednoho ze základních kamenů na stavbu Národního divadla. Příběh byl dokonce uveřejněn roku 1889 v novinách Národní politika. V dubnu 1868 při vylamování kamene, kamenický pomocník Václav Podbrdský udělal špatný krok a zřítil se z výšky 60 metrů. Přestože ho spolupracovníci viděli padat, jeho tělo se nenašlo a byl po zákonem stanovené době prohlášen za mrtvého. Podbrdský se objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene. Podbrdský soud vyhrál a musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Případ vzbudil pozornost a Podbrdský byl postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě. Před soudem vypověděl, že po dopadu se probral ve velkém klenutém sále, kde jej přivítala krásná dívka. Cítil se najednou jako jiný člověk, jako by byl studovaný a učený. Postupně se zde setkal s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. S některými prý dokonce telepaticky mluvil. Jejich řeči prý nerozuměl, myšlenkám ano. Na závěr se velikáni za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka – Génius Čech – se s Václavem Podbrdským rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše mělo trvat 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zjistil, že uplynulo 18 let. Vojenský soud kameníkovo vysvětlení přijal, označil ho však za utkvělou představu. Podbrdského za uniknutí vojenské službě nepotrestal.

Jelikož je možné z výpovědí svědků předpokládat, že se v nitru Blaníku nacházejí rozsáhlé dutiny a jeskynní prostory, mentálně se přilaďuji k jeho podzemí:

Prozkoumávám svým vědomím jeskyně. Vidím dvě tmavé bytosti, vypadají jako dva černí, chlupatí pavouci. Moji dva duchovní průvodci – andělé  jsou se mnou a pracují na odvedení těchto „výtečníků“ do Světla. Vnitřním zrakem sleduji, jak „pavouci“ putují s pomocí mých průvodců do světelného kotouče, do Zdroje světla a jak v něm mizí jejich těla.

Prohlížím dále jeskyně, zda v nich zahlédnu Světlo. Vnímám, že Světlo zde bylo, ale bylo využito k pohanským magickým obřadům. Je slabé. Napadá mne, že to svatováclavské vojsko jsme my, současní lidé zde vtělení, jejichž úkolem je probudit se a vyjít ven ne jako bojovníci ve zbroji, ale jezdci s pochodněmi Světla ve svých srdcích. Andělé jsou připraveni nám pomáhat, ale musíme to chtít my lidé.

Nejen Velký Blaník, ale i Malý Blaník, dříve zvaný Holý vrch, přitáhl moji pozornost, a tak jsem se vypravila prohlédnout si toto místo. Více než zbytky středověkého hrádku na vrcholu mne zaujala zřícenina barokní kaple sv. Máří Magdaleny a uvnitř zříceniny vyrostlý velký, starý smrk. Usedla jsem ke stromu, zavřela oči a naladila se na to, co se zde odehrávalo v minulosti: Uviděla jsem průvod lidí kráčející směrem k hoře včele s duchovním, hádám, že s biskupem, měl na hlavě vysokou biskupskou mitru a v ruce berlu. Průvod směřoval ke kostelu, kopec byl holý bez stromů, pokrytý zelenou travou, nepodobal se současnosti, kdy je porostlý stromy. Můj pohled se zaostřil na dívku s dlouhými hnědými copy, v bílé blůzce s krátkými rukávy a nabírané sukni, která podávala biskupovi cosi na červeném polštářku, lemovaném zlatou šňůrou na cestě před kostelem.

Později jsem dohledala, že poutě na Malý Blaník se konaly již v první polovině 16. stol., kaple byla dokončena v roce 1753. Pod kaplí bývala jeskyně s poustevníkem a stromu starému přibližně 200 let se říká „Mnich“.

Proč byla pověrám kolem Blaníku věnována tak mimořádná pozornost? Nemohl by být Blaník a Říp pyramidálními horami dávných civilizací? Na to odpověď naše klasická historie nedává. Jisté je, že silová místa naši předkové vyhledávali. Zřejmě není náhodou, že se právě na naše území vypravil praotec Čech se svou družinou, aby nalezl čisté a silné místo.

A co naši blaničtí rytíři, nejsou jimi převtělené osobnosti z naší historie, rytíři nové doby, kteří přicházejí právě v tomto čase, aby pomohli České zemi naplnit její poslání a pomoci lidskému transformačnímu procesu a odkazu Karla IV., který započal díky svým vizím budování  nového Jeruzaléma v Čechách?

Medium 11/2017

 

Co je nejcennější na duchovní cestě? Jeto vyzařování Světla – Lásky.

Často se mluví o duchovní transformaci, co vlastně duchovní transformace znamená? Léčitel – biotronik Josef Zezulka, přinašeč filozofie pro “Novou dobu“ lidstva zdůrazňoval především význam vlastní změny, říkal: „Musíte se změnit!“  Myslel tím změnu každého z nás, je to změna naší kvality, naší energie, našeho vyzařování. K tomu je třeba převzít zodpovědnost sám za sebe a začít na sobě pracovat, vstoupit do svého nitra a zde hledat uzdravení, nejen ve vnějším hmotném světě lékařských nástrojů a léků. Stejně tak jestliže se budeme věnovat pouze fyzické kráse a usilovat o dokonalé tělo, nikdy nedojdeme k vnitřnímu míru a vyrovnanosti. Prací na sobě myslím práci na naší energetické, emocionální a psychické části, na kráse naší duše. Je třeba se zbavit zátěží uvnitř nás vzniklých z prožitých traumat, bolestí a zklamání a to jak z tohoto, tak i z minulých životů, odstranit bloky na energetických drahách našich těl a vědomě se napojit na světlo Matky Země a duchovní Zdroj světla, domov andělských bytostí, vždyť tyto zdroje jsou zde pro osobní transformaci nás všech (obr. Napojení se na Světlo). Mohou se stát naší vědomou součástí.  Pomocí Světla můžeme změnit kvalitu svého vyzařování, své aury, změnit emoce jako strachy, hněvy a nespokojenost se životem na energii lásky a soucítění, uvolníme si jejich prostřednictvím cestu k prožívání přirozené radosti ze života. Pokud tuto proměnu uskutečníme společně, je možný přechod do vyšší vývojové úrovně celé planety. V podstatě se jedná o očistu karmy každého z nás, o očistění karmy rodin, společností i celého lidstva. Dokud nebudeme vědět o své pravé podstatě, o tom kým ve skutečnosti jsme, že jsme nesmrtelné bytosti procházející vývojem a dále budeme svými činy ničit sebe, svoje okolí a planetu, budeme se stále pohybovat v kruhu karmických činů a jejich následků a budeme nadále způsobovat druhým i sobě více či méně utrpení.  Vstup do nového věku znamená pro lidstvo změnu vibrací každého jednoho z nás, pro kterou se musíme rozhodnout jen my sami.

Co vlastně karmu tvoří? Jsou to války a zabíjení lidí i zvířat, magie, touha po moci a bohatství, sexuální zneužívání a všechny nedobré lidské vlastnosti, které jsou opakem Lásky. Je to neláska k sobě. Pokud cítíme Lásku v sobě, nemůžeme konat špatné činy, naše vnitřní cítění nám to nedovolí, k životu to již nepotřebujeme. Neláska k sobě znamená vlastní nedostatečnost, pocit prázdnoty, který se snažíme doplnit z vnějšího světa a netušíme, že vše je v nás, jen uvnitř sebe můžeme najít celistvost a odpoutat se od soubojů ve vnějším světě. Ze svého vnitřního cítění Lásky můžeme zažívat Jednotu. V Jednotě mizí konflikty a to je ohromě osvobozující a plné naděje.

Nejsme-li se sebou v lásce, jsme odděleni nejen od sebe, ale i od druhých lidí, od všeho stvořeného, od Tvůrce všeho – Boha – Světla, jsme odděleni od svých andělských průvodců, od svého moudrého vyššího Já. Naučit se cítit Světlo – Lásku je vývojový proces a je pro všechny bytosti stejný, jen cesty jsou různé. Všichni můžeme nabýt moudrosti a se svým vyšším Já se spojit, přijmout ho do svého srdce. Vždyť nám to zobrazují všechny obrazy a sochy madon a svatých v náruči s dítětem jak je důležité přijmout sám sebe, svoje vnitřní dítě, svoji věčnou duši. Je to vzkaz od těch, kteří k takovému poznání již došli. Je to jen otázkou času, kdy se toto v každém z nás uskuteční. Je třeba trpělivosti a opravdovosti. Zde nějaké hrátky mysli nestačí. Je to o otevření se a přijímání srdcem.

Nová doba znamená konec náboženstvím a sektám. Protože lidé touží po bezpečí a nejsou se sebou ve spojení, často se uchylují k vůdcům či modlám, k někomu komu věří, že je zachrání či spasí a často zcela podlehnou tomuto vlivu. Ptejme se vždy na to, zda tyto zboštělé osoby vyzařují Lásku a jednají ze soucitu, nesobecky a bez vlastního prospěchu. Upínáme-li se příliš k druhým, nebo se jimi necháme manipulovat, není to o svobodě, stejně jako když my manipulujeme druhými. Nechat konat zlo na sobě, nebránit se, nebo sám sobě ubližovat je vždy nežádoucí a je třeba nabýt vlastní síly, vlastního sebe-vědomí. To nás posiluje. Spasit se musíme každý sám a je to možné jen změnou uvnitř nás. Všichni, kteří napomáhají druhým takovou změnu uskutečnit a nevytvářejí na sobě závislosti, ti nás vedou k dosažení vnitřní svobody. Láska nikoho nesvazuje.

Pokud nedosáhneme na otevření se pramenu Lásky uvnitř sebe, ve svém srdci, budeme hledat Lásku u druhých a nikdy nebudeme spokojeni, vždyť i oni touží po tom dostávat ji od nás, i oni se mohou cítit nenaplněni. Otevřít tento pramen nám láskyplně pomáhají naši duchovní průvodci – andělé, pokud je požádáme a pokud bude náš čas pro toto otevření a budeme schopni to vnímat. Jestliže bude Láska mezi lidmi vzájemně proudit, budeme se pohybovat bez vzájemné nenávisti, v harmonickém, tvůrčím prostředí, které neničí, ale tvoří a povede nás to k novým objevům, o kterých zatím můžeme jenom snít, je to svět nových možností. Dokud však budou lidé usilovat o získání nových schopností bez přirozeného vývojového posunu a změny myšlení, beze změny filozofického náhledu na fungování světa, to znamená pouze skrze zkratkovitá praktika, magii, či rychlé zasvěcování, budou se naopak jejich já – ega zvětšovat a bude pro ně těžké vyjít z iluze vlastní velikosti. Je to o sahání na plody, které nám ještě nepatří. Nové vlastnosti a schopnosti, se kterými se lidé zatím běžně nerodí, je třeba nabýt vlastní změnou, na změně pracovat, stávat se přirozeně kritickým k sobě i k druhým a pěstovat soucítění. V podstatě není třeba nic jiného dělat, než vyzařovat Lásku, ta vše uvádí do rovnováhy.

Lidé rádi zaměňují Lásku za zamilovanost nebo za sexuální prožitky. Tyto prožitky nám mohou na krátkou či delší dobu přinést uspokojení, pokud však mezi dvojicí neproudí Láska a necítí Lásku sami k sobě, čímž není myšlený sobecký obdiv vlastní dokonalosti, stane se vztah krátkodobým, nebo spolu lidé zůstávají ze zvyku či z jiné příčiny, ale uvnitř sebe stále cítí nespokojenost. Přestože jsme ještě bytosti nedokonalé a v naší historii prošlých životů máme skutky, na které nemůžeme být pyšní, i tak je nutné si odpustit, zbavit se svých vin i odpustit druhým činy, které na oplátku oni způsobili nám. Všichni procházíme vývojem a pocity viny již v sobě nosit nemusíme, ty nás jenom brzdí a vytvářejí spolu se strachy, hněvy a nevyléčenými bolestmi v nás energie, které nejsou světlé a může dojít až k onemocnění našeho těla, neboť kvalita naší energie ovlivňuje stav našich orgánů.

Jak vlastně léčí praví léčitelé? Zprostředkovávají nám kontakt s energií, která může proměnit vše tmavé na Světlo, dotýkáme se tak Světla, jiné kvality. Při léčení se působí na to, co jsme vytvořili svým nepochopením, chybným myšlením, nedobrými činy, neláskou k sobě a k druhým. Léčivá energie nás prosvětluje a uvádí naše orgány do přirozeného stavu a funkce, proto se léčitelům dobře léčí jejich funkční poruchy a všechna onemocnění z energetické nedostatečnosti, z nedostatku Světla v nás, Světlo je tvůrcem života. Výsledek léčby je vždy závislý na tom, kam nás karma pustí a co ještě máme odčinit. V duálním světě, ve kterém žijeme je skutečností i to, že i temná energie má svoji sílu a je možné mnohých věcí skrze ni dosáhnout. Lidé takto pracující nejsou léčitelé, ale mágové. Bílí mágové mají dobré úmysly, avšak nejsou duchovně dostatečně vyspělí a ne vždy pracují v souladu s boží myšlenkou, naplňují vlastní chtění. Černí mágové mohou být i vyspělé bytosti, avšak z temného světa. Jejich moc nad lidmi je vždy jen dočasná. To co léčí je dobro a Láska, je to jako v pohádkách. Proto jsou pravými léčiteli ti, kteří léčí Láskou a vedou nás k tomu, abychom i my dosáhli vyzařování Lásky – Světla, jen tak můžeme vyléčit sebe, svoje okolí i naši úžasnou planetu.

Medium 4/2018

 

 

Co zajímavého je možné navštívit ve Slaném a co toto město spojuje s Jeruzalémem

Poznávacím výletem, který zaujal moji pozornost hledače v duchu a v historii, byla návštěva Slaného. Město Slaný je pojmenováno podle dvou slaných pramenů, které zde vyvěraly, bohužel vlivem těžby čediče již tomu dnes tak není.

První co mne v městě oslovilo, byl Tyršův menhir.  Můžeme se s ní setkat v Tyršových sadech a je to největší český menhir. V roce 1932 ho do parku nechali přemístit povozem se šesti páry koní slánští Sokolové z nedalekého Dolína a byla na něm umístěna plaketa věnovaná památce Miroslava Tyrše. Tehdy byl vysoký 4,2 metru, byl však necitelně postaven, zabetonován a jeho spodní část byla opracována.  Jeho váha se odhaduje na 13 – 15 tun. Pravost menhiru údajně potvrdil i odborník na menhiry Ing. Pavel Kozák. Hned z povzdálí jsem v něm uviděla „spícího obra“ (obr. Spící obr).  Opravdu připomíná spící postavu se zavřenýma očima, s ústy a na jeho těle se rýsují dvě ruce.  Kámen dnes není aktivní. Ve chvíli, kdy jsem se k němu přiladila, uviděla jsem ho ve vzdálené minulosti, jak stojí na jiném místě, na otevřené planině a tryská z něho energie světla, která je spojená s energií vyvěrající z vrcholu hory Říp. Napadlo mne, že toto mohlo sloužit jako dorozumívací spojení tehdejších obyvatel mezi sebou navzájem. Naši vědoucí předkové zřejmě vládli volnými energiemi podobně, jako ji zkoušel využít Nikola Tesla pro bezdrátovou komunikaci.

Druhým zajímavým místem ve Slaném je hradiště Slánská hora. Po stezce se lehce vystoupá na vrchol, kde se nacházejí tři velké, dřevěné kříže z roku 1662, postavené na památku utrpení místních obyvatel za třicetileté války. Právě zde na Slánské hoře se v nedávné minulosti těžil čedič. V místě lomu dnes vyrůstají stromy.  Na vrcholu hory je kóta, usedla jsem na ní a požádala o to podívat se na to, co se zde v dávné minulosti odehrávalo. Uviděla jsem postavy lidí v bílých oděvech, pravděpodobně z hrubého, lněného sukna.  Podobně tomu bylo při mojí návštěvě Libušína, Kounovských kamenných řad, ve Stradonicích, nebo na Plzeňsku v oblasti Žihle.  Tentokrát jsem ale neviděla, že by se zde odehrávaly nějaké duchovní obřady, nebo že by obyvatelé pracovali s energií kamenů. Viděla jsem muže, jak přivážejí kameny na stavbu hradeb, zřejmě obranných. Uprostřed se nacházelo velké ohniště, okolo něho seděli lidé a vyprávěli si. V jejich blízkosti stálo větší, dřevěné obydlí, postavené z kmenů stromů.

Po návštěvě Slánské hory jsem vyhledala informace o tom, že zde byla objevena řada archeologických nálezů vypovídajících o osídlení zdejšího místa přibližně od 4. tisíciletí př.n.l. různými kulturami.  Nejvýznamnější z nich jsou z doby bronzové a železné a také zde byly nalezeny stopy slovanské osady ze starší a střední doby hradištní z 8. a 9. stol. n.l..

Při svém sezení na Slánské hoře jsem ještě poprosila své dva duchovní průvodce – anděly o otevření pramene Světla na tomto místě. Cítila jsem, že to není jednoduché. Pomáhala jsem svým průvodcům vlastní vůlí a svým chtěním a oni pomocí svých žlutých „kouzelných“ hůlek pracovali na vyvedení pramene Světla s nitra země na povrch (obr. Vyvádění pramene Světla). Vnímala jsem mentálně jejich sdělení, že je proud slabý a já musím pomáhat svojí vůlí. Dále jsem vnitřním zrakem sledovala, jak se dílo daří, pramen byl vyveden ze Země a vyvěrá. Tato práce Zemi prospívá, neboť se zvyšují energetické vibrace v místech otevření a je to prospěšné pro všechny. V minulosti byla aktivována spousta míst na Zemi, postupně se však na tuto aktivitu zapomnělo a kameny i místa vyhasly. Stačí obnovit světelnou práci a můžeme je znovu naším úsilím a s pomocí duchovních bytostí světla obnovit.

Třetím místem mnou navštíveným ve Slaném byl vrch Okrouhlík. To co spojuje Slaný s Jeruzalémem je kaple Božího hrobu nacházející se na vrcholu tohoto pahorku. Vede k němu cesta lesíkem od turistického poutače, který nás seznamuje s historií této stavby. Kapli dal postavit majitel slánského panství, hrabě Bernard Ignác z Martinic, který rovněž nechal na Slánské hoře vztyčit trojici zmíněných křížů. Kaple je napodobenina ústřední části baziliky Božího hrobu v Jeruzalémě, kde byla vystavěna v místě předpokládaného ukřižování Ježíše Krista a jeho následného zmrtvýchvstání.  Hrabě Bernard Ignác z Martinic kromě kaple založil i františkánský klášter a Boží hrob byl svěřen do správy právě slánským františkánům a konávaly se zde bohoslužby. V Čechách bylo poté vystavěno ještě asi 25 podobných kaplí, jednu z nich můžeme najít v Praze na Petříně, avšak slánská kaple má být té z jeruzalémského chrámu nejpodobnější.

Také na Okrouhlíku jsem se přiladila k otevření světelného pramene Země a pramen zde vytryskl ihned a byl tak silný, že moji dva duchovní ochránci jím byli při jeho vyvádění na povrch přímo“ katapultováni“ do výšky a z výšky se radostně „sklouzli“ po tryskajících světelných pramíncích dolů jako po vodotrysku. 

O smrti Ježíše se vedou diskuze a názory se různí v tom, zda Ježíš skutečně zemřel, nebo žil dále a dále působil jako učitel. Známé turínské plátno s jeho vyzářeným otiskem se zachovalo, avšak o jeho tělesných ostatcích není nic známo. Jsem zvědavá, a tak pokládám otázku, jak to skutečně s Ježíšem bylo, zda zemřel, nebo vstal z mrtvých? Zavřu oči a vidím vchod do jeskyně, v jeskyni leží na velkém kameni na lůžku ze svázaných větví stromu mrtvé tělo Ježíše. Před jeskyní stojí postava nevtěleného Ježíše, Ježíš, který opustil tělo a tato postava komunikuje se ženou, která k jeskyni přichází. Jeho lidské mrtvé tělo zůstává v jeskyni (obr. Ježíš opouští tělo). Zda Ježíš zemřel, nebo žil dále je myslím obojí pravdou. Jeho tělo zemřelo, avšak jeho duch, jeho duše žila a žije stále. Navrací se k lidem v různých podobách a časech a promlouvá skrze ty, kteří jeho slova vnímají, buď přichází jako žijící lidská bytost, nebo mluví skrze vybraná media.  Oni mají dar jeho slova předávat. Záleží jen na míře jejich čistoty, jak předávané přetlumočí a kolik vloží do předávaného ze sebe ještě toho, co v nich není prosvětleno. Přijímající potom svými neprosvětlenými částmi dále mohou zkreslovat to, co od mluvčích přijali a to všechno způsobuje, že si lidé často vzájemně nerozumí. Nedorozumění obecně způsobuje různost vnímání každého z nás, je to míra mezi vjemem nižšího a vyššího Já člověka. Je to vše o poznání, o hledání Pravdy, avšak jen jedna pravda je Pravdou skutečnou. Nemusíme za ní jezdit do Jeruzaléma, můžeme ji hledat v sobě a vnořit se do svého nitra, například ve Slaném.

 

       

Spící obr                                               Vyvádění pramene Světla

 

Ježíš opouští tělo

Medium 5/2018

 

Putování po zajímavých keltských, germánských a slovanských sídlištích v Čechách

První zajímavé místo, které bych chtěla zmínit je Hudlická skála, nacházející se nedaleko města Berouna. Je to takový horský minihřbet a tvoří ho hornina zvaná buližník. Skála má tvar pyramidy a v jejím nitru se nachází puklinová jeskyně. Jeskyně je nekrasová, její délka je přibližně dvanáct metrů. Vesnice Hudlice se rozkládá na kopci pod tímto mohutným útesem. Název vesnice je údajně odvozen od slova Udlice či Undlaicht, tak prý obyvatelé nazývali undiny, to je rusalky, strážkyně pramenů, jejichž zpěv se často rozléhal po skalách. Traduje se, že Hudlická skála patřila k místům, kde se konaly pradávné věštby.

Podle pověsti se má v Hudlické skále nacházet kamenná stolice u kamenného stolu. Na toto místo, prý jednou v roce, snad v den slunovratu, přichází vznešená panna v bílém rouchu. Vezme jemné plátno a zlatou jehlu, v níž je navlečena stříbrná nit. Panna udělá jen jediný steh a odejde, aby se za rok opět vrátila. Tak rok co rok šije něco, co se podobá pohřebnímu rubáši a až prý bude rubáš hotov, nastane konec světa.

Podobné pověsti jako je tato se vážou k posvátným kamenům. Badatelé soudí, že v Hudlické skále mohla být jeskyně s „věšteckým kamenem“. Do jeskyně proniká shora štěrbinami ve skále světlo a tak v den slunovratu mohl za východu slunce dopadat paprsek světla na kamenný stůl a ten mohl být nazýván „zlatou nití“. Takový jev může symbolizovat odpočítávání mýtického času podle každoročních návratů slunce. Podobný princip byl objeven v jedné megalitické irské hrobce. Možné také je, že zde věštkyně využívaly energii skály k dosažení rozšířených stavů vědomí.

Posadila jsem se na skalním vrcholu, zavřela oči a mentálně se zeptala, co se zde v minulosti odehrávalo. Uviděla jsem obraz muže oděného tak, jako by byl ve zbroji. Na hlavě má čelenku či helmu ze žlutě zářícího kovu, nad čelem je vytepána do tvaru “U“. Jeho oděvem je „drátěná košile“ složená z malých, kulatých plíšků tmavého kovu spolu spojených. Na nadloktí jedné ruky má kovový kruh. Podle oblečení bych soudila na germánského bojovníka. Tento muž doprovází skupinu nesoucí na nosítkách z dřevěných kůlů mrtvého muže – stařešinu. Ten má dlouhé, bílé vlasy a bílé vousy. Je oděný do světlé, dlouhé, režné košile. Stařec je vynesen na vrchol skály a s nosítky je zde položen, aby jeho duše mohla svobodně opustit tělo a odletěla jako pták. Tento obřad loučení doprovází pálení bylin ve větší, světle hnědé keramické nádobě, vypadající jako nízká váza se širokým otvorem. Ptám se mentálně, co se s tělem stane později. Vidím, jak je ukládáno do jeskyně.

Z vrcholu Hudlické skály je dobře vidět na Stradonické oppidum. Dá se předpokládat, že Hudlickou skálu mohli využívat i obyvatelé usídlení ve Stradonicích a tak moje druhá návštěva směřuje právě ke stradonickému hradišti, nacházejícímu se v blízkosti Nižboru. Je to jedno z nejvýznamnějších keltských sídlišť na území Čech. První zdejší keltské osídlení je zasazeno do 2. stol. př. n. l. a odhaduje se několik etap výstavby opevnění.  Nálezy z  1. – 3. století svědčí o germánském osídlení.  Keltská éra ve Stradonicích byla pravděpodobně ukončena právě příchodem germánských kmenů a oppidum bylo vypáleno Markomany. Ti o pár set let později naši kotlinu opustili. Příchod Slovanů do Čech se datuje na  6. stol.  a i zde, nedaleko stradonického hradiště v lese, byly objeveny nálezy z dob slovanského osídlení. Průzkum této oblasti započal v roce 1877, kdy vypukla ve Stradonicích doslova zlatokopecká horečka poté, co syn hrobníka zde nalezl hrnec s přibližně dvěma sty keltských mincí, nazývanými  “duhovky“. Objevení tohoto pokladu přitáhlo pozornost nejen archeologů, ale i řady lidí, hledajících zdroj příjmů, kteří celou akropoli doslova přeorali a rekonstrukce obrazu oppida později stála hodně úsilí.

Cestou z Nižboru lesíkem vzhůru nad ves k oppidu vede cesta na rozlehlou planinu, kde můžeme vidět pozůstatky valů. Místní naučné tabule nás seznamují se zdejšími zajímavostmi a se stavbami, jejichž zbytky archeologický výzkum odkryl. Život zde by se mohl připodobnit životu v nám bližších a dosud zachovalých skanzenech.  Nejvýše položené místo se nazývá akropole.

Nejprve zaujal mou pozornost vztyčený menhir. Dívám se vnitřním zrakem, zda je kámen oživený a vidím, jak z něho tryská energie. Na vrcholku, kousek dál od kamene se přilaďuji  k místu a dívám se do minulosti, co se zde odehrávalo. Vidím ženu v dlouhých, bílých šatech, její levou ruku nad loktem zdobí kovová spirála. Před sebou má keramickou nádobu, z ní vystupuje kouř z pálených bylin. Je to vědma, spojuje se s přírodními živly a s  předky, kteří jí dávají rady pro celé společenství, co je dobré dělat. Sděluje to ostatním. Kdo jsou její předci?, ptám se. „Bylo zde mnoho civilizací, jsou to ti, kteří pokročili dále“, přichází odpověď.

Jak se objevili na území Čech germánské kmeny?  Ty přišly na území Čech před začátkem našeho letopočtu a vytlačily Kelty. Jedinečné místo, kde si můžeme období působení těchto kmenů oživit je místo nejbohatšího germánského pohřebiště, objeveného v roce 1896 na Pičhoře u Dobřichova. Podobné hrobky byly nalezeny pouze v Dánsku na ostrově Fyn. Zajímavá je podobnost názvu Pičhora se jménem archeologa doktora J. L. Píče. Jeho výzkumná skupina se v této lokalitě ujala výzkumu a odkryla 160 žárových hrobů, přibližně polovinu z nich v hliněných popelnicích a také šest bronzových nádob z Říma. Dále zde byly nalezeny meče, šperky a různé nástroje. Nálezy svědčí o tom, že zde byli pohřbeni ti nejbohatší z germánských kmenů, nazývali se Markomané a předpokládá se, že to byli členové družiny samotného krále Marobuda, který je sem přivedl a pod jehož vedením byla vybudována mocná říše, která sousedila s Římskou říší s níž vedla boje. Obec Dobřichov zde vybudovala 1,5 km dlouhou “Naučnou stezku Markomanů“ a stojí za to si ji projít.

Dalším místem, které bych chtěla zmínit v souvislosti s keltskou kulturou je vrch Oškobrh nacházející se nedaleko vesnice Libice nad Cidlinou. Na jeho jižním vrcholu byly nalezeny zbytky keltské osady. Vrch byl poznamenán těžbou opuky, ta byla využita převážně na stavbu slavníkovského hradiště v Libici, které se stalo v polovině desátého století centrem knížectví až do roku 995, kdy zde byla většina příslušníků rodu Slavníkovců přemyslovskými vojáky vyvražděna.

Zajímavé jsou zmínky o kněžně Libuši, které se vážou k tomuto místu. Libuše prý jezdila na koni na Oškobrh ze svého oblíbeného hradiska Libec, pozdější Libice. Vypráví se, že na toto místo jezdila sbírat léčivé byliny a aby se k vrchu přes mokřiny dostala, nechala z Libce zhotovit haťový most. Libuše je nejznámější slovanskou vědmou a pověst praví, že když umírala na Vyšehradě, vyslovila přání, aby byla pohřbena právě na hradisku Libec.

Usedám na vrhu Oškobrhu, zavírám oči a v duchu děkuji svým předkům za to, že se nyní nacházím na tak úžasném místě. Vnitřním zrakem sleduji přicházet osobu staršího, velkého muže s bílým, dlouhým vousem, opírajícího se o dlouhou větev držící ve své levé ruce. Nejprve jsem myslela, že je to obraz z minulosti, jak to obvykle při zkoumání historie na různých místech vidím. Tentokrát to bylo přítomné.  Muž kráčel směrem ke mně, usedl vedle mne a díval se do krajiny. Je zde vidět daleko. „Podívej, jak je tu krásně!“, přijímám telepaticky jeho slova. Reaguji na to myšlenkou o ničení přírody lidmi. „Budou muset hodně napravit!“, přichází od děda a já vzpomenu na obrázky Praotce Čecha z knih, které mi ho připomínají. Ptám se mentálně, zda má pro mne nějaké sdělení. „Buď se sebou v lásce!“, přijímám jeho myšlenku. Poté vstává a odchází…

Medium 9/2018

 

JAK SKRZE UZDRAVENÍ USKUTEČNIT OSOBNÍ TRANSFORMACI

Uvědomění si svého vlastního energetického systému uskutečňuje osobní změnu.

Jsme energetické bytosti. Vidíme a cítíme se jako hmotní lidé, avšak naše podstata je běžně pro oči neviditelná, tu je možné uvidět jen vnitřním zrakem. Jestliže je lidskou podstatou energie a my ji jednoho dne v sobě objevíme, poznáme, že ji můžeme prostřednictvím vědomí měnit. Naše energie je taková, jakou jsme si vytvořili svým myšlením a svými činy. Konáme-li dobré činy a myslíme-li na druhé a na svět v Lásce, naše energie jsou světlé, konáme-li nedobré činy, jsme-li nespokojeni se sebou a jsme se světem v nenávisti, tvoříme si energie temné. Tak je to jednoduché. Temné energie nám přinášejí nemoc, světlé naopak zdraví. Potýkáme-li se s emocemi jako jsou strachy, hněvy, žijeme-li v nepřekonatelném smutku či bolesti, nebo pěstujeme nedobré návyky a vlastnosti, takto vytvořené energie přímo ovlivňují naše orgány a to se projevuje na jejich zhoršující se funkci. Nemoc nás upozorňuje na to, že děláme něco špatně, že nejsme v harmonii s božskou energií Světla a my se necítíme dobře fyzicky ani psychicky a jsme v zajetí vlastních emocí.

Léčení může probíhat na fyzické, psychické, nebo energetické úrovni, avšak podstatou všeho je naše myšlení, schopnost uvědomit si podstatu problému. V tom nám mohou pomoci lékaři, terapeuti a léčitelé. Většina z nás dříve nebo později projde tímto procesem poznání. Při nemoci nejprve vyhledáváme lékaře a někteří z nás na tomto způsobu ustrnou. Věří v lékařskou vědu a předají odpovědnost za svůj stav zdravotníkům. Je to pohodlné, ale nemusí to být vždy úspěšné, stejně jako u jakékoliv jiné léčby, pokud do toho nevložíme vlastní snahu a touhu něco změnit. Nemoc vyvolává psychickou nepohodu a tak jsme často nuceni vyhledat i psychoterapeuta. Dnes stále přibývá zdravotních problémů, kdy lékaři neshledají problém v tělesné schránce, a přesto se pacient potýká s nepříjemnými tělesnými stavy a bolestmi. Zde je práce pro terapeuty, aby se podívali na příčiny našich problémů, na vztahy, které nás tíží, na staré bolesti a bloky, které jsme nezpracovali, nebo potlačili. Jestliže je vše energie, způsobuje to to, že všechny nezpracované energetické otisky v nás zůstávají, dokud nejsou vyneseny na Světlo a přetransformovány spolu s odpuštěním a zbavením se pocitů viny.

Dalším krokem v léčení je čistění se přímo vitálními energiemi. V tom nám může pomoci léčitel, člověk, který s energiemi pracuje a má schopnost odvést od nás temné energie a vnést energie světlé. Možnosti léčitelů nejsou stejné, záleží na dosaženém stupni jejich čistého záměru. Umožňují nám skrze ně „ochutnat“ jinou energii, jiný pocit a posoudit, jak se v této energii cítíme. Dobré je si současně najít inspirující filozofii. Mne nejvíce oslovilo učení léčitele – biotronika Josefa Zezulky, sdělené prostě, jednoduše a jasně bez přehrabování se ve starých, více či méně časem lidmi zkreslených spisů a zavádějících domněnek o tom co je pravdivé a co není. Pokud vše probíhá v souladu s boží myšlenkou, začne se odvíjet změna našeho myšlení a konání, neboť zjistíme, že myslet v dobru a dělat dobré činy je mnohem příjemnější a uspokojující, pokud to nepřeženeme do oběti, která se snadno stává nástrojem manipulace druhých, nebo si naopak posílíme svoje ego tak, že se cítíme být chytřejší a důležitější než druzí. To vše je třeba hlídat ve své mysli, aby vše probíhalo v pokoře a úctě k sobě i k druhým.

Podstatou všeho je uvědomění si své božské podstaty, která je součástí Světla – Boha a ve spojení s ním se cítíme v rovnováze a harmonii. Čím máme větší pocit oddělenosti od Boha – Tvůrce – Nejvyšší tvůrčí myšlenky, která kromě Jednoty všeho a všech tvoří rovněž duální svět, aby se bytosti projevily a mohly projít zkušeností ve hmotném, Jím stvořeném světě, tím prožíváme větší utrpení a bolest duše. Duše každé bytosti je stále Jeho součástí, i když to vývojový stupeň člověka ještě neumožňuje přijmout za skutečnost. Vše je v procesu vývoje.  Rozpomenutím se na to, kým ve skutečnosti jsme, z nás závaží nevědomosti padá, je to osvobození, nastoupení cesty zpět do našeho věčného domova, do Světla, kam se všechny duše po dlouhé cestě putování životy vracejí. Součástí rozpomenutí se je poznání vlastního energetického systému, na kterém můžeme sami pracovat svým chtěním a touhou dosáhnout změny vlastní kvality. Nástrojem je meditace. K meditaci je dobré přistoupit po zvážení, že člověk by měl odstoupit od dravčích způsobů a stát se lidským tvorem, který již za svou potravu nepožaduje maso, což jsou schránky jiných živých tvorů. Světlo je třeba vlévat do čisté nádoby, aby nepotemnělo. Každá námi vyslaná myšlenka a každý čin má svůj následek v tomto či v našich budoucích životech. Jsou zde boží zákony nadřazené lidským a ty nelze obejít. To je třeba mít stále na mysli.

Meditace vyžaduje zklidnění mysli a vnoření se do sebe, do svého vnitřního světa. Sami si můžeme vnitřním vhledem prohlížet svoje orgány, posílat svému tělu Světlo skrze energetické kanály, pročisťovat si čakry. Světlo pracuje samo a ví nejlépe, co má dělat. Při práci je nutné se napojit na zdroj světla Matky Země skrze první čakru a skrze sedmou čakru na duchovní Zdroj Světla, světelný zdroj, domov andělských bytostí. Tím se stáváme nezávislými na druhých lidech, svobodnými, nedáváme již druhým příležitost nás zavést, stáváme se sami sebou, stáváme se více tvořivými v duchu Boha – Tvůrce.

V meditaci se můžeme setkat se svým vnitřním dítětem a přijmout tak sám sebe s láskou. Je to v podstatě projekce naší moudré, nesmrtelné duše, která ví co je pro nás dobré a dovede nás k našemu vyššímu Já, světelné části Zdroje Světla od níž se oddělila část, která zde na zemi vnímá a prohlíží si skrze smysly svého těla hmotný svět. Tato oddělená část – naše duše, zažívá to po čem touží a co je možné v duálním světě prožít v rozdělené části Boha-Tvůrce oddělené od Jednoty, ve světě dobra a zla v níž každá duše roste, zdokonaluje se a postupně očisťuje od temných energií, které si v důsledku své nevědomosti a oddělenosti od Boha vytvořila. Svoje nižší Já, naši oddělenou a neprosvětlenou část je rovněž třeba přijmout a kultivovat ji, je to o vývoji Já – Ega, které prochází prostřednictvím životů každé svou jedinečnou cestou k dokonalosti a splynutí se vším stvořeným. Přijmout svoji část nedokonalou i s jejími stíny stejně jako část dokonalou, naše vyšší – světelné Já, je prací na duchovní cestě. Pokud budeme hledat na duchovní cestě něco, čeho chceme dosáhnout, pak je to vyzařování Světla. Důležitý není tak cíl, ale cesta, cesta vyzařování. Světlo všechno mění k dobru. To je tajemství duchovní cesty. Jakékoliv rituály jsou cestou magie a jsou to hrátky ega, které chce být velké, avšak stále se bojí, není ve své pravé síle, kterou je Světlo. Já je nesmrtelné, ale nejlépe se cítí, je-li v rovnováze. Cítí-li se ego nadřazené, nebo nedostatečné, což vede k agresivitě, nebo k pocitu méněcennosti, je to spojeno se sobectvím, Já je zaměřené na svou oddělenost a nevnímá, že všichni jsme vlastně jedním celkem. Zlom ve vývoji člověka nastává ve chvíli rozpomenutí se na svoji božskou podstatu. Ti, kteří k tomuto poznání došli před námi, zanechali o tom sdělení v různých podobách. Krásně je to vidět na obrazech svatých se svatozáří a v náruči s „Ježíškem“ od starých mistrů. Jejich obsah je však mnohem hlubší. Dítě v náruči považuji za jejich vnitřní dítě, které ve své duchovní práci objevili a s láskou přijali a svatozář vidím jako přijaté vyšší Já, světelnou moudrou duši.

Meditace je hlubší než modlitba, dochází při ní k oboustrannému kontaktu mezi člověkem a Tvůrcem či duchovními bytostmi, které nazýváme anděly a to prostřednictvím telepatie. Andělé se mohou stát našimi pomocníky, a pokud jim to dovolíme, povedou nás za ruku tak jako matka učící své dítě chodit, vždyť nás znají lépe než se známe my sami, oni jsou námi a my můžeme být jimi. Vyslovená přání v modlitbách mají také svoji sílu, avšak k pochopení sebe sama a toho jak vše okolo nás vlastně funguje je nutná schopnost sebereflexe, to znamená přijetí faktu, že podstata našich problémů není ve vnějším světě, ale uvnitř nás a to je třeba uzdravit.

Meditaci je třeba cvičit a být trpělivý, budeme-li klepat na bránu, bude nám jednoho dne otevřena. Naše chtění musí být opravdové se záměrem vlastní změny. Měníme-li sebe, svoje vyzařování, současně měníme svoje okolí a dotýkáme se druhých lidí, ti vnímají naši kvalitu, která jim může nebo nemusí být příjemná, podle druhu jejich založení. Tímto postupným procesem, který se dnes nazývá transformace, dochází prostřednictvím změny každého z nás k postupné změně všech a všeho na planetě Zemi. Jen vlastní změnou každého jedince se dá dojít k opravdovému pokroku a žádný systém nemůže nahradit to, co musí udělat každý jedinec sám. To je tou přelomovou dobou, naprostá změna vlastního vnímání a přemýšlení. Všichni kdo v tomto pracují a sdělují své vlastní zkušenosti druhým, jsou přínosem v tomto procesu. Nikdo z nás však není dokonalý a tak s vděčností za pomoc od těch druhých, prošlapávajících cestu, vnořme se do svého nitra a tam objevujme Pravdu, kterou hledáme ve světě a kterou tak rádi zkreslujeme svou nerovnováhou v rozumu a citu a z neznalosti, kdy spoléháme jen na to, k čemu naše společnost ve svém bádání došla. Ještě mnohé objevíme a mnohé názory opravíme. Způsob myšlení je vždy odvislý od stupně našeho poznání a proto naše pravda nemusí být vždy ve shodě s Pravdou univerzální a to způsobuje mezi lidmi menší či větší půtky. Největší lidskou bolest přinášejí války. Jestliže připustíme svou sounáležitost s druhými, s Celkem, s Bohem, boje již nebudou třeba a my se budeme moci stát součástí mnohem větší vesmírné rodiny, než si umíme představit. To je budoucnost lidstva. Lidé nežijí na planetě Zemi proto, aby byli nemocní a aby ničili, normální je být zdravý, prospěšný, objevovat jaký svět je, prožívat vše, co je v duálním světě možné. Vše je zkušenost naší duše, která prochází vývojovým procesem putování v tělech i bez nich od svého oddělení od Jednoty až do závěrečného splynutí s věčným bytím a to se stále opakuje, mění se jen náš vjem běhu času s věčným trváním, kde prostor a čas mizí, ty jsou pouhou hrou duality. My jsme nyní v tělech, která přísluší naší kvalitě a našemu úkolu na Zemi a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme a čím přispějeme k transformaci lidstva, k tomu, aby bylo na světě všem lépe.

zveřejněno na www.kulatysvet.cz

 

Vše je v našem myšlení

Podle toho jací jsme, jaká je naše lidská kvalita, takové přitahujeme myšlenky a takovou realitu prohlížíme a tvoříme. Skrze energetické „obláčky“ myšlenek procházejících naší hlavou potom přitahujeme sobě podobné jedince. Vytváříme tak určitý typ partnerského, rodinného nebo pracovního prostředí, určitý typ národa, planety. Tvoří se tak směry, kterými jednotlivá společenství jdou a způsoby jak se chovají a jednají. Pokud se setkají lidé, kteří spolu podobné myšlenky nesdílí a ani nestojí o to spojovat společné myšlenkové „obláčky“ a být velkorysými k těm nesourodým, jejich energetická pole nejsou ve vzájemné harmonii. Mezi jejich energetickými obaly to vlivem vzbuzujících se emocí jiskří, lidé si potom nerozumí a jen to svoje vidění věcí považují za správné a vidění druhého za špatné, což přechází až do slovních potyček, případně to může přerůst ve fyzické útoky.

Jak člověk postupuje ve svém lidském růstu a jeho vnímání se rozšiřuje, nabývá schopnosti se na druhé naciťovat. Tím se zlepšuje jeho vjem druhého člověka, může ho lépe pochopit, pochopit jeho způsob myšlení. Čím více budou lidé dosahovat kvality láskyplných bytostí, tím více se budou slaďovat a sjednocovat jejich pohledy na fungování světa. Zatím tomu tak v převaze není, názory se v duálním světě vyhrocují a můžeme stále pozorovat jak starý proud myšlení, který netouží přijímat nové poznání a drží se starých, zaběhnutých forem, v nichž se mnozí cítí bezpeční, tak vidíme i rodící se proud nového myšlení, který chce staré vzorce myšlení opustit a touží jít vstříc novému, nové naději na lepší, spravedlivější a harmoničtější život v Lásce se sebou i s druhými. Stát se pozorovateli toho, jak se to děje, jakým způsobem kdo myslí a jak se chová, to je velké divadelní představení, hra samotného života. Myšlenky jsou zesilovány našimi citovými prožitky, čím větší emoce, tím více myšlenka nabírá na síle a to jak v negativním tak pozitivním projevu. Je rozdíl reagujeme-li v pocitu ohrožení, nebo s pocitem bezpečí, v nenávisti nebo v Lásce a podle toho se naše realita proměňuje. Během jednoho života můžeme své myšlení hodně změnit.

Dokud jako lidé nebudeme mít dostatečně rozšířené vědomí, vše se bude opakovat stále stejně, stále nám budou přicházet do života podobné události, které nás budou učit a my budeme takto “postrkováni“, abychom pochopili, kde ve svém myšlení a činech děláme chyby a kde jsme skrze prožívání nepříjemných situací vedeni ke změně svého myšlení. Nejsme neomylní a je naopak dobré si chybu přiznat, odpustit si a neopakovat ji.

Již lépe chápu, co se událo Josefu Zezulkovi, legendě v léčitelství, muži, jehož síla energie Lásky dokázala mnohé v obdivuhodné skromnosti. V jeho 33 letech se jeho vědomí otevřelo a jeho vjem se rozšířil tak, že uviděl v plné realitě, je to stav vidění Pravdy.

Nemůžeme si myslet, že na současném vývojovém stupni jsme schopni vnímat všichni stejně. Zezulka nám přišel ukázat, co můžeme pro své zduchovění udělat a čeho se vyvarovat, donesl filozofii života, kterou obsahuje kniha „Bytí“ a další jeho spisy, napomáhající nám uskutečnit svoji změnu. Vždyť všichni jsme ve vývojovém procesu, je to o lidském dozrávání. Úspěch je, vypravíme-li se vůbec na cestu hledání toho, co je pro nás opravdu dobré a přestaneme sebe a druhé poškozovat. Každý máme svůj způsob myšlení, každý máme jiné zkušenosti a vlastnosti, někdo je ve vnímání rychlejší, někdo postupuje pomaleji, všechno potřebuje svůj čas. Nejedná se zde o intelektuální zdatnost, ale o kvalitu lidství. Neměli bychom druhé obviňovat nebo kritizovat, neboť každý z nás dosáhne jen tam, kam dosáhne. Myšlenky, které s námi neladí, nemusíme do svého vědomí přijímat ani jeho nositele v takových myšlenkách a z nich vyplývajících činech podporovat. To vše je dáno v naší svobodné vůli. Je-li někdo o kousek dál v tuto chvíli, zanedlouho nebo v příštím životě tomu může být opačně, může se v následujícím životě setkat s vyspělejšími bytostmi než je v tuto chvíli on, i když v prošlém životě udělal posun. Vyspělejší se zpravidla stávají učiteli a příklady pro ty, kteří jsou připraveni postoupit. Jeden učí druhého. To je běh života. Radovat se z posunu druhých je jako radovat se s posunu svého, vždyť všichni jsme na jedné lodi a jsme vzájemně propojeni jako bratři a sestry nehledě na to, že každý s kým se právě setkáváme, mohl být v kterémkoliv z minulých životů naším skutečným bratrem či sestrou.

Naší součástí je Tma i Světlo, světlé i temné myšlenky. Své temné stránky je třeba přijmout a prosvětlit. Někdo by se mohl ptát, k čemu je to dobré? Je to dobré pro nás, pro druhé i pro celou planetu. Je to vystoupení z utrpení a znamená to jít cestou vývoje. Prohlížením temných stránek a přijímáním temných myšlenek si nabalujeme karmu, připravujeme sobě i druhým nelehké osudy, neprospíváme životu a jdeme cestou zpět, je to naše odbočka na cestě vývoje. Prohlížet svoji světlou část znamená prospívat druhým, cítit radost a stát se tvořivým, dělat a žít dobré věci, které slouží k našemu poznání toho, jak funguje svět, co je to život a kdo a co ho tvoří.

K prohlížení Světla v sobě je třeba dojít, uvědomovat si ten stav a udržovat ho. Udržování Světla v sobě souvisí s tím, jak fungují naše čakry, do jaké míry jsou pročištěné a prosvětlené. Čakrový systém je třeba v sobě objevit a pracovat na něm, vstoupit do svého nitra a naučit se vnímat čakry svým vnitřním zrakem. Čakry si můžeme nechat čistit i pomocí druhého člověka, který toto zvládá, ale soudím, že všechny tyto zkušenosti vedou k tomu, abychom se to naučili my sami. My sami můžeme být svými léčiteli. Odebereme tím práci lékařům i léčitelům, vždyť přirozené je být zdravý, nikoliv ne-mocný, přijmout skrze Světlo svoji přirozenou moc. Čištění čaker předpokládá napojení se na zdroj Světla naší Matky Země a zdroj Světla našeho nebeského Otce, odkud vše vzniká a kam se vše vrací do Jednoty, do nekonečného bytí. Tato práce předpokládá trpělivost a dostatečnou pokoru a vděčnost za to, že do tohoto procesu můžeme vstoupit. Je to současně úžasné objevování toho kdo jsme.

Vše řídí naše myšlení. Jak myslíme, takové jsou i naše činy. Vše řídí naše centrála v hlavě a tu je třeba prosvětlit, prosvětlit své myšlení, neboť to ovlivňuje stav našich čaker, našeho energetického systému a našeho energetického obalu – aury. Myšlení a prožívání emocí určuje zda jsou čakry otevřené, nebo uzavřené, zda v sobě neseme energie strachu, hněvu, bolesti, nespokojenosti či jiné těžké energie, které ovlivňují stav našich orgánů a jejich funkci. Láskyplné světlé energie netvoří nemoci. Nemoc nám hlásí, že naše myšlení není v rovnováze, v harmonii, hlásí, že jsme v ne-moci. Temné energie negativního myšlení a nelásky k sobě i k druhým vytváří na našich čakrách doslova takové temné „chobotničky“, a toto ovlivňuje náš stav psychický, fyzický i emocionální, cítíme bolest, psychickou nepohodu, ovládají nás emoce a naše ego vytváří iluze, vzdaluje se od Pravdy, hraje různé role, chce mít moc a ovládat, aby si alespoň na chvíli navodilo pocit vlastní velikosti. Nástrojem myšlení pro vyrovnání psychického a emocionálního stavu v nás je přijetí všeho toho co není v našich silách možné změnit a odpuštění druhým i odpuštění sobě.

Hodně se mluví o prospěšnosti pozitivního myšlení, ale soudím, že samotné pozitivní myšlení nestačí,  je to pouhá autosugesce, která nás může do jisté míry motivovat, avšak ve větší míře může překrýt to, co bychom měli prosvětlit a to nezpracované zatlačí do větší hloubky naší bytosti, kde to stále doutná jako v sopce. Temné části potřebují vyjít na povrch, být přijaté a prosvětlené. Temné části jsou součástí duality a je třeba tuto skutečnost přijmout. Pokud se bude naše vědomí rozšiřovat, stále budeme temnou část stvořeného vnímat, ale nebudeme mít tendence se s ní ztotožňovat, ale naopak budeme cítit potřebu vše táhnout ke Světlu a této cestě pomáhat. J. Zezulka cítil vše jako svoji součást, říkal, že jakákoliv nedokonalost je i jeho nedokonalostí. Přišel lidem na pomoc a jeho pomoc byla nezištná.

Co z toho vyplývá? Že my jsme tvůrci svých životů. Být dobrým se vyplácí, a proto je třeba věnovat pozornost svým myšlenkám, sledovat jaké myšlenky do naší hlavy vstupují, jaké přijímáme a jaké se rozhodneme odmítnout. To určuje naši cestu a náš osud. Našimi myšlenkami jsou přitahováni nejen lidé, ale také nehmotné bytosti ze světa duchovního a nemusí to být jen světelné andělské bytosti, mohou to být i bytosti dosti nízké, „pasoucí se“ na našich emocích jako „přivtělené bytosti“, nebo různí energetičtí „upíři“. Síly temného světa, stejně jako síly Světla – andělé a naši průvodci na nás svým vlivem působí a to v míře, v jaké jim to vědomě či nevědomě dovolíme. Často ani netušíme, co vše ovlivňuje naše rozhodování. Každý však zodpovídáme jen sám za sebe a takto budou naše činy po tělesné smrti posuzovány. Jedinou nadějí pro lidstvo a celou planetu je přechod do energie Světla – Lásky, což nám otevře dveře ke kontaktům s jinými druhy života ve vesmíru a s jinými civilizacemi k novým objevům toho, co dalšího je možné ve hmotném světě prožívat, ale také napravit to, co lidská ruka planetě Zemi natropila, neboť Matka Země je živá bytost a v současnosti je velmi zraněná. I to způsobuje naše myšlení, nedostatek soucitu se sebou, s lidmi i zvířaty a se Zemí. To co vše léčí je cítění a vyzařování Světla, myšlení v Lásce.

Přilaďuji se v meditaci  k J. Zezulkovi a ptám se, jak se má tam na druhé straně, kam před 26 lety odešel?

Vidím J. Zezulku sedícího s hlavou v dlaních u jeho dřevěného stolu. Je smutný. Nemohl udělat více. Zvedne hlavu a dívá se na mne. Na jeho obličeji vidím krvavé šrámy. Vnímám, že je „ukřižován“ ne fyzicky, ale duchovně. Je mi to velmi líto. Moje malé vnitřní dítě skočí na jeho klín a obejme jeho hlavu. Naciťuji se na jeho Lásku a najednou se objeví velká bytost zářící jako slunce. Od ní vede paprsek Světla do mojí srdeční čakry. „Proč to po jeho odchodu nedopadlo lépe?“, ptám se. „Nemohu k těm, kteří mne nepřijmou“, přichází odpověď. „Kdykoliv na mne pomyslíš, budu s tebou. Buď silná! Lidé se sami rozhodnou zda chtějí jít cestou poznání, nebo cestou osudu“.

 Medium 12/2018

 

Tajemná místa Jizerských hor

Při své návštěvě Jizerských hor jsem objevila dvě místa z duchovního pohledu zajímavá.

První je vrch Bukovec, nacházející se v osadě Jizerka, je to nejvýše položená osada Jizerských hor, je považována za srdce Jizerek a s výškou 1005 m n.m. je nejvyšší čedičovou vyvřelinou ve střední Evropě, je to pozůstatek třetihorního vulkánu. Jizerkou protéká stejnojmenný potok a také Safírový potůček, na němž bývalo vyhlášené naleziště drahokamů safírů a rubínů, mimo jiné i černého ilmenitu, původně pojmenovaného podle místa naleziště Jizerky jako iserin. V 16. a 17. stol. přicházeli na jizerskou louku hledači drahokamů, aby je nacházeli v náplavech zmíněných potoků. V 16. stol. zde těžil Zikmund Smiřický ze Smiřic a byl zde vybudován důl. Stará díla a jámy jsou dnes již zarostlá, Safírový potok je vyhlášen Národní přírodní rezervací a rýžování drahých kamenů je pod pokutou zakázáno.

Na svých cestách vyhledávám místa na kopcích a spolu se svými duchovními průvodci otevíráme prameny Světla. Je to jejich práce, já pomáhám svojí touhou a vůlí v tom, aby to bylo možné uskutečnit. Je třeba, aby byla přítomna vůle lidí chtít, aby na Zemi zavládlo Světlo a mohla být prosvětlena naše těla a Matka Země, jejíž jsme součástí. Jen skrze prosvětlování je možné uskutečnit duchovní transformaci.

Jsem na vrcholu Bukovce, usedám na kámen, zavírám oči a ptám se, zda je toto místo dobré pro otevření světelného pramene. Moji dva duchovní průvodci – andělé jsou již zde a jen co se žluté hůlky v jejich rukách dotknou země, vytryskne do výšky světelný pramen. Průvodci se po něm sklouznou a udělají kotrmelce. Jsou radostní a hraví. Dívám se vnitřním zrakem do podzemí a ptám se v duchu, co se pode mnou nachází? Vidím jeskyni s drahými kameny. V jeskyni se pohybují skřítci a s kameny si hrají. Ptám se dále, kdo jsou ti skřítci? „Jsou to duše zemřelých horníků, kteří se nemohou od drahých kamenů odpoutat“, přichází do mojí hlavy. Ptám se, zda chtějí odvést do Světla. Někteří z nich vztahují ke Světlu ruce a putují k němu, jiní se bojí, utíkají a schovávají se za skálu.

Druhá moje meditační návštěva byla nasměrována na kopec Muchov u Dolní Smržovky. O tomto kopci jsem se dočetla, že zde podle pověsti sídlí strážce Jizerských hor Muhu. Ten prý byl stvořen ochráncem Krkonoš Krakonošem spolu s ochráncem Orlických hor Rampušákem. Ti dva se spolu jednoho dne sešli, aby i Jizerským horám dopřáli jejich patrona. Vhodné místo nalezli na kopci Muchov. Společně stvořili průsvitnou postavu, která měla na sobě plášť z mlhy, knoflíky z jizerského safíru, vodové oči podobné tůním u pramenů Jizery a dlouhé prsty podobné kořenům letitých jizerských stromů. Když postava vystoupila z jeskyně v místě, kde skála pukla ve dví, začala z nedalekého lesa houkat sova své muhúú, a tak stvořené postavě vládci hor Krakonoš s Rampušákem přisoudili jméno Muhu. Kromě této pověsti se objevují i informace o tom, že Muhu mohl být pohanským bohem, kterého lid uctíval a nosil mu obětiny.

I zde na vrchu Muchov pracujeme s mými duchovními průvodci na otevření pramene Světla. Vidím, že pramen je tentokrát slabý a k mému překvapení se mění na pramen černé barvy. Moji duchovní ochránci usilují o pozvednutí pramene Světla z nitra země vzhůru pomocí svých hůlek a já pomáhám svojí vůlí. Průvodci jsem vyzvána, abych svoji vůli posílila. Pramen zesílí a chvilku trvá, než se objeví „černý mrak“, připomínající velkou, tmavou, průsvitnou personu. Ochránci na svých „kouzelných“ hůlkách odvádí mrak do kotouče zlatého Světla, v něm se rozplyne a přemění na Světlo. Přesouvám pozornost znovu na pramen, v němž se objeví zlatá bublina. Ta vylétne ven jako špunt z lahve a pramen může volně tryskat.

Co mohlo tuto temnotu způsobit? Soudím, že s dobrým pánem hor to nemá nic společného. Není vyloučeno, že se na tomto místě odehrávaly pohanské magické rituály, avšak Jizerské hory jsou rovněž opředeny pověstmi o různých tajemných silách, přízracích, strašidlech a pytláckých rodech ovládajících černou magii. Na přelomu 19. a 20. století se začal v Čechách šířit spiritismus a ten se provozoval i zde. Tyto síly není dobré pokoušet již jenom z neznalosti toho, co mohou způsobit.

V Jizerských horách pobývali i různí léčitelé, vizionáři, poustevníci a podivíni. Zajímavá je postava jizerskohorského “ Rasputina“ Josefa Patermanna, který zemřel v roce 1936 a byl pochován na hřbitově v Horním Polubném nedaleko od Kořenova. Byl jednooký, nosil dlouhé vlasy, mohutný spletený cop a vousy. Prý se mu zjevila Panna Maria a od té doby se stal poustevníkem, bylinkářem a léčitelem. Údajně dokázal vyléčit i těžce nemocné osoby. Oblékal se do ženských šarlatových šatů a modlíval se v lese poblíž rozhledny Štěpánky. Podle vyprávění pamětníků mu farář zakázal navštěvovat mše, neboť zde budil velký rozruch. Během jedné bohoslužby se prý rozezněly samovolně kostelní zvony, jindy poletovalo nad hlavou ministrantů nazelenalé světélko.

Toto je již historie, z níž můžeme čerpat poučení o tom, že je dobré ladit se vždy jen k silám Světla, které nás nezavedou na slepou cestu, z níž bychom museli těžce hledat východ, neboť jedinou cestou kupředu je cesta dobra a hledání Pravdy, nikoliv magie. Magie chce ovládat, manipulovat osudy podle svých přání a představ bez ohledu na to zda je to prospěšné pro všechny. V duchovní práci je třeba nechat pracovat síly Světla. Ti ze Světla nejlépe vědí co je pro nás opravdu dobré. Oni již ve Světle jsou. My lidé jsme pouze hledajícími a můžeme se k Pravdě s pomocí andělských bytostí a nekonečného Zdroje Světla jen více či méně přiblížit a pomáhat skrze sebe v prosvětlování naší planety Země. Proto je dobré usilovat o to stávat se tím, kdo pracuje pro Světlo.

Medium 2/2019

 

O léčitelích, šamanech a světelné transformaci

Řada lidí dnes vyhledává pomoc u léčitelů či šamanů, neboť se u lidí objevují zdravotní potíže, s nimiž si lékaři neví rady, i když lékařská věda přináší stále nové a nové léčebné postupy. Lékaři pracují převážně s hmotným tělem a s hmotnými nástroji léčení. Je-li nemocné lidské tělo, je třeba hledat příčinu především v lidské psychice a v lidské mysli. Zde nám mohou pomoci psychologové a terapeuti v řešení našich osobních a vztahových problémů, ale ani to nemusí být dostačující. V současné době se lidé začínají zajímat rovněž o svou hlubší podstatu, o to kdo vlastně jsou a proč jsou zde na Zemi a právě v tomto čase. Zde již nestačí terapeut, ale je třeba nalézt i vhodnou filozofii, která přináší odpovědi na takové otázky. Lidé se stávají hledajícími. Na své cestě se pak dříve nebo později setkají s alternativními způsoby léčení, s léčiteli a šamany, kteří mají schopnost napravovat energie našeho těla a odstraňovat bloky. A to je to, co lékaři stále oficiálně odmítají připustit, že podstata některých nemocí je v energetické nedostatečnosti a z toho důvodu se jim je nedaří léčit.  Léčitelé a šamani s energiemi pracují, vždyť energie je jen další složkou lidské bytosti, kromě zmíněné složky hmotné a psychické. Stejné léčí stejné a tak hmotný lék nemůže vyléčit podstatu nemoci, která má příčinu v energii nebo v psychice. Pouze projevy nemoci potlačí. Jestliže člověk příčinu neodstraní, vrátí se stejná nemoc, nebo se tato bytostná neharmonie projeví v jeho životě jiným způsobem. Normální je být zdravý. S životními energiemi je možné pracovat a přetvářet jejich kvalitu. Energií je vlastně vše stvořené, vše co je okolo nás i my jsme energetickými bytostmi. Energie je možné vnímat ve chvíli, kdy se naše vědomí rozšíří, což překračuje běžnou zkušenost lidí o tom, co je možné vnímat. Protože jsme bytosti ve vývoji tak vidíme, že vnímání lidí není stejné a také to, že se mění. Stejnou věc můžeme vidět jinak dnes a jinak za pár let. Současná doba se považuje za dobu transformace a ta přináší skutečnou revoluci v myšlení nás všech.

Nemoc není náš nepřítel, naopak nám ukazuje, že v životě děláme něco špatně, nutí nás něco změnit a přemýšlet o sobě. Tlačí to na náš vývojový posun, který je platný pro všechny bytosti a je daný řádem boží existence. Nakonec nás osobní analýza dovede do našeho nitra, kde můžeme sami začít hledat odpovědi na své otázky a to nejen o svém zdraví. Uvědomíme si, že všichni lidé od nichž čerpáme vědomosti  jsou jen pouhými zprostředkovateli toho, co můžeme nalézt uvnitř sebe my sami. Zde se může rozšířit vjem naší reality. Prostřednictvím svého vnitřního zraku můžeme uvidět energie svoje i druhých lidí, které si neseme jako výsledek našich prožitků a našich reakcí na situace, které nás v tomto či v minulých životech potkaly, jsou to naše nabyté zkušenosti. Problém je v tom, že tyto situace nemusely být vždy příjemné jak pro nás, tak ani pro druhé, kterých se dotýkaly. Tímto jsme společně vytvořili určité energie a energetická pole, ta nás vzájemně spojují jak v dobrém tak ve zlém, a protože cílem naší dlouhé životní cesty je Láska a Světlo, nezbývá nám nic jiného než naše energie prosvětlit, abychom si zlepšili kvalitu svých životů. Současně to má hlubší význam, neboť prosvětlením nastupujeme na cestu zpět, tam odkud jsme vyšli ze Světla a Lásky, z Boha, z Jednoty, z níž se naše malá část oddělila, abychom si prohlédli stvořené boží dílo a vydali se na dlouhou pouť své duše a v prožívaných životech si užili různé role, skrze které projevujeme své charaktery. Protože má každý čin ať dobrý nebo špatný svůj následek, podle toho vstupujeme do patřičné nové inkarnace a naše vlastnosti se tak vybrušují k tomu konat dobro, neboť dobro nakonec vždy vítězí.  Duše putují jak ve světě hmotném, tak ve světě nehmotném – duchovním. Obojí je jejich zkušenost. Lidská transformace je o uvědomění si toho, kým ve skutečnosti jsme. Tělo je jen dočasná schránka, není to naše pravá podstata, tou je naše nesmrtelná duše, která má buď vjem oddělenosti o Jednoty – Boha, nebo se cítí jako její součást. Ve vjemu oddělení se necítí celistvá, je nespokojená a trpí nepohodou. To oslabuje její energetický systém, necítí se zdravá a nemá dostatek síly smysluplně tvořit. Příčinu svého trápení chybně přisuzuje vnějšímu světu a lidem okolo sebe, i když hlavní problém je v ní samotné, neboť se cítí nedokonalá a nemá se ráda, necítí Lásku v sobě.  Je nutné změnit vlastní vnímání světa, změnit vědomí o sobě i druhých bytostech, vždyť všichni jsme jedním obrovským energetickým celkem. V transformaci nám pomáhají naši duchovní průvodci, ochránci a andělé, kteří došli ve vývojovém procesu dále než v tuto chvíli my. Avšak vývoj je pro všechny bytosti stejný, i když pro každého jedince naprosto osobitý. Na čase nezáleží, vždyť vše existuje současně,

jen my lidé pozorujeme děje rozložené do prostoru a času. Naše vnímání běžně probíhá v trojrozměrném prostoru, ve vyšším rozměru je vjem jiný a to způsobuje mnohé omyly v našich úsudcích.

Nehmotný svět ducha má svoji hierarchii podobně jako svět hmotný. Existuje jak svět andělských bytostí přebývajících zde bez těl již jen jako energetické bytosti, tak i svět duší zemřelých lidí, kteří v něm přebývají do doby, než si uvědomí existenci Světla a teprve poté mohou přejít do dalšího vtělení. O existenci „duchů“ máme zprávy například ze spiritistických seancí, ale dnes jsou již lidé častěji sami schopni navazovat se zemřelými kontakty. Měli bychom si však vždy ujasnit, za jakým účelem se chceme s duchovním světem spojit a zda jsou naše úmysly čisté, neboť nehmotný svět stejně jako svět hmotný má svoji dualitu, nacházejí se zde duše světlé i temné. Cesta vývoje je cestou Světla. Cesta zdraví je tím samým. Proto je třeba stávat se světlými. K tomu nám může dopomoci prostředník – médium, který se světem ducha komunikuje. Média mají různou kvalitu a různé záměry. Na nižších úrovních předávají například vzkazy od zemřelých, na vyšších úrovních nové poznání a filozofii. Některá předávají energie. Záleží jen na tom k čemu, nebo ke komu se přilaďují. Léčitelé by měli předávat energii Světla. Dobrý léčitel je prostředníkem andělských bytostí, nebo samotného Zdroje Světla, do Světla odvádí temnou energii, nebo ji spaluje ohněm a přivádí léčenému energii světlou. Známá je také práce filipínských léčitelů, kteří vstupují do těl lidí a odstraňují z nich jejich zhmotněnou negativitu.

Filipínský léčitel

Negativní energie, které jsou naší součástí nemusí přímo znamenat, že jsme temnými bytostmi nebo černými mágy, jsou to především energie našich emocí jako je hněv, strach a bolest, které narušují funkci našich orgánů a blokují náš energetický – čakrový systém těla. Energie Světla jsou radost a tvořivost. V tomto je důležité se změnit, zharmonizovat se. Léčitelé mohou nastartovat naši očistu. Dobří léčitelé jsou velkým přínosem.  Ne však všichni, kteří se za léčitele považují, jsou na tuto práci dostatečně vyspělí a sami očištění. Mohou dostat léčené i sebe do nepříjemných situací tím, že své schopnosti přeceňují, nejsou dostatečně pokorní a nezištní, nebo se mohou sami energeticky oslabit, pokud nejsou skutečně znalí věci. Je důležité vyléčit nejprve sám sebe a poté pomáhat ostatním. Léčitel si má být vědom toho s jakým zdrojem pracuje a že to není on sám kdo léčí, ale je pouze nástrojem pro léčení. Pokud je cesta léčitele v harmonii s božím řádem, je léčení přínosem pro léčitele i léčeného, neboť oba rostou, každý svým způsobem.

Šaman je rovněž člověk pracující při léčbě s energiemi. I šamani jsou různých kvalit a poznání. Protože mají blízko k přírodě, tak se často ladí k přírodním živlům a zvířecím božstvům. Jelikož používají ke změně vědomí různé podpůrné, i když přírodní drogy, nebo stahují temné energie z léčeného přes sebe, mohou se tím dostat na příkrou a ne vždy bezpečnou cestu pro ně samotné i pro jejich žáky.

Šaman

Jako bezpečnější cestu změny vlastní kvality vidím z osobní zkušenosti v cestě pomalejší obracející se k andělům nebo přímo ke Zdroji Světla s čistou myslí bez jakýchkoli omamných látek. Při šamanských, ale i jiných duchovních praktikách mohou být praktikujícím předčasně otevřeny brány k tomu, na co ještě nejsou dostatečně připraveni a zralí. Úmysl může být dobrý, ale všichni se na tomto poli teprve učíme. Nehledě na to, že i bílá magie je jen magií, která si vybírá svoji daň za osobní chtění, které chce měnit stav věcí tak, jak si to přeje naše ego, a to nemusí být vždy v Pravdě, ale ještě v iluzi, například o vlastní velikosti.

Na Zemi zažíváme dobro i zlo, je to projev duality světa a stále dochází ke střetávání se těchto dvou sil a bojů o to, kdo zvítězí. Zlo je dočasná vývojová nedokonalost odděleného sobectví, ale i ono vykonává službu a to jak k nápravě těch kteří ho tvoří, tak i jejich obětí, abychom nakonec všichni došli k poznání, že se můžeme měnit dobrovolně, sami a bez velkých bolestí. Vše je jen o našem rozhodnutí kudy chceme jít a pro co chceme pracovat.  Dobro a Světlo slouží vývojovému postupu a léčení lidského utrpení, dobro již nepotřebuje bojovat, i když má právo se bránit. Chceme-li konat dobro, musí být naše přání a činy vždy v souladu s boží vůlí. Jen ona ví, co je pro nás opravdu dobré a jakým poznáním a jakou zkušeností je pro nás nutné projít. Poznávání toho jak svět funguje je to nejdůležitější a nejdobrodružnější co nás potkává, například i poznání toho, že jsme se vydali špatnou cestou, že nás to trápí a musíme se vrátit, nebo že musíme své názory na mnoho věcí změnit. O radu můžeme požádat své duchovní průvodce a anděly, oni jsou připraveni nám pomáhat.

Posláním každého, kdo léčí druhé, by mělo být předávat světlé energie, které mají náš zdravotní stav zlepšit, zlepšit stav našich vlastních energií. Pokud však nezměníme svoji mysl, svoje myšlení, které vše co s námi souvisí řídí, ani neupravíme svoje stravovací návyky mimo jiné související  především se zabíjením a utrpením zvířat, neprosvětlíme prostředí  ve kterém žijeme a které má vliv na naši energetickou kvalitu, tak v sobě světlou energii v neudržíme. Na tom je třeba stále svým vlastním chtěním vědomě pracovat. Každý máme schopnost sám sebe léčit a dříve nebo později toho všichni budeme schopni, ať v tomto nebo v našich životech budoucích. To, že proces převtělování je skutečností přijímá stále více lidí a za pár let to může být pro lidstvo stejně reálné, jako že Země se otáčí. Začít s prací na sobě může každý. Prvním krokem je uvědomování si svých temných stránek. Jsou to vlastnosti, které ještě nemáme zpracované a je třeba je proměnit na vlastnosti pozitivní. Určitě budeme mít lepší pocit z dobrého chování a prospěšného činu než z činností nedobrých.

Dále jsou zde ke zpracování naše emoce. Proměnit strach na klid a bezpečí, proměnit hněv na přijetí toho co se nám nelíbí a co nemůžeme změnit je osvobozující. Proměnit svoji bolest na Lásku je vítězství sám nad sebou. Jsme tvořivé bytosti a tak můžeme tvořit to dobré, neboť dobro je cestou kupředu. Zdroje Světla jsou přístupné pro všechny. Je to Zdroj Světla uvnitř naší Matky Země, který nás uzemňuje a spojuje se vším živým, vždyť i Matka Země je živá bytost. Dále je to Zdroj Světla našeho duchovního Otce v „nebi“ nad naší hlavou. Tam je možné se napojit a skrze náš čakrový systém praktikovat své energetické čištění. Je to o odvádění temných a přivádění světlých energií. To vše je možné si uvědomit  jestliže spočineme ve svém nitru a zůstaneme dostatečně bdělí.

Napojení se na zdroj Světla

Při práci na sobě je nutné být trpělivý a opravdový a potom nám bude dáno. Vědomé spojení s Bohem – Zdrojem – Světlem nám dodává sílu, zdraví a harmonii, otevírá dveře novým myšlenkám a schopnostem, umožňuje vědomější způsob života. Nemusíme být bolestně vláčeni osudem, který jen napravuje naše činy, aby se naše vědomí probudilo a stali jsme soucitnějšími a lidštějšími obyvateli naší krásné planety Země. Staňme se svými vlastními léčiteli, staňme se lidmi vyzařujícími Světlo!

zveřejněno na www.kulatysvet.cz

 

O Plejáďanech a jejich kontaktech s námi 

Již od dětství pokaždé při pohledu na noční oblohu hledám souhvězdí Orion, přitahuje mne k sobě.

„Chtěla bych se podívat do jiných světů!“, vyslovila jsem přání v jedné ze svých meditací. „Je to možné?“, vyslala jsem otázku svým duchovním průvodcům – andělům. „Můžeš kamkoliv“, přišla odpověď. „Je to bezpečné?“, ptám se znovu. „Něco ano, něco ne, musíš s průvodcem. Kam se chceš podívat?“ „Jak žijí na vyšší planetě, například na Plejádách“. „Musíš se na to připravit! Tak v neděli v šest hodin ráno. Hlavně cvič stav Lásky, rozšiřuj Světlo, tím se to obnovuje!“

Je nedělní ráno a já uskutečňuji svoji první výpravu na jinou planetu, vstupuji do meditace. „Zvyšuj svoje Světlo!“, navádějí mne průvodci. Vnímám Světlo ve svém nitru a rozšiřuji ho svojí vůlí. Chvíli to trvá, než dosáhnu požadovaného stavu. Poté vstupuji do mlhy. Jsem v těle a cestuji svým vědomím. Sleduji, jak skrze mlhu prochází můj vjem, až náhle mlha zmizí. Vidím obraz malé loďky na vodě, která dopluje k vysokému žebříku. Vnitřním zrakem sleduji, co se odehrává. Mentálně vstupuji na žebřík, stoupám po něm, až se dostanu nahoru na ochoz, je to taková rampa. Pohlédnu dolů, do jejího centra a vidím obrovský „kotel“. V něm probublává nějaký plyn vypadající jako mlha a ten stoupá z nitra této planety. Vnímám vše  jen v obrysech, cítím okolo sebe pohyb bytostí, ale jsou příliš éterické. Zajímají mne jejich domy. Podívám se do dálky a vidím takové kulaté „bochánky“ s anténkami, prostřednictvím nichž obyvatelé přijímají energii pro své potřeby ze zdroje planety. Energie vstupuje tímto způsobem do jejich domů a oni z ní vytvářejí vše, co k životu potřebují. Vnímám jen obrysy jejich postav, jsou zde vysoké vibrace, není možné to podrobně popsat. Společné chvíle tráví v podobných stavbách jejich domům, ty jsou také kruhové, avšak větší a připomínají mi nafouklé polokoule míčů. Vidím, jak skrze vrchol jedné z těchto kopulí proudí dovnitř energie. Obyvatelé uvnitř odpočívají na lehátkách, nebo se učí, přijímají božské moudro a z tohoto poznání tvoří a provádějí průzkum života ve vesmíru. Tak jako my sledujeme obrazy filmu na plátně kina, tak oni prohlížejí obrazy v paprscích kuželu Světla. Zajímalo mne, zda mají přírodu, ale nešlo mi ji vnímat. V mém vědomí se objevily krásné, červené květiny, ale byly vlastně mojí součástí, obyvatelé pravděpodobně květiny vnímají jako část sebe, ne jako my, kdy nám působí radost pohled na ně. Plejáďané se spolu setkávají a vnímají vzájemnou sounáležitost. Dále mne zajímalo, zda se zde rodí děti. Stejně jako z rozšiřujícího se paprsku světla proudícího z centra kopulí jejich staveb, ve kterém mohou sledovat obrazy, ze stejného paprsku vystoupila duše, která se sem vtělila. Tato bytost zatoužila prožít na této planetě svoji životní zkušenost. Přišla na tuto planetu a obyvatelé ji přivítali mezi sebe. Zrozené duše na této planetě neprocházejí embryonálním vývojem jako je tomu na Zemi, přicházejí již hotové a dále se zde zdokonalují. Necítila jsem zde dualitu mužského a ženského pohlaví jako je tomu u nás, spíše to, že bytosti vytvářejí skupiny podle druhu úkolů, které mají a dvojice spolu neprožívají sex jako je tomu u lidí, ale jednotu. „Kde jsem?“, zeptám se v duchu a vnímám slova:“ Orion, Kuřátka“. Zatoužím se vrátit zpět. Vstupuji opět do mlhy, po chvíli začínám vnímat svoje tělo. Poděkuji svým průvodcům, ti mi ještě zamávají a zamíří svůj let zpět do Světleného kotouče, svého domova. „Zvýšila se ti vibrace, můžeme letět někdy znovu, ničeho se neboj!“, sdělují.

 

Na Plejádách

Podívala jsem se na Internet a zjistila, že Kuřátka jsou vlastně Plejády. Plejády se nacházejí západně od souhvězdí Orion, v souhvězdí Býka, je to nejznámější hvězdokupa na obloze obklopená slabou mlhovinou.

K mému druhému kontaktu s Plejáďany došlo při poslechu krásné melodie „Pleiadian Love Song“ (z www. douglasbluefeather.com) při meditaci:

Nechávám se unášet tóny a ve chvilce se objeví bílá, jemnohmotná bytost, z jejíž srdeční čakry září bílé Světlo. Ihned mi vytrysknou slzy dojetím. Vidím, jak moje vnitřní dítě běží vstříc bílé postavě. Zářící bytost bere moje vnitřní dítě do náruče a houpá ho jako matka svoje dítě. Potom se bytost s dítětem ke mně přiblíží tak, až se mnou a s mým tělem splyne. Dává mi pocítit svoji kvalitu a jednotu nás dvou. Po chvilce vystoupí z mého těla a vzdaluje se. Děkuji za ten prožitek. „Zase přijdeme, pokud budeš chtít!“, sděluje mi telepaticky. Moji dva duchovní průvodci – andělé tomu přihlížejí. Je to naše společná radost. 

Plejádské setkání

Další plejádské setkání se uskutečnilo při mém pobytu na řeckém ostrově Zakynthos:

Ležím na pláži a okolo mne jsou lidé na lehátkách. Jdu do sebe s úmyslem pracovat na svém energetickém systému. Náhle vidím vnitřním zrakem bílo-stříbrné světlo. Napadlo mne – Plejáďané! Sleduji, co probíhá. Vidím jen energii, žádnou postavu, jen bílou hůlku jako ze skla, která sleduje v mém těle hlavní energetickou dráhu, usuzuji, že ji posiluje. V mysli mi proběhla myšlenka, kde jsou moji duchovní ochránci? Hned jsem je uviděla, jak se smějí. „Přivedli jsme ti návštěvu!“, sdělují. Objala jsem se mentálně se stříbrně-bílou energií a chvilku ji vyciťovala. Poté jsem viděla, jak se stříbrná „energie“ vzdaluje i s mými průvodci . V noci jsem se probudila a najednou jsem cítila, jakoby byly moje čakry „prázdné“, jako by byl uvnitř mne prostor. Bylo to příjemné. 4

Plejádská návštěva

Můj prožitek na pláži má souvislost s tím, že jsem zrovna četla knihu „Plejádská světelná zasvěcení“  od Christine Day, která předává od Plejáďanů poselství. Plejáďané nám skrze ni sdělují, že budou pomáhat lidem v transformaci. Cesta je pro planetu Zemi otevřená. Kromě plejádských sdělení je v knize vidět, že spisovatelka prošla šamanskými praktikami a takto je i kniha laděna. Já pokračuji ve svých meditačních cvičeních podle své intuice a pod vedením svých duchovních průvodců. Nepoužívám praktiky popisované v knize, jsem pro přirozenost v průběhu prosvětlování, i když nevylučuji, že obrazy a zvuky nás mohou energeticky posilovat, pokud jsou čistě předávány.  Obecně jakékoliv praktiky typu vkládání znaků, hláskování či tvoření ochran a jiné nechávám šamanům a mágům, kteří takto pracují. Vše co souvisí se zkratkovitou cestou bez vlastního úsilí nebo co je koupené za peníze již odmítám. Nehledě na to, že některé duchovní praktiky předávané z minulosti lidmi od jednoho k druhému mohou být nevědomě, nebo i vědomě zkresleny. Moji duchovní ochránci mne nabádají k upevňování a zvyšování stavu Světla v sobě, k tomu být ve „stavu Lásky“. Světlo dělá vše za nás, uvádí vše do harmonie, je to dokonalé vědomí a nejlépe ví co je pro nás dobré. Navozuje stav uvolnění, svobody a bezpečí. Cítím to jako svoji cestu. Celý proces však vyžaduje trpělivost.

Plejáďané a jiní vesmířané, naši duchovní průvodci, andělé a další bytosti duchovního světa Světla nám pomáhají uskutečnit naši změnu, transformovat se. Poznávání jiných světů umožňuje si uvědomit, kde na žebříčku vývoje vlastně stojíme, to že nejsme ještě tak vyspělí jak se domníváme. Naše vibrační úroveň není vysoká a naše společnost založená převážně materiálně nás od duchovních věcí odvádí, v životním běhu o přežití a zajištění sebe a svých rodin příliš nepěstujeme soucítění s jinými tvory, zabíjíme zvířata ke své potravě, stále zbrojíme a vedeme války jeden proti druhému. Toto na vyspělých planetách neznají. Ničíme svým chováním nejen sebe, ale i naši krásnou planetu Zemi. Nalezení Světla v sobě považuji za to nejcennější, co můžeme v průběhu života na Zemi objevit jako duše v tělech.Prožívat a vyzařovat Světlo, to mění nás i celý svět. Světlo je nekonečné množství energie, která tvoří a miluje.

V současnosti se často objevují tvrzení některých lidí o tom, že se považují za převtělené Plejáďany. Nevěřím příliš těmto domněnkám, neboť si myslím, že vývoj člověka do určitého stupně probíhá na domovské planetě, pro nás je to na planetě Zemi. Bytosti z jiných planet a andělé se do lidských těl nevtělují, ale mohou na jiné planety přicházet v různých podobách, aby svým bratrům ve vývojovém posunu pomohli. Výjimkou je Ježíš a jeho další inkarnace přicházející na naši planetu přibližně jednou za 2000 let, kdy dochází k tomu, že vysoká andělská bytost vstoupí do lidského těla, aby léčila a učila nás Lásce přímo jako jeden z nás. Soudím, že i Budha byl jen člověkem, který dosáhl osvícení a byl tak o něco kupředu v duchovním poznání, než jeho současníci.

Jisté však je, že Plejáďané si vybírají vhodná lidská media pro svá sdělení a to ty, kteří jsou dostatečně citliví a otevření k tomu sdělení přijímat a touží pomáhat vzestupu lidstva. Každý člověk prochází svým vlastním vývojem a současně prožívá i vývoj své planety. Již nadešel čas, abychom prošli vývojovým posunem jako celek. Bytosti z jiných planet nám pomáhají, abychom v této transformaci obstáli, je to velká událost a přelom v historii Země. I my budeme v budoucnosti navštěvovat jiné planety, s mimozemšťany spolupracovat a vnášet do vesmíru Světlo. Budeme tak sloužit postupnému návratu do Jednoty do Boha, Zdroje, odkud vše vzniklo a kam se vše vrací. Náš vývoj v hmotných tělech se v jednu chvíli ukončí a my budeme pokračovat ve světelné práci jako duchovní ochránci a andělé. To, jak se zachováme a zda nezůstaneme v nevědomí či neupadneme do magie, i když třeba bílé, která také touží pomáhat, ale ještě na základě vlastního chtění a představ jak mají věci být a často bez souladu s božím řádem, to vše záleží na každém z nás. Skutečnost, že se lidé považují za vtělené mimozemské bytosti, například za Plejáďany způsobuje jejich zvýšená citlivost a schopnost naciťování se, cítí spřízněnost s energiemi Světla, Lásky a touží ve svém nitru vytvářet s těmito energiemi Jednotu. Je to probuzená touha žít ve světlejších energiích než na Zemi v tuto chvíli jsou.

Medium 5/2019

 

O těch, kteří přinášejí na naši Zemi Světlo

Tři nositelé čistých nauk z předchozích dob, kteří působili ve stejné oblasti světa a přišli do míst, kde to bylo těžké, aby provedli opravu v myšlení lidí a sloužili všem, byli Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Tito učitelé a léčitelé mají schopnost přímého napojení na Boha – Světlo – Tvůrce. Kromě nich působili a působí na Zemi i mnozí další duchovní učitelé různých stupňů poznání, kteří zprostředkovávají sdělení z duchovního světa a z různorodých duchovních směrů skrze bytosti z oblasti duchů nebo andělů, jsou však pouhými médii, tedy nástroji k přenosu informací nebo prostředníky andělských bytostí v léčení. Někteří čerpají ze starých spisů a snaží se je vykládat tak, jak jim oni rozumějí.

Na počátku všeho bylo Světlo. Čistá energie Boha – Lásky – Tvůrce, která zatoužila se projevit nejen v duchu, ale i ve hmotě, prohlédnout stvořené sama v sobě, vytvořit duální svět. Dualita vytváří děje a konflikt. Z božského dobra vzniká rozdělením i opačný pól, temná část duality, je to to, co nazýváme zlem. Ani zlo však není zlem skutečným, neboť každý nedobrý čin nás vede k uvědomění si toho, že tvoříme utrpení jak jeho oběti tak následně sami sobě a postupně poznáváme, že tudy cesta nevede, neboť všichni jsme z jednoho „těsta“.  Po prohlédnutí toho co dualita umožňuje stvořeným bytostem procházejícím vývojem v řadě rozličných životů k jejich prožitkům a poznávání, poté se každá bytost jednoho dne rozpomene na svoji božskou podstatu a zatouží se vrátit zpět do Světla – Lásky – Jednoty všeho stvořeného.  Napomoci tomuto procesu uvědomění, nebo jak to lidé nazývají „osvícením“ či transformací, slouží právě ti, kteří přinášejí poselství o Světle.

V Bibli jsou často používána přirovnání. Již Noe naložil do své „archy“ všechny svoje „ovečky“, aby jim ukázal cestu ke Světlu. Jeho záchranná archa byla duchovní archou, místem, kde učil o tom, jak svět v Pravdě funguje a jak dojít k pochopení toho proč jsme zde na Zemi a jaký to má hlubší účel kromě pouhého přežití a mezilidských bojů a šarvátek, které lidé z nevědomosti vedou.

Abrahám měl dovést svůj lid do“ Nové země“, byla to opět duchovní země. Lidé jsou často ve svých vizích symbolicky v obrazech vedeni duchovními bytostmi k „přeplavání řeky“ a to prostřednictvími toho, že zpracují svoje vlastnosti a prokážou tím čistý úmysl se změnit, aby mohli do Nové země vstoupit s čistými energiemi. Tvrzení, že Bůh se o své děti postará neznamená, že není třeba nic dělat, ale naopak je nutné začít konat v souladu s vůlí Boha –Tvůrce. Tím, že lidé svoji vůli sjednotí s jeho, budou moci žít kvalitnější životy. Abrahám nemusel dokazovat svou víru v Boha, vždyť sám byl jeho nejčistším mluvčím. Nikdy by žádnou bytost neobětoval, nemohl by někoho zabít jako oběť. To byla temná stránka doby do které přišel, Bůh rozhodně takové důkazy nepožaduje. Abrahám přišel odvést lidi od uctívání bůžků a modlářství spojené s oběťmi. Abrahám jako bytost v lidském těle přináší poselství  VÍRY v Jednotu, v to, že lidé sami jsou součástí Boha a potřebují přijmout sami sebe a svoje vyšší Já, které je cestou ke Světlu povede. Poselství vyšších bytostí vždy mluví o té jedné věci, pouze lidé si to přizpůsobují svému způsobu myšlení a to zpomaluje proces poznávání toho, co je skutečné dobro. Bůh je jedna nekonečně velká bytost, která obsahuje vše co existuje a vše stvořené miluje a soucítí s tím, jen lidé se cítí od Boha oddělení a to způsobuje jejich utrpení.

Příběh Sodomy a Gomory je obrazem toho, kolik negativní energie muselo být lidmi vytvořeno, aby to způsobilo jejich zničení. Je to nerespektování božích zákonů. Lidé si nemohou dělat jen to co chtějí. Takové jednání osud dříve nebo později napraví a není to zlo ale dobro, lidé jsou těžkými životními událostmi vraceni na pravou cestu. Čím více jsme schopni pochopit proč se co děje, tím roste naše odpovědnost za sebe samé, za druhé i za naši planetu.

Tím, kdo přinesl BOŽÍ ZÁKONY, byl Mojžíš. I on měl převést lid „přes vodu“, a prostřednictvím vody – klidu v jejich v duši, je navést na duchovní cestu, ukázat jim jak se osvobodit, cítit Lásku a Světlo uvnitř sebe. Jistě by neusiloval v Egyptě o post faraona, vždyť ruce faraonů byly poznamenány krví a vraždami. Velcí duchové jako on jsou s Bohem spojeni a mluví jeho jménem. Mluví se tak o „beránku božím“, čisté duši, která když se dotýká nevědoucích lidí, urychluje jejich poznání a osvobození se od zla, ke kterému jsou často nevědomě poutáni. Je třeba projít „mořem“ očistění se a věnovat se ve svém vývojovém procesu sebepoznání. Bojem nelze ničeho dosáhnout. Faraon a jeho bojovníci nakonec „mořem“ neprošli, jejich žárový hněv a sobectví je spálily zevnitř a uzavřeli si cestu ke Světlu.  Součástí  Boha jsme ale všichni, záleží jen na jaké straně v dané chvíli kdo stojí a od toho je odvíjí  jaká bude naše budoucnost a kde budeme prožívat své následující životy. Zaslíbená země je země kde lidé respektují boží zákony, je to svět, ve kterém si „ovečky“ uvědomují to, kdo vlastně jsou a vracejí se zpět po cestě, která vede domů… Pokud lidé boží zákony dodržují, mohou se vyhnout následkům svých činů a méně trpět.  Pouze se umravnit ale nestačí. Je třeba změnit svoji kvalitu, svoje vnitřní vyzařování, stát se skutečně dobrým.  Symbolické popisy v duchovních naukách často vedou ke zkreslení skutečných významů a to i skrze jejich vykladače. Potom je již jen krok ke zneužívání hlásaných „pravd“ k osobnímu prospěchu jedince či skupiny, nebo k náboženskému „svatouškovství“  či fanatizmu i za cenu vlastního poškozování. Například prohlášení: „Zakryjte svoji nahotu!“, bylo dovedeno do absurdity úplného zahalování v úmyslu se co nejvíce zalíbit Bohu podobně jako je tomu u přijetí celibátu. Ten způsobuje jak utrpení obětem zneužívání, tak i následky ještě v následujících životech z nepřirozeného chování těm, kteří nejsou na přijetí takového slibu zralí. Utrpení je důsledkem nedostatku Lásky k sobě i k druhým bytostem.

Dalším z poslů Světla byl Ježíš. Přinesl poselství LÁSKY. Láska je nejvyšší tvůrčí energií. Tvrzení, že Ježíš za nás obětoval svůj život, svědčí o nepochopení důvodu jeho přítomnosti na Zemi. Lidé si tímto tvrzením ospravedlnili jeho smrt, kterou způsobili a tímto činem se provinili. Ježíš se obětoval tím, že tato vysoká duchovní bytost přijala osud člověka, navrátila se po časové linii zpět a inkarnovala se do lidského těla proto, aby lidem pomohla v jejich vývoji. Lidé však ukončili jeho život předčasně a zabránili mu v dokončení jeho úkolu zde na Zemi. Svým činem si uzavřeli na 2000 let přístup ke Světlu. Tato doba již skončila. Na zem přišla další vysoká světelná bytost zrozená v těle, dalo by se říci, že utajená ne však z nějakého tajemného úmyslu, jen ze skutečnosti, že jsme byli v drtivé většině od skutečného duchovního poznání odpojeni. Společnost si vytvořila boha z materiálních a technických věcí, kterým slouží a ty se stávají často hlavním smyslem života. Místo božích chrámů se budují „chrámy spotřeby“. To je třeba změnit, obnovit Víru, Lásku a Boží zákony, postavit se na stranu Světla. Záleží jen na našich rozhodnutích čemu a komu budeme sloužit a to je svobodná volba každého z nás.

Tři králové se kdysi vypravili hledat Ježíše. Stejně tak se údajně vypravili hledači z Indie do Prahy najít zde nového Ježíše. Nevěděli však kdo to je a nebylo jim dáno ho nalézt. Léčil v době komunistického režimu, který mu nepřál a tak předával zcela nové učení, filozofii pro nadcházející „ Nový věk“ a nauku o léčení prostřednictvím sil Světla, jen v malé skupině svých stoupenců ve skromnosti a pokoře. Zemřel v roce 1992. Ti, kteří očekávají další příchod Ježíše, ho nepoznali. Moje vzpomínka patří Josefu Zezulkovi, ten nazval učitele přicházející k lidem z nehmotného světa andělských bytostí jako Přinašeči.

S pomocí Přinašečů a andělských bytostí, kteří nám pomáhají, je možné uskutečnit vlastní proměnu, proměnit všechny temné stíny vytvořené z bolesti, strachu a hněvu na Světlo, na pocity radosti a soucitu. Tento proces je podstatou vývojového posunu lidstva.  Moji duchovní průvodci – andělé mi radí: „Prožívej Světlo! Jiná cesta z utrpení není. To je vše, čeho je třeba.“

Medium 9/2019

 

O pyramidálních horách v Česku, o pyramidálních stavbách a pramenech Světla

Jednoho dne mi to došlo. Bylo to při cestě po dálnici směrem na Ústí nad Labem. Dívala jsem se na menší i větší hory Českého středohoří, na jejich tvary více či méně směřující do špičky a v mojí hlavě blesklo: Vždyť to jsou pyramidální hory! Pomocí kyvadla jsem si ověřila, které z hor v této oblasti to jsou a jedna z nich mne zaujala jako první, je to hora Kletečná. Říká se o ní, že je to sestra Milešovky, nachází se nedaleko od ní. Na vrchol nevede turistická značka, ale je možné vydat se po stezce. Již při výstupu mne zaujaly kamenné desky, které horu tvoří. Cítila jsem, že hora prošla zemětřesením, které porušilo její původní celistvost a kamenné pláty v důsledku toho před vrcholem hory vyčnívají ven. Soudím, že dalšími z pyramidálních hor v blízkosti Kletečné jsou Bílský vrch, Zvon, Milešovský Kloc, Újezdská hora a Žimský vrch. Trochu jižněji je to Lovoš a Boreč a možná i další.

Jsem na vrcholku Kletečné a ladím se k tomu, co se zde odehrávalo: Vidím přicházet skupinu lidí v dlouhých bílých košilích. Usedají na vrcholu hory a dívají se do dálky. Jsou ve spojení s lidmi z jiné hory, myslím, že vytvářejí vzájemné spojení, ale jiným způsobem než my dnes pomocí mobilů, je to prostřednictvím telepatie a volné energie. Potom se lidé soustředí do kruhu okolo vrcholku a já vidím, jak z vrcholku prýští energie Světla.

Podobné obrazy lidí pracujících s energií kamenů jsem viděla i na jiných místech, například v Žihli, na Kounovských kamenných řadách nebo v Libušíně, avšak jsem přesvědčena, že na těchto místech to byla společenství z pozdějšího období, z období Keltů. Libušín je spojován s keltskou kněžkou Libuší, která podle pověstí navštěvovala vrch Oškobrh, nacházející se nedaleko vesnice Liblice a zde věštila. Moje zkušenost z návštěvy Oškobrhu byla trochu jiná než se zmíněnými Kelty a na Kletečné a to v tom smyslu, že jsem neviděla minulost, ale  tentokrát jsem se nacházela v přítomnosti: Navštívila mne zde postava stařešiny, muže s bílým vousem, opírající se o dlouhou hůl z větve stromu, který ke mně pomalu přikráčel a usedl vedle mne. Sledovala jsem to vnitřním zrakem, ne očima a komunikovali jsme telepaticky, vnímala jsem jeho přítomnost. Ihned mi jeho vzhled připomněl obrázek Praotce Čecha z mojí dětské učebnice. Díval se do krajiny a obdivoval její krásu. Upozornil na ničení přírody a na to, že lidé budou muset napravit vše, co způsobili. Současně mi sdělil to, že je důležité být sám se sebou v lásce.

Soudím, že zde na našem území bylo společenství starší než jsou Keltové, jsou to naši dávní předci, kteří ve své době dosáhli vyššího stupně vědomí než v současnosti my a toto společenství jsem viděla v obrazech i na Kletečné. Přišlo s Praotcem Čechem a napadlo mne, že to byli Hyperborejci. V době, kdy přišli na naše území a vystoupali na horu Říp dobře věděli kam přicházejí. Pohled na pyramidální hory je ujistil, že jsou na tom správném území. Říp sice pyramidální horou není, ale geologicky zajímavý je, už jen proto, že se zde vychyluje střelka kompasu.

Hyperborea byla podle Řeků ostrov nebo poloostrov za polárním kruhem, země věčného slunečního svitu a hojnosti. Hyperborejci mohli být současníky Atlanťanů a po zániku jak Hyperborey, tak Atlantidy osídlili ti, kteří přežili nová území. Pyramidy, stejně jako pyramidální hory se nacházejí na mnoha místech naší planety a věřím, že pyramidálním horám bude v budoucnosti věnována větší pozornost.

Co to jsou vlastně pyramidální hory? Jsou to útvary, které vznikly přirozeně v období tvoření horských masivů při vylití magmatu. Tyto hory si ponechaly „průduchy“ pro průchody Světla vyvěrajícího ze středu země skrze vrcholy pyramidálních hor. Je to přirozený zdroj energie. Je to stejný systém, jako systém našeho těla. Pokud se vědomě napojíme na zdroj Světla v naší Matce Zemi, stejně tak námi může proudit Světlo. Některé světelné prameny vyvěrají z pyramidálních hor, nebo lidmi vybudovaných pyramid, chrámů, kostelů či jiných míst v přírodě a stále žijí, jiné jsou vyhaslé a je možné je duchovní prací oživit a udržovat jejich proud. Oživování pramenů znamená prosvětlování planety a prosvětlování lidí, kteří se takového procesu účastní. Způsobuje to zvyšování vibrací přítomných lidí i Matky Země. Naše území je v tomto naprosto úžasné a jedinečné. Lidé v minulosti vnímali přítomnost zdrojů této energie a jejich hlavním motivem pro to stavět pyramidy bylo využití energie, která v pyramidách proudí.

Co se vlastně v pyramidách, které byly vybudovány lidmi odehrávalo? Přilaďuji se k pyramidě v Gíze a již vidím její obrysy. Okolo ní chodí lidé v bílých krátkých „šatech“, přepásaných koženými pásky, ty zdobí také jejich paže. Dva lidé nesou na nosítkách ležícího nemocného člověka. Vstupují do pyramidy proto, aby se zde nemocný léčil prostřednictvím energií, které jsou v pyramidě přítomny. Dále vidím dalšího člověka, kterého do pyramidy vedou, je velmi rozrušený, zřejmě psychicky nemocný. Nakonec vidím v pyramidě vědoucího, který zde sedí za účelem rozšíření vědomí, aby lépe spravoval svoji zem.

Princip dorozumívání  se a léčení  skrze menhiry, kamenné stavby a pyramidální hory je stejný. Tomu je pro naše dnešní chápání světa a rozumové myšlení často postrádající propojení s citem nelehké porozumět. Je třeba přijmout skutečnost, že podstatou všeho co je stvořené je energie, která je všudypřítomná a její projevy  je v rozšířeném vědomí možné vidět, cítit, pracovat s nimi a využívat je. Je možné s nimi léčit, ale také je využívat jako energetické zdroje pro náš praktický život. Mluví se tak o volných energiích, které jsou všude okolo nás a jejich využívání by ukončilo drancování a ohrožování naší planety a bylo by to zdarma.

Otevírání světelných pramenů je možné nejen v pyramidových stavbách, ale i na různých jiných místech. Některé prameny jdou otevřít snadno, dokonce mohou tryskat i samy, v některých místech je to naopak nemožné. Například při návštěvě Lorety, která byla postavena naproti zámku v Boru nedaleko Tachova mne čekalo opravdu milé překvapení. Uprostřed zrekonstruované stavby v jejím středu, v modlitebně, kterou místní nazývají „Svatou chýší“ pramen Světla proudil ihned, jakmile jsem na něj pomyslela a zavřela oči. Pramen nejen že proudil, ale ještě se uprostřed něho objevilo červené srdce.

Odlišná zkušenost mne čekala na hoře Vlčí kámen u obce Prameny. Na vrcholku hory jsem se usadila a pozorovala vnitřním zrakem práci svých dvou duchovních průvodců – andělů. Jsou to oni, kteří prameny otevírají, já jen pomáhám svým chtěním a vůlí, aby se to uskutečnilo. Tentokrát měli opravdu hodně práce, neboť pramen zde byl doslova „zašpuntovaný“. Průvodci vytáhli „zátku“ pomocí světelného lana jako špunt z lahve. Nejprve vytrysklo černé “bahno“ a potřísnilo postavy průvodců. Poté se objevil zlatý pramen Světla a andělské průvodce očistil. Zeptala jsem se, co způsobilo tu temnotu? Uviděla jsem dvě postavy „vlčích lidí“, jedna byla shrbená a její záda byla zahalená do pláště z listí. Dělali zde v minulosti magické rituály s ohněm.

Z míst, která jsou prosvětlená bych ještě zmínila Svatou Horu u Příbramě. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, která se zde nachází, je výjimečná tím, že je vyzdobena velkým množstvím stříbra, které se zde v minulosti těžilo. Další její předností je to, že pramen je zde otevřen. Jen jsem zavřela oči a již jsem viděla, jak pramen tryská! Tak by tomu mělo být ve všech kostelech a sakrálních stavbách, ale obávám se, že není. Lidé v dávné minulosti měli o těchto zdrojích povědomí a proto vhodné hory a místa vyhledávali a využívali prameny Světla pro svoje posílení. Tyto věci mnohem lépe cítili než dnešní materiálně a technicky zaměření lidé. Později se často stavěly na těchto místech stavby na oslavu Boha, ale povědomí o pramenech Světla se vytratilo. O těchto dobách nám zůstaly jen báje a pověsti. Lidé si vyprávějí o Svatém grálu. Hledají nějaký zlatý poklad a přitom největším pokladem je pramen božské energie, který vše oživuje, uzdravuje, dává sílu, je to proud Lásky, kterou všichni hledáme. Stačí se jen rozpomenout, že všichni máme k tomuto Zdroji přístup. Za tuto božskou tvůrčí sílu není třeba platit.

Medium 11/2019

 

Jak je důležité neotvírat se nedobrým vlivům a být se sebou v Lásce

Po létech meditování a objevování záležitostí duchovního světa a jeho energií stále zjišťuji, co vše je třeba v sobě pročistit a čeho se na duchovní cestě vyvarovat. Není možné se domnívat, že vstupem na duchovní cestu, nebo otevřením si kanálu pro příjem informací máme všechno vyřešeno. Nejprve je nám ukazováno a dozvídáme se, co se v nehmotném světě energií odehrává a co je možné skrze naše vědomí s pomocí andělských bytostí uvádět do harmonie a božského řádu. Můžeme se v poznávání dostat jen tak daleko, kam nás pustí naše karma. Všechno má svůj čas a posloupnost, je třeba být trpělivý a odvážný. Není možné, aby za nás někdo něco vyřešil, o všechno se musíme postarat my sami, i o to, požádat druhého o pomoc. Ať hmotnými nebo nehmotnými učiteli, léčiteli či anděly je nám ukazována cesta a možnosti jak objevit sami sebe, kdo vlastně jsme a z tohoto poznání si můžeme vytvořit obraz toho, jací bychom chtěli být. Být láskyplnou bytostí znamená prosvětlit se, zářit, stávat se bytostí pracující pro Světlo. Postupně poznáváme, na čem je třeba pracovat pro své prosvětlení a jak Světlo v sobě udržet. Především je třeba zbavit se závislosti na jedení masa. Je třeba ukončit v ubližování všem živým tvorům, kromě sebeobrany a stejně tak zanechat ubližování nám samotným, neboť člověk není masožravec a masitá strava mu neprospívá, stejně jako alkohol, drogy, některé léky a další jedy. Namísto toho by mělo nastoupit praktikování meditace, zbavování se špatných vlastností, závislostí a úchylek v chování, je nutné si tyto věci uvědomit a být sám k sobě upřímný. Všechny strachy, hněvy, bolesti a nespokojenost nám způsobují životní nepohodu, nemůžeme rozvíjet svoje schopnosti. V meditaci je možné se napojit na zdroje energie, na Zdroj naší Matky Země přes první čakru a na Zdroj Světla duchovního andělského světa přes naši sedmou čakru, prozařovat Světlem čakrový systém těla a celé tělo, všechny jeho buňky. Na čakrách mohou být bloky jak z tohoto, tak z minulých životů, ty je třeba odstranit, aby mohla energie uvnitř nás správně proudit. Rovněž snímat ze sebe negativní energie se může stát běžnou hygienou a odstranění energetických a přivtělených bytostí nás uvede do klidu. Na mnoha věcech můžeme pracovat sami, s některými nám mohou pomoci léčitelé a terapeuti. Vždy je dobré si prověřit, komu se vkládáme do rukou a ani zde se neotvírat lidem s nedobrými úmysly. Tato práce nás povede krok za krokem ke zvýšení Lásky k sobě i k druhým bytostem. Dokud nejsme sami se sebou v Lásce a nevnímáme tento stav vědomě, stále jsme v ohrožení vlivy z okolí, které na nás mohou působit. Pokud se negativním vlivům otevřeme, otvíráme dveře tomu, aby na nás působily, aby do nás vstoupily negativní entity. Takže na nás působí nejen vlivy energií, ale také vlivy energetických bytostí živících se naší energií a způsobujících naši únavu a nedostatek vlastní životní síly. Dále to jsou přivtělené bytosti zemřelých lidí, které mohou být na nás navázány a to naší či jejich některou ze závislostí a omezují svou přítomností naši svobodu. Všechny tyto bytosti zajímají naše energie, naše slabé stránky, naše emoce strachu, hněvu, nespokojenosti a nelásky a tak si můžeme tyto „potvůrky“ přitáhnout do své aury a ony ubírají naši sílu, nebo ovládají naše touhy po drogách, sexu, moci, ovládání druhých, stáváme se nesvobodnými a nakonec oběťmi něčeho, nebo někoho. Všechno má v duálním světě dvojí vyjádření, jakákoli nemoc či nepohoda znamená odklon od rovnováhy a harmonie uvnitř nás, kterou tvoří Světlo. Pro Světlo je třeba pracovat. Nestačí si myslet, že budu konat dobro. Dobrým se musí člověk opravdu stávat, být silný a mít silné světlé vyzařování. Jinak nejsme ochráněni a temné bytosti budou mít snahu naši cestu zvrátit. Světlo je pro ně nebezpečí a bojí se ho. Bojí se Lásky. Je třeba si uvědomit, že negativní vlivy nehrozí jen od lidí nacházejících se momentálně na dně společnosti, ale i od lidí vysoce postavených, uznávaných či rádoby duchovních a léčitelů. Oni si své temné stránky ani nemusí být vědomi a mohou se prezentovat tak, že konají dobro, jejich ego jim nedovolí poznat jejich neprosvětlenou část. O to je celá tato věc záludnější. Vše se děje pro naše poznání. Pro poznání toho, jaký svět opravdu je a jak funguje. Dokud se naše vědomí dostatečně nerozšíří, nebude v našich silách rozeznat, jaký ve skutečnosti kdo je a kdo za kým stojí. Je proto důležité o všem přemýšlet a věci stále prověřovat. Jedinou možností vidět skutečnou Pravdu je stát se nezávislým na druhých a mít vlastní přístup k informacím ze světelných zdrojů a k léčivé energii. Druzí lidé nám mohou ukázat možnosti, avšak každé rozhodnutí je vždy jen naší vůlí. Ve chvíli, kdy zvládneme napojit se na Zdroj Světla, na zdroj nekonečné léčivé energie, je třeba tento stav udržovat, myslet na očisťování, neboť stále žijeme v duálním světě, který není ještě dostatečně prosvětlen. Vyzařováním Světla tvoříme svoji ochranu. Naše odhodlání je prověřováno každým dnem a temný svět čeká na každý náš chybný krok. Tato doba je skutečně „soubojem“ dobra a zla. Temný svět se nechce vzdát své vlády. Žijeme v duálním světě, jsme duální bytosti a naší součástí je jak Světlo, tak i Tma. Udržování Světla je v současnosti opravdu nutné a nesnadné. I když se náš cit procházejícími zkušenostmi z prožitých životů postupně prohlubuje, není dobré se otevírat či naciťovat na negativní energie, tím jim otevíráme bránu k jejich vstupu. Je třeba se naciťovat na andělské bytosti, na jejich světlé energie. Jenom Světlo nás vyléčí a ochrání. Celý proces této osobní proměny si žádá to, abychom byli se sebou trpěliví a věřili si.

Vyléčit tělo nestačí. Je nutné léčit naši psychickou, emoční a duchovní část. Vyléčení znamená zharmonizování matrice našeho světelného těla, které si přenášíme ze života do života. Roli zde hraje i naše karma, která určuje, jak rychle budeme postupovat, jak rychle jsme schopni pochopit božské zákony a to, jak je vše tvořeno a jak my svojí myslí a svými činy ovlivňujeme svůj život i život okolo nás, jací jsme my sami. Při tvoření je vždy první myšlenka, ta se projeví do energie a poté do hmoty. Léčení je podobný proces. Nejprve přichází myšlenka nápravy, poté změna energie, ve chvíli možnosti průchodu do hmoty se změna projeví na těle. Všechno je možné.

To co nás brzdí ve vývoji jsou nejen námi vytvořené, nebo od druhých převzaté temné energie, ale již zmíněné přivtělené a energetické bytosti. Přitahují je naše bloky způsobené různými potlačenými traumaty z tohoto i z našich minulých životů a naše nezpracované emoce strachu, hněvu a bolesti. Je to rovněž naše chybné myšlení, neschopnost odpouštět sobě i druhým a naše závislosti a negativní vlastnosti. To vše tvoří negativní energie, kterými  přitahujeme bytosti, jejichž vliv nám neprospívá a to ať hmotné či nehmotné  a naše radost ze života se vytrácí. To, co vše uvádí do rovnováhy  je Světlo a bytosti Světla – andělé, kteří pracují pro nápravu a pomáhají nám v návratu k Bohu –Tvůrci, do Světla. Tam je třeba přejít společně jako celek, v jednotě, avšak započít s touto proměnou musí každý z nás sám v sobě.

Vyšší a andělské bytosti, kterými jednou budeme i my všichni, necítí strach, hněv ani bolest. Vědí, že jsou nesmrtelné bytosti stávající se postupně vším a tak se nemají čeho bát. Nehněvají se, protože přijímají vše stvořené s Láskou, jako projev tvůrčí myšlenky Boha – Tvůrce, aby Bůh mohl prohlédnout sám sebe, svoji část, aby umožnil prožitek hmotného i nehmotného světa svým malým částem vědomí – stvořeným bytostem, které procházejí procesem vývoje a poznání toho odkud se vzaly, kdo a proč zde jsou. Andělské bytosti pomáhají k vzestupu všem bytostem v tělech a to jak nejvíce je možné, jak to vůle a oddělenost lidí od své božské podstaty i od druhých dovolí. Andělé nepociťují bolest, ale soucítí s nižšími bytostmi, s lidmi, kteří převážně z nevědomosti ubližují sobě, druhým, vytvářejí si iluze a v důsledku toho prožívají utrpení.  Bytosti Světla umí vše nedobré skrze Světlo „opravit“ a vše tmavé prosvětlit, lidé však musí jasně projevit, že to chtějí, že po té „opravě“ touží, že si to přejí.  Andělé prožívají radost ze samotného bytí a z toho co vykonávají pro druhé. I smutek je temný stín z nepochopení, jak život funguje a to, že je vše v neustálé proměně. Jak z toho ven? Zůstat se sebou v Lásce, vyzařovat Světlo, to je konec nemocí a začátek vlastní moci. Zvýšit svoji energetickou úroveň znamená pomáhat sobě i druhým, je to stav „být v Lásce“. Světlo vše uvádí do rovnováhy samo, je to nejvyšší inteligence. Vzbudíme-li Světlo v sobě, léčíme sebe, vysíláme-li Světlo, léčíme druhé, léčíme svoje okolí, léčíme Matku Zemi. Zvýšit energetickou úroveň naší planety musíme společným úsilím. Nic jiného není třeba dělat. Od zvýšení energetických vibrací se bude odvíjet náš další vývoj, pokud chceme jít kupředu a sloužit Dobru. Jsme-li v Lásce děje se to, že některé myšlenky nás už nenapadají a naopak nás napadají jiné a konáme jiné činy, než když jsme se nacházeli v energiích nízkých. Schopnost vyzařovat Světlo je třeba v sobě probudit. Pozor ale na to, chceme-li pomáhat druhým léčením prostřednictvím energií neznámých systémů, z vlastních sil či jinak, potom je nutné být opatrný, neboť pokud ještě nejsme sami ve vyšších energiích Světla, nemusíme pomoci léčenému ani sobě, jeho úroveň příliš nezvýšíme a naopak můžeme natáhnout část jeho energií, které v tu chvíli s ním sdílíme. V těchto činnostech se pohybujeme na poli Tvůrce a vše musí být v souladu s Jeho myšlenkou, s nejvyšším Dobrem pro všechny. Vše je myšlenka, která tvoří, vše je energie.

Ptám se svých andělských průvodců, co mi radí: „Buď v klidu a buď v Lásce za všech okolností!“

Medium 2/2020

O nadjá, o našem vyšším Já

Jsme lidské bytosti a nejsme jen tělem s mozkem, který nám zprostředkovává myšlení, jsme současně duší – energií, která nás oživuje a je součástí našeho nesmrtelného ducha. Ve svém podvědomí máme uloženou paměť všech našich minulých životů, kterými náš duch s duší prošel a tyto zkušenosti a vytvořené energie si přenášíme ze života do života. Všechno utrpení, které prožíváme, způsobuje naše oddělení od božského zdroje, jehož součástí je i naše vyšší Já, neboli nadjá. Část z našeho nadjá se v dávné minulosti oddělila a po stvoření naší planety v období, kdy na rozžhavené planetě započal proces chladnutí, došlo k prvnímu spojení ducha a hmoty, ke vzniku nějaké elementární částice. Ta započala svůj vývojový proces převtělování ve hmotném světě, aby zažila vše, co je na Zemi možné, být rostlinami, zvířaty a lidmi. Náš duch se inkarnuje do různých tělesných schránek, tím se zdokonaluje a každým vtělením nabývá nové zkušenosti a nové vlastnosti. Když duch se svou duší doputuje v lidském těle přibližně do poloviny své cesty vývojem, začne přemýšlet o tom, kým vlastně je a jaký má jeho život hlubší význam. Stává se hledajícím, hledá v dostupné literatuře, v duchovních a náboženských směrech. To vše jsou však jen zkušenosti druhých lidí. Skutečné vlastní poznání umožňuje meditace. Jen z vlastní zkušenosti můžeme poznat skutečnou Pravdu, neboť to co sepíší lidé, může být zabarveno jejich dosaženým způsobem myšlení. Některé věci týkající se duchovního světa je rovněž těžké vyjadřovat slovy. Jsme duální bytosti, ve kterých je jak dobro, tak i nezpracované temné stíny. V meditaci se všechny tyto věci odkrývají, poznáváme, jací opravdu jsme, přibližujeme se postupně ke Světlu, k Pravdě. Pravdu o nás a o světě více či méně překrývá naše nižší Já – Ego, které je často zmítáno nezpracovanými emocemi strachu, hněvu, bolesti a našimi temnými částmi a vytváří nám pocit iluze, iluze o vlastní dokonalosti, nebo si naopak tvoříme komplexy méněcennosti. Svoje Já – Ego nemusíme ničit, ale můžeme ho kultivovat. Dokud nižší emoce, vlastnosti a své temné části, které si všichni více či méně neseme nezpracujeme, budeme stále pociťovat vlastní utrpení a nespravedlnost světa. Utrpení si připravujeme v převaze my sami, neboť necítíme, že jsme součástí božské podstaty, součástí Boha – Tvůrce. Ve vývoji člověka dochází po řadě inkarnací ke zlomu ve vnímání smyslu jeho života a začne se rozpomínat na to, co je jeho podstatou, říká se, že prochází duchovní krizí. Je nucen přehodnotit řadu svých chybných přesvědčení, které mu byly společností podsunuty, nebo si je vytvořil svým způsobem myšlení skrze životní zkušenosti ať příjemné či nepříjemné. Cítí, že k němu začíná promlouvat jeho vnitřní hlas, je to hlas jeho nesmrtelného ducha, který se touží vrátit zpět do Zdroje, tam odkud vyšel, do Jednoty stvoření. Se svou božskou částí, tedy se svým vyšším Já – nadjá, je třeba se opět spojit, abychom se stali dobrými a moudrými lidmi, kteří se již nebudou chovat destruktivně ani k sobě, ani ke svému okolí. To je změna, kterou máme v transformaci provést, změnit svoji energetickou kvalitu, změnit svoje energetické vyzařování a opravit to, co nám již v našem myšlení nevyhovuje. Mozek je taková centrála a ta řídí všechny naše tělesné pochody a to, jaké budou naše činy. Naše nesmrtelné vědomí je však mnohem větší než můžeme předpokládat. Myšlení je třeba propojit s citem našeho srdce, jinak nemůžeme být v rovnováze. Naše myšlení silně ovlivňuje činnost našich energetických center – čaker. Je dobré tento čakrový systém pročisťovat a naučit se napojovat na zdroj Světla nacházející se v centru naší Matky Země přes první čakru a na zdroj Světla nebeského Otce přes čakru sedmou. Naše očista by měla zahrnovat jak hmotné, tak energetické, psychické a duchovní tělo. Pokud se chceme se svým vyšším Já – nadjá spojit, je hmotná očista základem, nezatěžovat tělo masitou stravou, rafinovaným cukrem a toxickými látkami, skrze které naše těla ztrácení svoji vitalitu. „Chrám“ našeho ducha je třeba vyčistit, pokud usilujeme u sebe o vytvoření harmonie a celistvosti. Na tom je třeba pracovat. Odevzdat svoje emoce a proměnit je na Lásku a soucit. Odpustit druhým a stejně tak i sobě, odevzdat chybné myšlenkové programy a návyky. Je dobré dostat se do vlastní síly, nepodléhat chtění druhých lidí, které na nás uplatňují a které nám neprospívá. Je třeba stát se sám sebou, vlastní jednotkou, nezávislou na mínění druhých lidí, na tom zda nás mají či nemají rádi, musíme být ukotveni ve své vlastní Lásce, ve vlastním Světle, ve své síle. Jen z tohoto vnitřního stavu můžeme pracovat pro druhé a neutrpíme žádné osobní škody, ani to nebude z pocitu, že jsme lepší než druzí, nebo z pocitu, že musíme druhým sloužit, aby nás milovali, nebo ocenili.

O nadjá psal hodně Paul Brunton. Josef Zezulka ho nazval nadvědomím a ve spisech, které zde zanechal je jasně popsán vývojový proces, jakým na Zemi procházíme, je to unikátní dílo, napsané stručně a srozumitelně.

Co to vlastně lidé na duchovní cestě hledají? Hledají svoji část, na kterou zapomněli po oddělení se od Jednoty, je to to, po čem duše nejvíce touží, po Světle a Lásce, která nemá podmínek, která jen je, existuje a všichni jsme její součástí. Každý k tomuto poznání dříve nebo později dojde, neboť všichni jsme na stejné cestě, i když s jedinečnými prožitky. To co můžeme jako lidé prožívat a vnímat je dáno tím, které Já právě prohlížíme, zda nižší Já nevědomé si svojí nesmrtelnosti, Já moudré vědomé si řady svých životů, nebo světelné vyšší Já – nadjá.

Pokud chceme vstoupit do Nové doby a zvýšit vibraci naší planety, musí stoupnout počet lidí, kteří vyzařují Světlo, jinak to není možné a stále budou na Zemi probíhat mocenské boje a lidé budou jednat z emocí a chtění nižšího Já. Jedinou cestou je jak píše J. Zezulka, změnit sebe. Začít musíme každý sám u sebe a není třeba se přednostně soustřeďovat na to, aby se změnili druzí. V takové činnosti vyčerpáváme pouze svoji vlastní sílu. To neznamená, že nemáme druhým pomáhat, pokud o to budou stát. Největší pomocí je nakonec vždy vlastní vzor. Jací budeme my, takové budou naše děti, takové bude naše okolí, neboť svou energetickou vibrací přitahujeme podobné. Jiná cesta než změna každého z nás nevede ani k celkovému vývojovému posunu. Tím, že nastoupíme vědomou cestu vlastní změny, urychlíme svůj vývoj v tom smyslu, že na nás nebude tak působit osud a životní události, které by nás jinak ke změně nutily a pracovaly by na změně našich vlastností prostřednictvím nepříjemných situací a prožitků, abychom se naučili správně vnímat to, co je opravdu dobré pro nás i pro společnost a přestali si vytvářet karmické bloky ze špatných činů a rozhodnutí, které jsme potom nuceni postupně a pomalu zpracovávat v řadě životů. Času je jistě dost, ale není již nazrálá doba opustit bolesti všeho druhu a stát se tvořivými a radostnými bytostmi, které s nadšením objevují vše co je součástí stvořené existence?

Spojení se s nadjá umožňuje dosáhnout vlastní moudrosti a celistvosti. Nadjá je čistá esence božské síly, je to energie Světla. Světlo vše tvoří, světlo vše léčí a uvádí do božského řádu. To co nefunguje, se od božského řádu odklonilo. Protože má každý člověk určitou míru své vlastní svobody, můžeme být dlouhou dobu ponecháni ve vlastním úsudku, v iluzi svého Ega – nižšího Já až do doby, kdy nás to omrzí a pochopíme, že jít proti řádu Boha – Tvůrce způsobuje utrpení a bolest jak nám tak druhým, na které hrátky svého Ega uplatňujeme. Je třeba se naučit nemanipulovat druhé, ani se nenechat manipulovat.

Jak se se svým vyšším Já spojit? K naší duchovní práci slouží meditace. Je to vnoření se do sebe, do svého nitra. Jen uvnitř sebe můžeme poznat to, kdo a jací vlastně jsme. Můžeme započít změnu svojí kvality, svojí energie a myšlení vědomě. Zde se můžeme setkat se svým vnitřním Já, svým vnitřním dítětem, které je moudré a to nás může k našemu vyššímu Já dovést. Jsou zde naši duchovní průvodci, kteří jsou připraveni nám pomáhat a prostřednictvím obrazů, či telepatických sdělení nám ukazovat Pravdu. Můžeme se naučit pátrat ve svém těle, podívat se jak funguje, kde je náš problém a pomocí Světla vše opravovat. Jasné je, že nejde opravit vše a rychle. Celý tento proces je proces poznávání a vyžaduje si svůj čas. Každé poznání je darem. Je třeba opravit každou svoji buňku, přetransformovat ji, vpustit do sebe Světlo. Světlo ze Zdroje naší Matky Země a Zdroje duchovního Otce, pomyslného kotouče Světla nad naší hlavou, se kterými můžeme náš čakrový systém spojit, je nekonečným zdrojem. Naše vyšší Já – nadjá je rovněž tím Světlem. Zvykněme si na jeho přítomnost s námi. Pečujme o své hmotné tělo a poznávejme co je pro něho skutečně dobré a co jsou naše iluzorní žádosti. Všichni duchovní mistři vždy mluví o významu stravy pro naše tělo a o nutnosti určité askeze. Je to podobné jako s myšlenkami. Cokoliv do těla vpouštíme, to nás ovlivňuje. Bytosti na planetách s vyššími vibracemi již nepřisuzují takový význam tomu, co si dají k obědu jako lidé. Jejich potravou jsou plody nebo šťávy, ale hlavním zdrojem pro jejich život je energie Světla, na kterou jsou vědomě napojeni a z ní čerpají sílu. Rozšiřovat svoje vědomí, poznávat jak život funguje, poznávat Pravdu a pomáhat druhým bytostem vracet se do věčného domova, odkud jsme všichni vyšli je vnitřní touhou všech bytostí, jejich světlé části, té části, která touží konat dobro. Toto vše jsou pro nás výzvy k duchovnímu posunu v procesu transformace lidí na naší krásné, avšak zraněné planetě lidskou necitelnou činností. Ta způsobuje, že tělo Země není v harmonii a probouzejí se ničivé přírodní živly vody, vzduchu, ohně a zemětřesení. Takto se Matka Země očišťuje a uvádí do rovnováhy.

Jaký je záměr Boha – Tvůrce pro stvoření vesmírů, pro stvoření hmotného světa a bytostí?

Jeho záměrem je realizovat se ve hmotě a umožnit svým „částem“ si toto stvořené dílo prohlédnout. Úkolem a vnitřní touhou všech bytostí je znovu se s Tvůrcem- Bohem sjednotit, opět prožívat Lásku – Světlo. Krokem k tomu je sebeuvědomění a sjednocení našeho vnějšího – nižšího Já se svým vnitřním Já – vnitřním dítětem, jeho přijetí s Láskou a sjednocení se se svým vyšším Já – nadjá, se svou božskou částí. Tak se můžeme stát celistvými, uvědomit si, že jsme součástí Boha, božské tvůrčí energie. Poté se již nebudeme cítit od Boha odděleni a budeme pracovat v jeho duchu pro náš návrat a toto poznání sdílet s druhými. Jde o společnou cestu nás všech do Jednoty bytí, neboť všichni jsme z jednoho těsta a všichni jsme poutníky na dobrodružné vesmírné cestě.

Jaká je vize budoucnosti pro naši Zemi? Až síla energie Světla – Lásky zapálí plamenem naše srdce a my budeme moci vidět jiskry Světla v lidech okolo nás, postupně se jedna svíčka zapálí od druhé a celá naše planeta se stane planetou Světla.

Medium 5/2020

 

Je to na nás. Proč milovat sebe.

V poslední době často slyšíme nebo čteme o tom, jak je důležité milovat sám sebe. I když si tuto pravdu můžeme uvědomit, není jednoduché ji plně uskutečnit. Lidská osobnost se skládá ze tří Já, je to vnější Já, Já, které sleduje náš běžný vnější život, dále je to naše vnitřní Já, Já které si je vědomo všech svých minulých inkarnací a naší třetí součástí je naše vyšší Já, světelné Já, které je součástí Boha – Tvůrce. To, že se dostatečně nemilujeme, způsobují naše prožitky jak z tohoto, tak z minulých životů, které k nám promlouvají z našeho nitra. Nemít rád sám sebe je odmítání sebe sama takového jaký jsem i se svými nedokonalostmi. Znamená to, že se necítíme sami pro sebe dostateční a myslíme si, že nejsme druhými milováni tak, jak bychom si přáli. V terapeutických sezeních, nebo v meditacích se můžeme se svým vnitřním Já – vnitřním dítětem setkat. Je nám ukázáno, jak se vnitřní dítě cítí. Co to je, co naše dítě nejvíce trápí? Jsou to především strachy, které si neseme jako zkušenosti z životních prožitků. Je to náš vnitřní hlas, který hlásí: Pozor, nebezpečí! Tyto strachy mohou přerůst ve fobie, které se spouští často samovolně i bez zjevného podnětu z našeho současného života. Jak tyto strachy vnikly? Na počátku je vždy nějaký náš nedobrý čin, čin, který jsme udělali ze svého sobeckého Já, nějaký čin proti životu, mohl to být nějaký druh magie. Náš duch inkarnovaný do těla touží prožít vše, co je v těle možné, tedy i roli agresora. Každý tím procházíme s menšími či většími dopady. Osud je však neúprosný. Všechny nedobré činy musí být napraveny, a tak v řadě následujících životů po vykonaném prohřešku prožíváme na vlastní kůži to, co jsme vykonali druhým a to do té doby, než si chybu uvědomíme a napravíme svůj chybný postoj, chybné myšlení. Odplata, která není trestem, ale ponaučením, nemusí být vždy shodná s naším nedobrým činem, ale osud si vždy najde naše slabé místo, které je pro uskutečnění podobného zásahu na nás možné. Přicházejí tak do našich životů nepříjemné životní události, které v nás zanechávají nové zkušenosti. Ty nás mohou poznamenat strachy a to například, že nám někdo ublíží, sáhne na náš život, nebo že dojde k nějaké tragické události, přírodní katastrofě, bankrotu či morové ráně. Možností je mnoho. Dříve či později však nakonec dojdeme do života, kdy je naše karma naplněna. Možná se ještě cítíme být v roli oběti, nebo se již snažíme druhým pomáhat a napravovat svoje činy a to je chvíle, kdy se v nás může probudit touha svůj pocitový stav změnit. Jedinou cestou z toho ven je poznat sám sebe, poznat to, jací opravdu jsme, jaké energie si z prošlých životů neseme a co máme napravit. Pilulky proti depresi nám nepomohou, pouze potlačí projevy a emocionální a psychické energie v nás stále doutnají. Nástroji pro uzdravování jsou relaxace našeho těla, různé druhy psychoterapií a regresní terapie, při nichž se odkrývají příčiny našich potíží vzniklých buď v tomto či v minulých životech a vedou k odpuštění sobě i druhým, od nichž se cítíme ublížení. Dále je to práce na sobě, na svém vnitřním Já, na svém vnitřním dítěti. Na tom můžeme pracovat v meditacích. Můžeme se se svým vnitřním dítětem spojit a přijmout ho, přijmout sama sebe s Láskou. Je to o tom, že přijímáme sami sebe takové, jací opravdu jsme, i se svými chybami, které jsme si po prohlédnutí svých minulých skutků schopni opustit, odpustit druhým a dále se vydat cestou Světla, cestou dobra. Jenom to nám může zaručit, že budeme prožívat životy bez dalšího utrpení. Utrpení si způsobujeme jen my sami svými nerozumnými činy. Dobro však musí vycházet z našeho nitra, z niterného přesvědčení, že toto je naše cesta a nejen proto, že to víme, ale ještě se to nestalo naší součástí. To bychom si sice svůj příští osud zlepšili, ale pokud bychom neměli dostatek vnitřní síly, svého vnitřního Světla, opět bychom při nějaké životní zkoušce selhali. To, jak jsme ve svém postoji skuteční je stále prověřováno různými životními zkouškami. Ptala jsem se svých průvodců, co mám se svým zraněným vnitřním dítětem dělat? „Miluj ho!“, přišla odpověď. Napojila jsem se na Zdroj Světla a poslala ze svého srdečního centra co nejvíce Lásky svému vnitřnímu dítěti. Dítě se začalo radovat a točit se jako „čamrda“. Svoje vnitřní dítě je třeba vyléčit nejen pro sebe, ale také pro druhé. Jen pokud uzdravíme sebe, můžeme uzdravovat druhé a působit na ně svojí vnitřní silou, aby i oni nalezli svoje vnitřní Já a svoje Světlo. Vše je v našem světě propojené a vše co je naše souvisí i s tím co je druhých, s tím, jaký je stav naší planety. V meditaci je možné se spojit se svými duchovními průvodci, ti rádi s vnitřním dítětem spolupracují. Společně se potom můžeme postupně svých temných částí zbavovat, nejsou to jen strachy, ale také hněv, pod kterým jsou strachy ukryty, jsou to naše bolesti, které strachy vytvořily, jsou to naše nedobré vlastnosti, které stály na počátku našich nedobrých činů. Je třeba si vše odpustit. Duchovní průvodci mi sdělují: „Bůh tě nesoudí, ty sama se soudíš!“ Zbavení se vlastních vin a odpuštění druhým umožňuje prožívat svůj vnitřní klid a místo výčitek prožívat božské Světlo, když umožníme, aby se v nás probudilo a do nás proudilo. To je změna vjemu, který může každý uskutečnit, pokud je připraven a má dostatek touhy se na zdroje Světla napojit. Je to zdroj Světla uvnitř naší Matky země, s nímž jsme spojeni první čakrou a zdroj Světla našeho nebeského Otce, což je pomyslný kotouč Světla nad naší hlavou, se kterým jsme spojeni sedmou čakrou. Tyto zdroje si můžeme zvědomit a používat je k našemu prosvětlení. Světlo vše léčí, Světlo vše uvádí do rovnováhy a harmonie. Můžeme potom žít tvůrčí životy a lépe poznávat vše stvořené, otevírají se nám obzory k novému poznání. Záleží jen na nás, pro co se rozhodneme, je to naše svobodná vůle, jejíž možnosti jsou dány tím, jací jsme, kde na svém vývojovém žebříčku právě stojíme. Vím, že cesta vzhůru ke Světlu není přímá, někdy jdeme kupředu, někdy bloudíme, ale ve chvíli, kdy zahlédneme Světlo je jeho síla taková, že nás bude stále přitahovat k sobě. Jiná cesta než ke Světlu nakonec stejně není, neboť tam je náš počátek i cíl, všichni máme tu jiskru Světla v sobě, je to jiskra života.

Nejsme tedy svým jediným Já, jsme rovněž svým vnitřním Já a jsme i svým vyšším Já. Abychom se stali celistvými, je třeba tyto tři Já spojit. Všichni moudří k tomu v minulosti došli. Například Hermes Trismegistos si byl jistě vědom své trojjedinečnosti. V přijetí našeho vnitřního Já, vnitřního dítěte, nám brání naše pocity viny, nebo nepokora ke všemu stvořenému. Tím, že si odpustíme, uvolníme schopnost odpustit druhým a uvolníme prostor pro soucítění se sebou i s druhými bytostmi. Umožňuje to začít konat činy ze soucitu, ne z pocitu viny, nebo z nadřazenosti. Bůh – Otec a andělské bytosti nás milují bezpodmínečně. Jen my sami se často viníme a mnohdy se viníme i za to co vůbec naší vinou není, jenom není v našich silách něco co se stalo, nebo co se děje okolo nás změnit. To vše je třeba opustit a odpustit si ze svého nejhlubšího přání srdce. To nám potom nedovolí nedobré činy opakovat a otevře nám to cestu ke Světlu, k tomu stát se bytostí Světla, bytostí vědomě spojenou s Tvůrcem, tvořící v jeho duchu.

Kdy se naše Já osvobodí od karmických vazeb? Až pochopí a prosvětlí se. Odpoutá se od vlivu nerovnovážných a deformovaných jedinců a stane se nezávislou bytostí ladící se k moudrým bytostem žijícím v těle, nebo andělům. Neznamená to, že se od druhých lidí oddělíme, ale to, že přestaneme přijímat jejich vliv, jejich ještě neprosvětlené a temné části. Ve hmotném světě jsme rovněž nuceni udržovat hygienu a čistotu prostředí, jinak nám hrozí, že onemocníme.

Kdy ukončíme proces znovuzrozování v těle? Až vyčistíme svoji karmu, prosvětlíme se, pozvedneme stav své energie a rozšíříme svoje vědomí. Potom již nebude třeba procházet embryonálním vývojem v těle matky a dětstvím, tím, co nám ve zkratce rekapituluje naše minulé životy a naše tělo je upravováno do obrazu naší nabyté kvality a energie, které jsme převtělováním dosáhli. Nastoupí další etapa našeho vývoje a to je zhmotňování, kdy bytost přichází na takové místo, které je nejvhodnější pro její další poznávání a přichází již hotová a vědomá. Přichází za určitým účelem a úkolem podle toho, co se má naučit a vykonat, přichází do cílného života, aby žila vědomě a pomáhala všemu živému. Na vyspělejších planetách se bytosti zhmotňují v paprsku Světla, kde na ně čekají spřízněné duše a přivítají ji podobně, jako na Zemi přivítá novorozence rodina.

Ukončíme i toto vtělování? Vše je dočasné a vše prochází vývojem. V jednu chvíli, kdy bytost v sobě vytvoří takovou rovnováhu, že již nebude potřebovat ke svému projevu tělo, stane se duchovním průvodcem – andělem a bude tvořit a pomáhat vtěleným bytostem i tvůrčímu procesu v duchu Boha – Tvůrce jako energetická bytost. Ani zde její vývoj nekončí. Stává se postupně vším stvořeným, až nakonec splyne s Bohem, s Jednotou a ukončí tak jeden pro nás časově neuvěřitelně dlouhý proces, který je však z božského pohledu bezčasový a hotový, záleží jen na tom, jaké Já ho prožívá, kde se to Já na vývojovém žebříčku nachází, zda je na počátku po oddělení se od Jednoty, ve středu či před koncem splynutí s Jednotou. Je to taková hra pro Já, aby se realizovalo, poznávalo, prožívalo možnosti života, možnosti toho BÝT a projevit se ve hmotném světě a po smrti těla ve světě nehmotném. Být a stávat se dobrým je světlá cesta našeho vývoje, kdy se vzdalujeme utrpení. Utrpení jsou jen naše nedobré kousky, které nás učí, kterou cestou není dobré se vydat, abychom nezabloudili a těžce potom hledali cestu kupředu. Ve chvíli, kdy toto poznání přijmeme jako skutečnost, že z následků svých činů se nemůžeme vyvázat a až pochopíme co je pro nás a pro druhé opravu dobré a co není, v tu dobu může začít probíhat život na Zemi ve větší harmonii bez vzájemných střetů, bojů, v pochopení, vzájemné harmonii a ve sdílení energie Světla – Lásky.

Hermes Trismegistos: Člověk je jen tím, čemu věří, bratrem temnoty anebo dítětem Světla.

Tato slova platí zvlášť pro současné dění. Nastala chvíle rozhodnutí. Lidé jsou nuceni přestat být ničiteli na planetě Zemi. Přestat zabíjet sebe navzájem, zabíjet zvířata, vždyť maso ve svém jídelníčku mít  nepotřebujeme. Všichni jsme zde v tuto chvíli správně a stojíme před rozhodnutím Tma nebo Světlo, Dobro nebo Zlo. Někteří lidé nyní čekají na nějaký „záblesk“ z venku, to že se něco stane zásahem zvenčí. Vše však má prvotní impuls v nás, ten „záblesk“ se musí odehrát uvnitř nás. Tam je prvotní svoboda, po které toužíme. Zvyšováním vnitřního světla uvolňujeme cestu pro Novou dobu, pro novou budoucnost. Není to o mluvení, je to o činu. Všechno je možné. Můžeme se rodit do budoucnosti stejně jako do minulosti. Všechny doby minulé i budoucí jsou ve stvořeném hmotném světě pro naši zkušenost otevřené. Je to jen na nás.

Medium 6/2020

 

Duchovní kořeny Prahy, její slovanská a keltská hradiště

Je to mýtická kněžna Libuše, údajná pramáti rodu Přemyslovců, která předpovídala Praze její slávu. Předpokládám, že v její předpověďi jde o vznik významného duchovního centra. Již základ slova Praha z indoevropského kořene „pragaja“, jak to vysvětluje Ivo Wiesner v knize „Národ v lénu bohů“, znamená jakési „setkání“, „setkání čistých“, nebo „setkání bohů“. Praha má dávnou historii související s příchodem Keltů do Čech a poté Slovanů. Na území Prahy můžeme navštívit místa, na kterých byly objeveny pozůstatky keltských a slovanských hradišť.

Je to především Pražský hrad a jeho posvátný pahorek Žiži v jeho centru. Jsem zde, na třetím nádvoří a usedám na zídku chrámu sv. Víta. Ptám se, co se zde odehrávalo v minulosti?

Nejprve se v mé mysli objeví dívky – ženy s květinovými věnci na hlavách, tančí okolo vztyčeného kamene doutníkového tvaru, z jehož vrcholu tryská energie. Součástí kamene je opracované sedátko. Přichází stařešina ve světlém, dlouhém, zřejmě lněném oděvu vypadajícím jako dlouhá noční košile a usedá na sedátko. Jeho vlasy jsou bílé, dlouhé, má i dlouhé bílé vousy. Sedí na této kamenné stolici a promlouvá k přítomným lidem. Soudím, že je to obraz z období, kdy pobývali na našem území Keltové.  Připomíná mi to věštkyně, které jsem viděla na oppidu ve Stradonicích. Zde na Žiži je to však muž, moudrý, vědoucí stařešina, který vede svůj lid.

Myslím, že již nastal čas přijmout i skutečnost, že na našem území se nacházelo více civilizací, některé pokročilé, jiné méně. Kořeny našich předků sahají do zaniklé Hyperborey a Atlantidy. Současná doba neblahý osud Atlanťanů velmi připomíná a otázkou je, zda lidstvo ve svém vývoji pokročí, nebo samo sebe zničí a znovu jako kdysi osídlí zbylé hrstky moudrých nová území.

Zajímavé je, že na místě „oživlého kamene“ na nádvoří Pražského hradu dnes stojí Plečnikův obelisk. Ten byl odhalený v r. 1928 k 10. výročí vzniku Československa a iniciátorem stavby byl T. G. Masaryk. To je zajímavá souhra dějů. Ve starých kronikách se mimo jiné píše, že právě na tomto pahorku na kamenném stolci byli uváděni jako panovníci první z přemyslovských knížat.

Nahlédla jsem ještě jednou to historie tohoto místa a tentokrát uviděla panovníka – krále v červeném plášti s bílým lemováním. Na hlavě má královskou korunu, v rukou žezlo a jablko. Je obklopen pány s měřícími nástroji v rukách, soudím na architekty a astrology Karla IV. Z úhlu, ze kterého se na ně dívám, nevidím žádnou stavbu jen pouhou náhorní plošinu. Byl to právě Karel IV., který na základě svých vizí budoval město předurčené k budoucímu duchovnímu významu a ty promítnul nejen do svatovítské katedrály, která má připomínat „Boží město“, ale i do hradu Karlštejna, který nazval podle svého jména pro svou památku.

Významným centrem před vybudováním Pražského hradu bylo slovanské hradiště Šárka, vybudované nad soutěskou Džbán. Tato oblast byla údajně osídlena již ve starší době kamenné, takže se dá předpokládat, že i zde zanechali stopy Keltové. Slované sem měli dorazit v 6. stol. a vybudovat zde významné centrum. Dívám se do minulosti a vidím dřevěný povoz naložený kameny, který vjíždí do hradiště. Hradiště je chráněno hradbou z kmenů stromů. Uprostřed je kamenný dům. Uvnitř sedí stařešina s několika muži a radí se o tom, co je dobré udělat. Přichází k nim žena s ošatkou zrna. Stařešina bere ošatku na klín a přikládá k zrnu ruce, dodává zrnu sílu, aby byla dobrá úroda. Dále vidím muže, který peče obilné placky pro celý kmen a tyto placky roznášejí děti v koši do obydlí – domů rovněž postavených z kmenů stromů. Lidé zde spolupracují, žijí ve shodě, uvědomují si sounáležitost a to, že společně přežijí.

Dalším zajímavým místem je slovanské hradiště Děvín, nacházející se nad levým břehem Vltavy na rozhraní Radlic a Hlubočep. Údajný hrad zde postavily dívky, které bojovaly proti mužům pod vedením Vlasty a po ukončení dívčí války měl být hrad vypálen. Hrad, jehož zbytky zde byly nalezeny jsou z období před rokem 1338 a postavil ho Štěpán z Tetína, nejvyšší písař za vlády Jana Lucemburského. Co se odehrálo na tomto místě?

V mojí mysli se objeví mladá žena v bílých šatech, v oděvu jaký nosili Slované, je ozdobená kovovými ozdobami. Proti ní stojí muž a podává jí ruku, aby k němu sestoupila. Společně kráčejí k bílému koni se strakatou hřívou a šedou skvrnou na jeho pozadí. Muž a žena nasedají na koně a jedou tryskem krajinou. Dojedou na mýtinu v lese a jsou obklíčeni skupinou žen ve zbroji. Jejich velitelka muže převezme, všichni nasednou na koně a odjíždějí s ním pryč, vidím už jen zadnice koní.

Pověst známá ze školních tříd o Ctiradovi a Šárce, i když zřejmě literárně upravená ve Starých pověstech českých, k mému úžasu skutečně odpovídá příběhu, který jsem zaznamenala.  Podle historiků měl být Ctirad vladyka Přemysla oráče a kněžny Libuše.

Místem mého dalšího pátrání po slovanských hradištích v Praze je oblast Zámky nacházející se nad Drahanským údolím a údolím Vltavy. Jsem na vyhlídce u bývalého bohnického hřbitova a čtu si na informační tabuli o dávném sídlišti. Jak to uvidím já?

Vidím zde dřevěnou ohradu z kůlů a rovněž z kůlů postavený malý domek. Muž, který zde žije se zabývá zpracováváním kůží zvířat. Z kůží vyrábí hlavně boty. Kůže naloží na dřevěný povoz a veze je přes řeku na voru na druhou stranu Vltavy tam, kde se nachází Levý Hradec. Veze je zdejším obyvatelům.

Dnes ještě poprosím své duchovní průvodce – anděly o otevření pramenu Světla na tomto místě. Vytryskne trochu černý, ale prosvětlí se. Soudím, že se v této oblasti odehrávala magie. Není to náhoda, že zrovna v Bohnicích se nachází psychiatrický ústav a léčí se zde lidé s následky různých magických praktik z minulosti či současnosti, ať již jako praktikující, nebo oběti těchto hrátek různých druhů, včetně používání drog. Je třeba tuto minulost vyčistit a pomoci pacientům se očistit světlými duchovními postupy, aby obnovili svoji emocionální a duchovní rovnováhu.        Levý Hradec je rovněž významné historické místo nacházející se na území lokality Roztoky u Prahy. Podle Kosmovy kroniky zde přebývali potomci Přemysla Oráče, bylo to mocenské sídlo přemyslovských knížat. Podle archeologického průzkumu i zde byla ranně slovanská osada. Bylo to strategicky výhodné místo, kde se zužuje vltavské údolí a pravděpodobně zde existoval brod. To by mému vidění odpovídalo, stejně tak obraz muže, kterého jsem zahlédla, bych i já přisoudila slovanskému rodu.

Při svém dalším putování mne žlutá turistická značka dovedla na další staré slovanské hradiště a je jím Vinoř. Vede tudy současně naučná stezka vinořského parku. Ze zbytků velkého hradiště a předhradí je dnes možné vidět jen zbytek vysokého valu a kamennou zeď, avšak kořeny vzniku Vyšehradské kapituly vedou právě na toto slovanské hradiště. Usednu na malou loučku mezi stromy a již mi běží obrazy hradiště. Jsou zde hospodářská zvířata, hlavně ovce.  Jedno z mrtvých, zde zavěšených zvířat je porcováno. Do mísy jsou vyvrženy vnitřnosti a mísu odnáší žena, která z ní věští.

Jsou přitom přítomni muži, kteří se obávají nebezpečí. Je to namístě. Hradiště je skutečně přepadeno nájezdníky, kteří hradiště vyplení, naloží si kořist a odjíždějí na koních pryč. Věštící rituály našich předků byly často krvavými obřady a to považuji za příčinu toho, že se lidé vzdálili čistému příjmu informací z duchovních zdrojů a nakonec je to vtáhlo do krvavých bojů.

Vzpomeňme ještě Vyšehrad, považovaný za původní sídlo Přemyslovců. Můžeme zde nalézt místo původního sídla, je to kus země ohraničené kameny. Kněžna Libuše právě ze svého sídla na Vyšehradě prorokovala budoucí slávu Prahy. Usedla jsem na okraji z kamenů, zkusila se přiladit k tomuto místu a očekávala nějaké slovanské obrazy. Omyl!  Uviděla jsem muže na koni, v ruce měl dlouhou tyč s praporkem. Praporek byl červený a na něm byl žlutý kalich. Muž zabodl praporek do země a já cítila, že říká: “Tady to bude“. Okolo stáli lidé prostě oblečení v hnědých, krátkých suknech přetažených přes hlavu otvorem a v pase přepásaných. Přihlíželi té události. Toto místo mne dovedlo do doby husitské. V roce 1420 Vyšehrad dobyli husité a porazili vojáky Zikmundova vojska, poté Vyšehrad vyplenili. K Vyšehradu se váže pověst podobná pověsti o blanických rytířích. Prý zde nad poklady bdí český lev s dvanácti lvíčaty. Pokud by české zemi hrozilo nebezpečí, lev zařve tak mocně, až se vyšehradská skála rozlomí a ze lvíčat se stanou mocní lvi, kteří rozsápou všechny nepřátele. Nyní věřme, že bude naše česká země ochráněna. Vizionář Karel IV. pochopil její význam a pro její budoucí význam pracoval. Je velkým darem narodit se a žít na tomto území. Až lidé postupně ve svém nitru rozsvítí svá Světla, otevřou tím bránu k prorokovanému „Zlatému věku“ nejen Čechů, ale celé planety Země.

Medium 9/2020

 

O přivtělených a energetických bytostech

V tomto článku bych se ráda podělila o své zkušenosti s bytostmi nežijícími v lidských tělech z mých vlastních meditačních a regresních prožitků. Jsou to bytosti, které člověk běžně nevidí, avšak v rozšířeném stavu vědomí můžeme tyto bytosti rozličného vzhledu, kvality a různé vývojové vyspělosti objevit. Nacházejí se zde zemřelé lidské duše, přivtělené duše, mimozemské entity a energetické bytosti. Energetické bytosti jsou ty, které jsme vytvořili my sami například z emocí strachu nebo hněvu a energetické bytosti, které jsme na sebe přitáhli například skrze naše nezpracované vlastnosti, emocionální zranění, pocity hněvu nebo pocity viny. Zemřelé duše, které neodešli do Světla, nenalezli do Světla cestu, nebo se ho bojí, spočívají stále v úrovni našeho hmotného světa, jsou s ním propojeni, pohybují se okolo nás, nebo zůstávají stále na stejném místě, kde opustili svoje tělo nebo na místě, z něhož nechtějí odejít, mohou obývat naše domy. Současní lidé se začínají o odvádění zbloudilých duší zajímat a často je již pomáhají do Světla odvádět, aby tito zbloudilci mohli po uplynutí pro ně určené doby v nehmotném světě uskutečnit svoje nové vtělení se, novou životní zkušenost. Pokud se lidé nezajímají o posmrtný život, po opuštění těla často ani nevnímají, že tělo opustili a je mrtvé. Na pohřbu jedné rodinné příbuzné jsem vnitřním zrakem sledovala, jak duše této ženy pobíhá okolo rakve se svým tělem, nechápe co se děje a se zaujetím se dívá na tabuli, na které bylo napsáno její jméno a den úmrtí. Poprosila jsem anděly o pomoc a ti se hned objevili. Popadli duši zemřelé ženy za ruce a vyletěli s ní vzhůru ke světelnému kotouči.

Andělské bytosti jsou rovněž součástí nehmotného světa, vývojově jsou však mnohem výše než lidé a nám lidem pomáhají mnohem více, než tušíme, naši andělští průvodci jsou s námi stále, vnímají nás jako svoji součást. Je třeba o pomoc požádat, a pokud máme ve svém osudu průchod, aby mohla být prosba naplněna, mohou být naše přání vyslyšeny. Jenom si musíme dobře promyslet o co budeme žádat, zda jsou naše prosby v souladu s Bohem – Tvůrcem, s jeho tvůrčí myšlenkou. Naše myšlenky mají svoji sílu a tvoří děje a situace, které toužíme prožívat. Některé ze zemřelých duší se mohou stát našimi přivtělenými bytostmi. Takové duše sdílí naši auru a většinou jsou to duše s námi hluboce spojené. Já sama jsem si například k sobě přitáhla duši své matky z jedné inkarnace, kdy tato chudá žena byla milenkou bohatého šlechtice. Já jsem byla tehdy jejím dítětem počatým v tomto vztahu. Šlechtic si dítě od matky koupil za zlaťáky a holčička se stala jeho schovankou. Matka zemřela ve velké chudobě s výčitkami svědomí, že dítě opustila. V současném životě se zmíněný šlechtic stal mým milencem a duše mojí matky se ke mně přivtělila, neboť toužila znovu prožívat vášeň, kterou kdysi se šlechtickým pánem sdílela. Toto bylo moje první setkání v tomto mém životě s přivtělenou duší a odvedla mi ji regresní terapeutka. Čas v těchto příbězích nehraje roli, čas je na druhé straně v nehmotném světě jiný.  Svoje duchovní průvodce, andělské bytosti, vidím v meditacích často. Pomáhají mi čistit vše co je ve mně temné nebo nežádoucí, čeho se již chci zbavit a dále to nenést. Je to důležité nejen pro moje tělo fyzické, ale i psychické, emocionální a duchovní. Andělé nás vnímají jako sami sebe a pomáhají nám v tom, abychom se rozpomenuli na Boha, Světlo, na to, že jsme součástí celku, protože jako celek se postupně ke Světlu – Bohu navracíme po dlouhé pouti v rozmanitých tělech, časech, územích a rasách. Skrze těla prožíváme mnohá dobrodružství, učíme se a postupně rozvíjíme svoje schopnosti a naše vědomí se rozšiřuje, poznáváme co život ve skutečnosti je.

Lidé většinou vůbec netuší, co vše je ovládá z nehmotného světa. Naše těla mohou napadnout i různé mimozemské a energetické bytosti. V jedné meditaci se mi objevila bytost, vypadající jako filmová postava „Batman“. Pátrala jsem v tu chvíli v oblasti krku po důvodu nepříjemného pocitu sevření. Před mým vnitřním zrakem se náhle objevila tato černá „příšerka“ s velkými kusadly připomínající zvětšená kusadla blechy. Moji duchovní ochránci – andělé se objevili v tu chvíli také a naváděli mne, abych zvyšovala svoje Světlo. Začala jsem vysílat ze srdeční čakry plamen Lásky. Hlava temné bytosti se najednou přiblížila, ale vůbec ve mně nevyvolala strach, připadala mi jako z pohádkového filmu. Svou vůlí jsem rozdmýchávala plamen v srdci, ten doslova bytost odrazil a v plamenu byla bytost spálena na černý škvarek, který moji ochránci s pomocí svých žlutých hůlek odvedli do kotouče Světla. “Co ode mne tato bytost chce, zeptala jsem se?“ „Tvoji sílu“, přišla telepatická odpověď. Takoví parazité se živí naší energií a my se potom cítíme unaveni. Přitahují je naše negativní pocity a emoce, nebo usilují o to, aby překazili naši cestu ke Světlu. Všichni jsme ve vývojovém procesu a každý z nás prochází svou cestou. Jedinou naší ochranou je zvýšení vlastního Světla a proměna negativních emocí na pozitivní pocity a to být ve své vlastní síle, v Lásce. To je celé.

Jakmile člověk vstoupí na duchovní cestu a zatouží se prosvětlovat a Světlo vysílat, vyvolává tím současně odpor nízkých bytostí, které usilují o to jeho cestu zvrátit. Souboj dobra a zla je realitou, ani netušíme, čím jsme ovlivňováni ve svých rozhodnutích a činech. Proto je třeba být velmi pozorný sám k sobě a tyto bytosti odvádět prostřednictvím zvyšování Světla v sobě, nebo pomocí andělů. Ti čekají na vyjádření naší vůle, našeho chtění jít cestou Světla a stávat se dobrým, neboť podle duchovních zákonů musí respektovat naši svobodnou vůli.

Vypadá to jako fantazie, avšak realita je i to, že existují dračí a hadí bytosti různého vývojového stupně od temných po světlé. Lidé je od pradávna vnímali a prostřednictvím magie s nimi uzavírali smlouvy, všechny tyto pečetě potom přetrvávají v energetických tělech a je třeba je odstranit. Takže na nás mohou působit i tyto bytosti, s nimiž jsme se za nějakým účelem, sobeckým prospěchem, kontaktovali a jejich úmyslem je odvést nás od práce pro Světlo a získat nás pro temnou část duálního světa. Světlo a Tma jsou projevy duality, avšak jen Světlo nás vyvede z utrpení a zpět k Tvůrci, jehož je každý z nás součástí.

Při pročisťování páté čakry jsem svým vnitřním zrakem uviděla něco tmavě zlatého, nejprve to vypadalo jako vejce, či had, který se vysunoval ven. Poznala jsem, že je to drak, který vyklouznul a letí do Světla. Moji průvodci mi s jeho odvedením pomáhali a podporovali moji vůli. Překvapilo mne, že drak je zlatý, ale on byl temný a byl posypaný zlatým prachem, což způsobilo moje pročišťování se Světlem. Tato dračí energie z dávné čínské inkarnace ovlivňovala i můj současný život, již před léty jsem v jedné meditaci viděla obraz postavy letící na drakovi. Pátou čakru jsem měla předimenzovanou žárově-dostředivou energií a svazovaly mne pocity viny z dob, kdy jsem praktikovala magii, i když pečeť temných draků v oblasti krku mi byla již odvedena. Byla jsem zklamaná z toho, co všechno je mojí součástí. „Odpusť si to, je to jako v pohádce, prohlížela jsi temnou část světa!“, sdělili mi průvodci. Dnes vidím jasně, že nikomu nemohu mít nic za zlé, všichni plujeme na jedné lodi a všichni bychom měli poznat svoje minulé životy a pochopit, že jsme si rovni. „Ať hodí kamenem, kdo je bez viny!“. Poznání o sobě samém vede k pokoře. V současné době probíhá doslova souboj mezi Tmou a Světlem o každou duši. Nakonec Světlo vždy zvítězí, ani to jinak nejde. V moci andělů je odvádět bytosti temné a s nedobrými úmysly do Světla, kde se v mžiku přetransformují na Světlo. Ani naše osobní transformace není nic jiného než prosvětlení se, vstup na cestu Světla, Lásky a Pravdy. Pokud chceme s anděly spolupracovat, je třeba vyjádřit svoji touhu a prosbu prostřednictvím stavu, který nazýváme meditací. Meditaci je nutné cvičit a zklidňovat se, učit se vstupovat do kontaktu s duchovním světem, který je možné prohlížet vnitřním zrakem.

Jak jsem již zmínila, energetické bytosti můžeme vytvářet i my sami. Jsou to naše energie strachů, hněvů, smutku a bolesti, které doslova vytváří „postavičky“, já je vidím jako energetické „koule“ různých barev. Strachy vytvářejí postavičky zelené, hněv červené, nebo jsou černé a podobně. Tyto energetické bytosti si můžeme na sebe natáhnout i od druhých lidí, pokud se do druhých lidí vciťujeme a nejsme ještě dostatečně energeticky silní a v některých svých ještě nezpracovaných vlastnostech s druhými ladíme. Není lhostejné k jakým energiím se ladíme, nebo jaké myšlenky přijímáme, neboť to vše ovlivňuje skutečnost jací jsme a jaké jsou naše činy. Je zde zákon karmy, který vše sleduje a současně zkoušky, které nás prověřují a ukazují nám o nás a o světě Pravdu. Mohou nám potom způsobit docela vážné zdravotní potíže. Já jsem po obsazení mého těla takovými dvěma bytostmi dostala teplotu, cítila jsem se jako při viróze a moje tělo bylo jako pod elektrickým proudem do chvíle, než mi byly tyto „potvůrky“ odvedeny a to jedna z nich terapeutkou a druhou mi o něco později odvedli moji průvodci v meditaci. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych o těchto věcech nevěděla. Andělé mi sdělili, že jsem měla namále. Stále se učíme svými prožitky. Jediné co nás může skutečně ochránit je síla Světla uvnitř nás. Světlo vše čistí a léčí, transformuje a harmonizuje. Chceme-li lepší budoucnost, měli bychom mít v mysli touhu stát se dětmi Světla, jít cestou za Světlem a opouštět vše co je temné. Tato práce je skutečně úžasná, neboť nám přináší nové poznání, nové objevy a v současnosti již přichází nová doba, kdy máme možnost stát se vědomými tvůrci nejen svého vlastního života, ale společně s bytostmi pracujícími pro Světlo i života na planetě Zemi.

Chceme být šťastní a chceme být svobodní? Buďme dobří a buďme v Lásce! Je nutné zbavit se pocitů viny, odpustit všem a především sobě. Být jako „tabula raza“, čistá tabule. Vše je pouhá božská hra, i když často bolí. Být ve svém vlastním Světle, ve své Lásce dává sílu a otevírá nové obzory. Naše neštěstí způsobuje naše oddělenost od našeho vyššího Já, od Boha – Tvůrce – Světla, od centra toho, co vše tvoří. Utrpení, které cítíme, tvoří rovněž naše iluzorní představy, které se nám nenaplňují. Je důležité naučit se přijímat odlišnost druhých. To, co nám brání stát se světelnou bytostí jsou naše temné stíny, je třeba přijmout skutečnost že existují, špatné vlastnosti proměnit na dobré a zavádějící myšlenky odmítnout a odevzdat Světlu svoje temné části, které jsou z tohoto i z minulých životů jako energetické záznamy stále naší součástí. Jen my sami máme tu pravomoc se všech ještě neodčiněných a nezpracovaných činů proti vůli Boha – Tvůrce zbavit. Na počátku je důležité se přijmout i se svými chybami, nastartovat touhu po nápravě a  mít se dostatečně rádi. V duchovní práci je vše v první řadě o nás samotných, ne o druhých, těm můžeme sloužit jako inspirace.  Vyšší bytosti – andělé jsou zcela oddáni Bohu – Tvůrci a vše činí v souladu s jeho vůlí. Lidská vůle bývá často v područí ještě neprosvětleného, sobeckého ega, které vytváří iluze a nepravdy. Jako duální bytosti zakořeněné ve hmotném světě často ještě nedokážeme tak dobře rozpoznávat pro koho a v jaké vůli lidé často konají. Vznikají z toho různá zklamání a nakonec dojdeme k poznání, že tomu čemu můžeme skutečně věřit je vlastně uvnitř nás, v našem nitru. V napojení na Světlo najednou vidíme věci jasněji, průhledněji, rozpouštíme závoj iluze. Je to cesta ke skutečnému osvobození se a ke své síle, ke Světlu, které je i nejvyšší ochranou.

Na hřbitově

Medium 10/2020

 

Hybnou silou nové doby je poznání a Láska

Co se to vlastně na Zemi v současnosti děje? Jsme lidské bytosti, které žijí v duálním světě. Je to svět  Světla i Tmy, dobra a zla. Duální svět byl vytvořen z božské myšlenky oddělením od Jednoty, aby se

Bůh – Tvůrce zrealizoval, aby si duše tento svět mohly prohlédnout a prožít krásné i trpké životní zkušenosti. Část světa a jeho představitelé dnes představují temnou stránku a jejich síla touží po moci, po ovládání druhých a bohatství. Jsou podporováni temnými bytostmi, které nejsou lidské, ale energetické bytosti. Někteří z těchto ovládaných lidí, z těchto loutek, si uvědomují komu a čemu slouží, ale je řada těch, kteří to netuší, avšak s temnými nějakým způsobem ladí, ladí s jejich záměry, prezentují jejich myšlenky a vydávají je za obecnou pravdu. Nepřemýšlejí hlouběji o tom co je dobro a zlo, jsou spolutvůrci iluzí, kterým věří a často věří, že slouží dobru. Proto je tak důležité skutečné poznání, poznání Pravdy, která se ukrývá za iluzí našeho nižšího Já o tom, že jen ta naše Pravda je ta správná. Služebníci temných vypustili do světa vir. Jistě to není dobrý čin a ti, kteří to vykonali asi netuší, že za takové činy se platí a to co vykonáme špatného druhým se na nás nějakým způsobem vrátí, ne pro trest samotný, ale pro pochopení, co není dobré dělat a že je třeba životu pomáhat a ne ho ničit. Současnou situaci však můžeme vidět i z jiného pohledu a to tak, že může posloužit k probuzení lidí, k tomu, aby začali více přemýšlet o sobě, o tom, proč se nám takové věci dějí, kdo a jací vlastně jsme, jaký svět opravdu je. Náš viděný svět odráží do určité míry stav našeho nitra. Poznáním toho co si neseme v sobě, co jsme ve svém současném životě i ve svých minulých životech vytvořili a zůstává to uvnitř nás ve formě naší energie, to potom můžeme začít měnit a rozhodnout se, že to již v sobě nést nechceme.

Skutečností rovněž je, že naše planeta je přelidněna a lidé sami nenalezli recept na to jak snížit porodnost a planetě ulevit dobrovolným omezením počtu potomků. To může být součástí koronavirové hry o ovládnutí planety a jejích obyvatel. Není to náhoda a nešťastná událost, že se virus objevil. Lidstvo je dlouhodobě různými způsoby zatěžováno toxickými látkami v potravinách, vzduchu, lécích, alkoholu, drogách, elektosmogem, chemickými látkami, genetickými manipulacemi a novými technologiemi, jejichž dopady na náš organizmus nejsou dostatečně prozkoumány, nebo jsou záměrně skryty. Je namístě se ptát, zda vše co je produkováno je lidem prospěšné, a proč lidé konzumují věci, o kterých vědí, že jim škodí. Druhá světová válka úplně neskončila, pouze se vede jiným způsobem a její temné myšlenky stále nacházejí uplatnění v myslích lidí, kteří je touží realizovat. Fašistické a anarchistické ideje mají stále své stoupence. Naše MUDr. Soňa Peková, odbornice na výzkum virů prohlásila, že někdo vyrábí umělé laboratorní kmeny a vypouští je jako z jeskyně a tu jeskyni je třeba vypátrat. Již v roce 2016 vydal David Icke knihu „Život v přeludu“ a píše v ní toto: „Pokud chcete zavést povinné vakcíny toxického svinstva, které ničí imunitní systém, potom vypustíte virus (nebo si ho vymyslíte) a prohlásíte, že podle zákona se musí všichni nechat očkovat, aby se ochránili proti viru a přežili.“ Je neuvěřitelné, že by byl někdo schopen něco takového vymýšlet a uskutečňovat a že se lidstvo takto nechá manipulovat.

Druhou stranou Tmy je Světlo. Je to energie dobra a Lásky. Světlo je energie Jednoty a do Světla se všechny duše po dlouhém putování v tělech i ve stavu bez těla vracejí domů, do věčného Bytí. Abychom mohli nastoupit cestu zpět a začít prožívat životy ve větší harmonii a Lásce, naplňovat myšlenku světlé strany je nutné se prosvětlit, pochopit a vpustit do sebe Světlo. Světlo vše ozdravuje, ozdravuje naše myšlení a naše činy a člověk začne projevovat zájem o to být dobrý a pracovat pro dobro. Znamená to milovat sebe, milovat druhé, tak je to jednoduché, ale vede k tomu dlouhá cesta prožitků a omylů. Je to taková mantra: „Miluji se“. Indové například meditují na: „Jsem božský“, je to vyjádření stejného principu, toho, že toužím být součástí láskyplné kvality. Všichni jsme na jedné lodi a všichni uvnitř sebe máme boží jiskru, která nám dává život. Vědomým vyzařováním božské energie můžeme přetvořit svět, je to naše přirozená ochrana ať se děje okolo nás cokoliv. K tomu musí přistoupit každý jedinec s vnitřní touhou. Nejsme jenom svým nevědomým nižším Já, které se rozhoduje často ještě pudově a sobecky bez ohledu na jiné bytosti bez uvědomění toho, že to co uděláme druhým, děláme sobě a karmický odraz na nás bude působit, dokud nepochopíme co Pravda a Láska skutečně je. Nestačí o tom mluvit, nebo o tom vědět, ale uvést to do života. Pokud lidstvo již nechce vstupovat do válek, je třeba prosvětlovat. Prosvětlovat sebe, prosvětlovat své okolí. Čím více lidí se zapojí do tohoto procesu, tím budeme úspěšnější. Je to o práci na sobě, o tom chtít se změnit, chtít změnit své vyzařování, být protipólem temného. Je to i naše ochrana, neboť temní se Světla bojí, utíkají před ním, Světlo proměňuje temné na světlé. Jsou zde bytosti Světla, které nám pomáhají. Stačí, aby se proměnilo určité procento lidí a poté se „nakazí“ jeden od druhého a bude možné dojít k proměně světa. Zatím to tak nevypadá a zdá se, že temní mají navrch. Zlo však nikdy nezvítězí, tak jako je to v pohádkách, vítězí dobro. Mějme na paměti, že převtělování je skutečností a každý z nás půjde ve svém příštím životě do takové doby a místa, na které svou kvalitou patří, podle toho, jakou energii vyzařuje. Možností je nekonečně mnoho, jako je nekonečně mnoho realit. To znamená, že v tuto chvíli rozhodujeme o své vlastní budoucnosti. Rozhodujeme, jakou cestou půjdeme, zda cestou Tmy nebo Světla. Je dobré být v očekávání příchodu toho nového, života v Nové době. Tvoříme svými myšlenkami. Bytím v duchu božského Tvůrce a v souladu s naším vyšším Já, které je Jeho součástí a my jsme s ním stále spojeni, můžeme skrze uvědomění si této skutečnosti měnit své energie a ovlivňovat vědomě vnímání sebe a světa okolo nás. Je třeba si to jak v klidu svých meditací, tak i v běžném životě uvědomovat, přijímat a uskutečňovat to, aby se to postupně stávalo naší schopností a trvalou změnou, abychom ucítili energii Světla uvnitř sebe a naše myšlenky přicházely od Boha – Tvůrce a opustili jsme roli služebníků našeho nižšího Já. Je to o našem rozhodnutí a naší touze žít se sebou i se všemi bytostmi na Zemi v míru a harmonii. To otevírá bránu k novému poznání a skutečné Pravdě o nás a o životě ve vesmíru. Je dobré vzdát se pochybností a upevňovat víru v to, že boží plán vždy slouží našemu dobru. To co prožíváme je buď odraz našeho odděleného Já spoléhajícího se jen na rozum a naši mysl, nebo můžeme s citem „vplout“ do božského vědomí a začít vše vnímat jako božskou hru a přijmout, že naše nesmrtelné duše jen prožívají zkušenosti jak v těle, tak po odchodu z těla jako nehmotné bytosti, jako bytosti, které nazýváme duchy. Tento koloběh se stále opakuje, dokud naše Já nezharmonizuje všechny svoje části natolik, že nebude nutné se již inkarnovat. Poté duše působí jako bytosti bez těla, jako průvodci a andělé a napomáhají vzestupu všech bytostí ke konečnému splynutí s Bohem – Tvůrcem, který je vším stvořeným. To co nás často blokuje, jsou naše strachy, hněvy, nenávisti a trudnomyslnost, vycházející buď z pocitu oddělenosti, osamocenosti, nevíry ve vyšší spravedlnost, nebo ze strachu z trestajícího Boha. Je to iluze, kterou vytváří naše vystrašené Já, které v tomto stavu udržují návyky a způsob myšlení společnosti ve které jedinec žije. Způsob myšlení lidí a jejich představy jsou u každého z lidí odlišné, celkově je ještě lidstvo jako celek od skutečné pravdy vzdáleno. Vidíme jen kousek z toho, co bychom mohli vidět. Pravdu je možné hledat ve svém nitru pomocí lidských mistrů napojených na Světlo a s pomocí andělských bytostí. Není to o spiritismu a kontaktu s nízkými či temnými bytostmi, to může být na cestě za duchovním poznáním zavádějící. Je třeba se učit rozlišovat co je skutečně dobré, co je dobré přijímat a čemu věřit. Je to vše o našem vývoji, o naší vývojové cestě, která je pro každého člověka jedinečná, avšak cíl je pro všechny stejný, znovudosažení Světla – Lásky – Boha – Tvůrce. Je to o probuzení nových lidských vlastností, o tom poznávat nové věci. Mnohé z nich v současnosti považujeme za zázraky, ale zázraky to nejsou, to jenom člověk postoupí o několik stupínků dále ve svém vývoji a může se učit tvořit jiným způsobem, měnit destruktivní chování k Matce Zemi i k sobě na činnost prospěšnou pro všechny její obyvatele a stávat se tak spolutvůrcem božského díla. Verzí budoucnosti je mnoho, každý si v tuto chvíli připravujeme budoucnost tím, jací jsme, jak myslíme a jaké jsou naše činy. I Nová doba je v tuto chvíli realitou, vše je v existenci vytvořeno, stačí do ní vykročit. V Pravdě není možné něco obejít nebo obelstít, božská spravedlnost je jiná než jakou často obhajují lidé. Je důležité si věřit a věřit v dobro božského plánu, znamená to osvobozovat se z vlastních pout.  Spojení s božským Zdrojem je to, co v minulosti vykonávali a i dnes by měli vykonávat lidé s touto schopností jako knězi, léčitelé a osvícení mistři, ti by měli zprostředkovávat lidem spojení se Světlem, s božskou energií. Dnes je ale cesta otevřená pro každého hledajícího, který má odvahu a trpělivost a nastal čas pro jeho vývojový posun. Lidé se dnes mohou stávat sami sobě mistry, napojit se na Zdroj světelné energie, vyléčit sebe a být nápomocní v ozdravení naší planety. Cesta pro transformační proces je otevřena a jisté je, že tímto procesem nakonec projdeme dříve nebo později všichni, neboť vývojový tlak a vnitřní touha duše po tom prožívat Světlo – Lásku trvá, i když může být dočasně uspána. Vždyť je tak obohacující probouzet se a jít cestou poznání, objevovat skutečnou Pravdu skrytou za závojem paní Iluze.

Medium 7/2021

 

 O vtělení, opuštění těla a době mezi životy

Předpokládám, že věci okolo vstupu duše do těla a opuštění těla ještě nejsou příliš odkryté, a tak bych ráda čtenářům přiblížila, jak to může z duchovního pohledu probíhat. Chtěla bych se podělit o dva své prožitky z regresní terapie, kde jsem se mohla tohoto tématu dotknout. První příběh je o mém početí a narození z mojí poslední inkarnace, druhý o opuštění těla ženy, šlechtičny z období středověku a třetí příběh je z mojí meditace, kdy jsem požádala o to podívat se do doby mezi životy a to před mým současným zrozením.

V jedné z regresních terapií jsem řešila svůj vztah k matce a procházela jsem jednu epizodu z dětství, kde jsem pochopila, že její hněv byl vlastně její strach o mne, o to, aby se mi nepřihodilo něco zlého. Náhle jsem se posunula do období početí a sledovala spojení spermie s vajíčkem. Byla to úžasná reakce, obrovský výbuch energie! Uviděla jsem plameny žlutého a červeného ohně, které vyšlehly jako výbuch granátu. Sledovala jsem energie svých rodičů a byly velmi rozdílné. Z otcovy energie byla moje duše nadšená. Dalo by se říci, že do toho šel „naplno“ a to se mi hrozně líbilo. Bylo v tom nadšení a oheň. Energie matky byla jako klidná hladina vody. Cítila jsem její pochybnosti, nevěřila si, že se početí podaří, před tímto manželstvím prodělala několik potratů a měla jiného muže. Její energie se mi vůbec nelíbila, bylo mi v ní nepříjemně, bylo to takové ano a ne, byla jsem z toho rozladěná. Najednou mi bylo hrozně líto otce z tohoto přístupu, měla jsem ho ráda. Matčino těhotenství jsem pozorovala a cítila jsem všechny její pocity a obavy. Stále jsem se třásla. Měla jsem pocit, že to už nevydržím, ale byla ve mně nějaká velká síla to zvládnout. Nastala doba porodu a já se najednou ocitla v jakési bublině, do které začalo pronikat světlo. Celá jsem se třásla, tělesné pocity byly nepříjemné, cítila jsem každý nerv svého těla, jak se chvěje. Potom se moje duše najednou rozevřela a uvolnila a já cítila úžasnou volnost. Tělesné pocity se ale opět začaly zhoršovat, začala jsem rychle dýchat, což bylo po chvilce vystřídáno opakem, dýchalo se mi špatně, nemohla jsem se nadechnout. Průnik světla se rozšiřoval, bylo mi to nepříjemné, musela jsem zavřít oči, stále jsem se třásla, byla mi zima. Uviděla jsem malé tělíčko venku, schoulené do klubíčka, bylo od krve a miminko mělo hodně vlasů. Někdo ho zdvihnul a plácl přes zadeček. V tom okamžiku moje vědomí vletělo do toho tělíčka. Cítilo se nepříjemně, byla tam tma a bylo mu tam těsno, vrtělo se uvnitř, aby zaujalo nějakou příjemnou polohu, snažilo se vyplnit každý kout těla. Říkala jsem si: “ Tak už jsem tady, co se dá dělat“. Byla mi stále zima. Někdo mne vzal do rukou a ukazoval mne. Začala jsem se smát na celé kolo a předvádět se, že už jsem tady, aby si mne všichni všimli. Mávala jsem ručičkama a stále se smála, byla jsem taková „radostná duše“. Potom mne odnesli do postýlky s vysokými mřížemi a to se mi vůbec nelíbilo. Nejdřív jsem byla smutná, cítila jsem se tam opuštěně, potom jsem začala brečet, abych na sebe upozornila. Dali mi dudlík a tak jsem to vzdala, nedalo se nic dělat. Potom přišla máma a vzala mne do náručí. Smála se a byla šťastná, tak jsem se smála i já. Stále jsem vše pozorovala, kde jsem a jak ta máma vypadá. Potom mne přiložila k prsu a já začala pít a pila jsem hodně, aby měla radost …

V jedné z inkarnací jsem zemřela jako žena ve středověkém vězení, byla jsem probodnuta mečem. Co duši čekalo po opuštění těla jsem v regresi sledovala takto:

Moje tělo bylo mrtvé a má duše ho opouštěla. Duše vypadala jako malá bílá larva, která opouští hnědou kuklu a dere se ven. Pomalu jsem se posouvala z kukly, až jsem vysoukala i poslední koneček svého těla. Ta larva měla malá černá očíčka a černý čumáček. Vzlétla vzhůru a letěla vstříc motýlovi, který ji přitahoval svou silou. Měl velká bílá křídla s barevnými ornamenty světlých barev, byla tam růžová, modrá, žlutá … Ten motýl začal s larvou rozmlouvat. Najednou měl lidskou hlavu zralého, moudrého muže. Zeptal se jí: „Jaký je tvůj vztah k druhým?“. Stále spolu hovořili a on jí vše vysvětloval, ona se začala kroutit a bylo jí velmi nepříjemně z toho rozhovoru, cítila pocit viny z prošlého života. Zdá se, že byly rozebírány skutky jejího života. Cítila jsem, že to byla taková „potvůrka“. Potom se ta larva proměnila a nabrala lidskou podobu mladé dívky. Vše se odehrávalo v prostoru, ona seděla na takovém vzdušném „trámu“ a houpala ve vzduchu nohama.  (obr. 1 Duše a anděl)

Třetí příběh vypráví o tom, co může duše prožívat v době mezi životy. Myslím, že ty prožitky jsou pro každou duši trochu jiné, ale mnohé může být podobné. Tento prožitek je z doby, kdy jsem naposledy jako žena spolu se svým dítětem opustila tělo a pobývala v duchovním světě bez těla až do nového vtělení v tomto mém současném životě.

Opustila jsem tělo a „vlétla“ do Světla. Moje duše byla traumatizovaná, neboť jsem zahynula za druhé světové války při náletu. Po setkání se zemřelými dušemi svých blízkých mne andělé odvedli na osprchování se Světlem. Byl to takový sprchový kout. Dále proběhlo něco jako terapeutická skupina, ve kterém byl kruh lidských duší vedený anděly. Andělé mi položili otázku, co bych v prošlém životě udělala jinak. „Více bych milovala!“, byla moje odpověď.

Sledovala jsem, jak si na tomto místě duše mohou hrát. Hrály hry s barevnými kostkami a skládaly je do obrazců, nebo si házely barevnými míči. Podobný míč jsem měla v dětství.

Svého synka, který spolu se mnou zahynul při náletu jsem nemohla vidět, bylo mi sděleno, že musí dospět a že se s ním opět uvidím.

Pomáhala jsem ve „světelných lázních“. Připomínalo mi to sluneční lázně z minulého století. Duše tam podobně ležely na lehátkách postavených do kruhu avšak na rozdíl od slunečních paprsků, byly ozařovány božským Světlem. Připravovala jsem se na podobnou práci ve hmotném světě, abych pomáhala ozařovat lidské bytosti. Probíhala tam výuka podobně jako je tomu ve škole na Zemi, ale duše se učí morálním zásadám, aby se prohloubilo jejich cítění svědomí pro nové vtělení po zapomnění.

Nachází se tam jezero Světla, podobné moři na planetě a v něm je možné se ve Světle koupat.

Duše se mohou podívat na životy svých blízkých na Zemi, posílat jim láskyplné myšlenky. Duše mají možnost dívat se jako vědmy do vody, je tam taková modrá vodní „polokoule“ jako studna, skrze ní mohou nahlédnout do životů na Zemi. Duše, které přicházejí do tohoto světa a jsou temnější, takovým duším je věnována větší péče v očistě jejich duchovních těl. Teprve očištěná duše může vstoupit do nového těla, proto lidé věří, že nový člověk je čistý. Jeho minulé činy a životy jsou však zaznamenány v jeho podvědomí a v novém vtělení má člověk příležitost svoje chybné chování a myšlení napravit. Proto prochází událostmi, které tomu procesu nahrávají a záleží na něm, zda se mu to podaří lépe zvládnout, nebo ne. Jde o uvědomění, nápravu činů a vývojový proces duše v těle, ve hmotném světě. Před novým vtělením je duši přehrán film jejího budoucího života a je s ní probráno, co je pro ni důležité prožít. Nic z prožitého není špatně a není třeba se vinit z toho, co jsme nezvládli, neboť boží plán je dokonalý pro všechny bytosti a k nápravě se každá bytost dopracuje.

Duše je nakonec „odeslána“ do nové inkarnace, je vložena do takové „trubky“ a jako potrubní poštou vjede o těla dítěte v těle své budoucí matky. Čas, kdy se duše vtělí je v souladu s božím plánem a nastává přibližně od třetího měsíce těhotenství kdykoliv, já jsem se například v současném životě vtělila až při porodu. Se synkem, který spolu se mnou zemřel při náletu, jsem se opět sešla v tomto životě a je to můj životní partner. (obr. 2 Potrubní pošta pro vtělení)

Duchovní svět, do kterého duše po tělesné smrti odcházejí, pokud nejsou zatíženy velkými vinami a nebojí se Světla, tento svět je podobný světu hmotnému, ale duše v něm nejsou tak zatíženy starostmi o hmotu, o to, aby přežily, takže se tato část života zdá být lehčí, takže není třeba se smrti obávat, je to jen přechod do jiné reality. Pokud duše nemá dostatek Světla, nebo je něčím připoutaná k hmotnému světu, například je závislá na majetku, vztazích, drogách, sexu a jiných věcech, může uvíznout v místech, kde opustila tělo, nebo se může přivtělit k někomu z lidí, s nímž ho pojí podobné vlastnosti. To spojení může trvat i několik generací. Východiskem z tohoto stavu je pro všechny duše a bytosti tím zatížené to, že musí pochopit co se ve skutečnosti děje a mít touhu něco změnit. Proto jsou zde léčitelé, duchovní mistři, terapeuti z lidského světa a především andělské bytosti ze světa duchovního, kteří v tomto pomáhají. Všechny duše se nakonec osvobodí, nikdo neuvízne navždy v temném koutě a nakonec všichni ke Světlu doputují. Některá náboženství tuto skutečnost zkreslila do pouhého rozdělení duší tak, že věřící odejdou do Nebe a nevěřící do Pekla. Božská jiskra je ale v každém z nás a promlouvá k nám skrze svědomí a jednoho dne se probudí každá bytost a zatouží po Světle a Lásce. Tvrdit, že jen věřící člověk bude mít život věčný zní jako privilegium pro vyvolené. Všichni život věčný máme. Všichni procházíme mnoha inkarnacemi, zkoušíme si hrát různé role, učíme se co je dobré a co není dobré dělat, co nám a druhým prospívá a co nás na našich cestách trápí a bolí a proč je dobré občas udělat něco jinak, než jsme zvyklí. Všichni se jednou vrátí zpět, aby splynuli s Bohem – Tvůrcem, do věčného bytí, aby po dlouhé cestě prohlížení toho, co Bůh stvořil, opět spočinuli v Jeho náruči, než dojde k opětovnému oddělení z Jednoty – božského Zdroje, a duším se umožní opět pozorovat stvořené. To je ovšem hodně dlouhá doba z pohledu dnešního člověka, z pohledu Stvořitele to může být chvilka, nebo věčné bytí …

Lidé mají obavy ze smrti jen z nedostatečného poznání toho, co smrt ve skutečnosti je a z chybného vnímání smrti jako definitivního konce svého Já. Naše Já ale neumírá, pouze mění svoji podobu. Umírá naše tělo a naše duše, náš duch odchází do nehmotného světa, kde pokračuje ve svém životě bez těla, poznává, dále se učí, vyvíjí se. I když učiní odbočku a dočasně se nechá zlákat silami temna, vždy se nakonec ke Světlu vrátí, neboť síla Světla je mnohem silnější, než síla Temna. Proto, aby vznikla dualita, svět hmoty a aby duše mohly prožívat různé role a dobrodružství, učit se co je dobro a zlo, co je Bůh, co jsou oni samy, odkud přišly, k tomu je třeba, aby vznikla různorodost a bytosti měly možnost okusit i temnou stranu, k tomu účelu oddělenou od Boha. Je důležité poznávat co Bůh opravdu je a co je jen lidská představa o Bohu a o Smrti. To, že Smrt přichází z temného světa a odvádí hříšníky do Pekla se stává přežitkem. Peklem je třeba rozumět prožitky z nedobrých lidských činů, které způsobují pocity viny, vyvolávají temné obrazy a stahují bytosti, které opustily tělo do temných částí, kde nevidí Světlo, ani ve Světlo nevěří. Každá duše však nakonec k poznání Světla dospěje, neboť to je její pravá cesta domů … Anděl Smrti je anděl Světla, který nám pomáhá v přechodech jak z těla ven, tak při nové inkarnaci ve vstupu do těla.  Nejsme nikdy sami. Stejně tak naši průvodci jsou s námi po celý náš život a záleží jen na nás, zda uslyšíme či pocítíme jejich láskyplné vedení, zda najdeme způsob jak je požádat o pomoc. Andělé jsou energetické bytosti, které se lidem ukazují v různých podobách, podle toho, co je pro daného člověka vhodné, aby to přijal.  Fungují jinak než my lidé a mohou být kdykoliv a s kýmkoliv v potřebné chvíli, cítí nás jako svoji součást, neboť všichni a vše je součástí Jednoty, nejvyšší tvůrčí myšlenky. Andělé se ke Světlu – Bohu přibližují postupně jako my, ale rozdíl mezi naším a jejich vědomím je asi takový, jakoby mravenec chtěl dosáhnout velikosti slona. Všechno je ale život v mnoha podobách a andělé slouží životu. Stejně tak lidé dozrávají k poznání, že životu je třeba sloužit a ze života se radovat. I každý člověk bude jednou andělskou bytostí. Poznání toho, co vše je Tvůrcem vytvořeno nás teprve čeká a je ještě nepředstavitelně obrovské. To co můžeme udělat teď je nalézt v sobě svoji podstatu, svoje Světlo a prosvětlovat se, opouštět své dosud neprosvětlené části a tím pomáhat k celkovému vzestupu lidstva. Všechny cesty jsou pro naši budoucnost otevřené, vše stvořené stále trvá a naše Já tím postupně prochází. Kam kdo půjde ve svém příštím životě, to bude rozhodovat jeho kvalita, jeho energie určí na jaké místo a do jaké doby půjde, co má dále ve svém životě zpracovávat, co může odčinit a kde může prospět, co nového má poznat. Ne všechny duše jsou v současnosti ještě zralé přijmout myšlenky nové doby. Některé duše mohou opět uplatňovat i svá nedobrá přesvědčení. I jejich temné role ale slouží vývoji, neboť pomáhají probudit ty, kteří jsou v jejich blízkosti a pomohou jim pochopit, že je dobré od temného odstoupit a jít jinou cestou. Vše co se na zemi i ve vesmíru odehrává něčemu slouží. Pokud však nechceme trpět a prožívat bolesti je nutné přestat ubližovat nejen druhým, ale stejně tak sobě, mít se rád i se svými nedostatky, jít cestou dobra, cestou vědomého poznávání, cestou transformace svých myšlenek a činů, cestou transformace síly každého z nás.

Medium 9/2021

 

Světlo je Láska a Pravda

Po dlouholetém hledání v oblasti duchovna a praktikování meditace jsem dospěla k prosté podstatě toho, co ve svých životech prožíváme a to je buď Světlo, nebo Tma. Jsme duální bytosti a tak je v nás obojí, můžeme říci, že dobro i zlo. Naší podstatou je energie, která nás oživuje a udává náš charakter. Škála energií a našich psychických a emocionálních vyjádření je velmi pestrá. Vstoupíme-li do svého nitra, všechny tyto věci můžeme uvidět takové, jaké opravdu jsou. Můžeme vidět energie různých barev vlastních i světa okolo nás, barvy emocí, můžeme uvidět svoje psychické vlastnosti a vše co k nim vedlo, všechny naše činy v minulých životech a poznat, jaké měly tyto činy důsledky pro náš další vývoj. Vše co vytvoříme a to jak v dané chvíli myslíme, má vliv na naše energetická těla i na naše tělo hmotné a od toho se odvíjí naše další osudy. Duše touží prožít mnohé, avšak její nejhlubší touha je prožívat Světlo a navrátit se do božské Jednoty, ze které vyšla a do které se po dlouhé cestě inkarnacemi vrací, aby došlo k jejímu konečnému splynutí po dlouhé cestě prohlížení a oživování božského díla a vytvořeného hmotného světa.

Současná doba nám odráží stav našeho nitra a stejně jako je třeba uvolnit a pochopit vše to, co je temné v nás, stejně tak je třeba, aby se projevilo to temné ve vnějším světě. Pochopením, přijetím a prosvětlením našich temných částí je možné obrátit vše ke Světlu a dobru. Jiná cesta není možná a očekávání toho, že něco přijde z venku a změní to naše vnitřní vnímání a my budeme šťastní, tedy že nás někdo učiní šťastnými, takový postup nevede k cíli. Vnější změny vedou vždy jen ke krátkodobému uspokojení, ale naše nitra se tím neuzdraví. Stejně tak není možné, aby se náhle změnila situace ve světě, dokud nevyjdou na povrch temné a nedobré úmysly těch, kteří usilují o ovládání planety. Světlo nakonec vždy vítězí a tak nezbývá, než aby každý z nás nastartoval svoji duchovní proměnu a svojí duchovní praxí přetvořil svoje energie na energii Světla. Moji duchovní rádci mi sdělují, že stačí jen vyzařovat. Tím, že se budou postupně rozsvěcovat lidé na planetě, může po určitém množství probuzených bytostí dojít k obratu ve vyzařování Země a tím ke kvalitativní proměně myšlení a činů lidí. Jsme-li inspirováni Světlem, víme přirozeně co je dobré dělat pro sebe i pro společnost. Temné energie probouzí v lidech touhu vykonávat nízké činy a touhu ovládat druhé k dosažení vlastního prospěchu. Zavádějící je často to, že se to odehrává pod rouškou dobra. Někteří lidé ani netuší, čemu a komu slouží a temné takto zůstává skryto. Toto nikdy neskončí, pokud nedojde k probuzení a prosvětlení planety jako celku. Jinak budou stále mezi lidmi pokračovat boje a nedorozumění, nebude mezi lidmi proudit láskyplná energie.  V minulosti byli vždy lidé, kteří dosáhli probuzení. Jedním z odkazů o této skutečnosti jsou obrazy madon a svatých mužů. Jsou to výpovědi o tom, že je možné přijmout svoje nesmrtelné vnitřní dítě, svoje vnitřní Já s Láskou, že je možné se spojit se svým vyšším Já, se svou částí stále spočívající v božském Zdroji, že je možné otevřít a probudit svoji srdeční čakru. Není to něco, čeho by mohli dosáhnout jen vyvolení, tato možnost je otevřena každému, kdo po tom zatouží a je na to připravený. Všichni kráčíme vývojovou cestou poznávání toho co je Pravda a co není, co je dobré dělat a co ne a všichni jsme vedeni více či méně svým svědomím, které k nám promlouvá slabým hlasem naší nesmrtelné duše.

To co ve svém nitru prožíváme je určováno tím, jak se cítíme a jaký je náš život. Prožíváme-li strach, hněv, bolest, nenávist a jiné negativní pocity ze své temné části, náš život nebude zrovna růžový. Pokud cítíme Lásku a soucítění k sobě i k druhým bytostem, projevují se v našem životě tvůrčí schopnosti v různých směrech a jsme pro druhé inspirací, jsme prospěšní druhým a přestáváme být ničiteli všechno živého. Těžké energie a karmické dluhy vznikají hlavně ze zabíjení, ať se to týká lidí a jejich válek, nebo zabíjení zvířat, kterých je na planetě denně zabíjeno velké množství. Lidé provozují kruté chovy zaměřené jen na produkci, jako by byly živé bytosti nějaké výrobky ze strojové linky sloužící jen naší potřebě. To velmi snižuje vibrace Země i našich těl. Je těžké prosvětlit tělo, které je živeno mrtvými schránkami živých tvorů.

Lékařům se podařilo podrobně rozpitvat lidské tělo, ale o existenci jeho energetického systému se zatím příliš nehovoří, je to spíše věcí léčitelů a citlivců. Ti o této skutečnosti nepochybují, ale nemohou ji dokázat hmotným způsobem a jiný způsob je pro člověka materiálně zaměřeného nepřijatelný. To je ten problém. Energetický systém je to, co člověka oživuje a dodává mu energii, umožňuje, aby žil. Proto člověk nemůže „vyrobit“ nějakou živou bytost, je to výsada této božské síly. Energie oživuje celé naše tělo, naše orgány a naše buňky. Nemoc je projev temné energie. Lidé, kteří energie mohou vidět, vidí v nemocných oblastech tmavé skvrny. Uzdravování je prosvětlení temných energií. Energie ovlivňují naše emoce a myšlenkový přistup k životu, způsobují to, zda jsme se sebou v harmonii, nebo zda jsme oběťmi či manipulátory druhých. Z těchto postojů k životu potom vycházejí úkoly, které máme v daném životě zvládnout. Nelze vše zpracovat v jednom životě, a proto jsou lekce rozloženy do mnoha životů. Je třeba prožívat i hezké chvíle, neboť Bůh – Tvůrce jistě netouží po tom, abychom trpěli, utrpení je jen naše vnitřní nerovnováha, výsledek našich nerozumných cest, které je třeba napravit a neopakovat. Je to dlouhý vývojový proces, kterým prochází všechny bytosti, ale jejich osudy jsou různé. Prvotní hřích je náš vlastní poklesek, je to čin proti vůli Tvůrce. Prosvětlováním se dostáváme do souladu s Jeho vůlí. K prosvětlování slouží čakrový systém a ten je třeba v sobě objevit a vědomě ho používat. Tento náš čakrový systém je napojen na Zdroj energie Matky Země a spojuje nás se Zemí první čakrou. Dále je napojen přes naši sedmou čakru na Zdroj energie Boha – Otce. Ten je možné vizuálně popsat jako obrovský světelný kotouč, podobný našemu Slunci. Myslím, že staří Egypťané považovali tento energetický zdroj za Slunce a chybně se ve svých kultech ke Slunci ladili. Je to zdroj duchovního světa andělských bytostí. Z něho je možné energii čerpat a prosvětlovat své čakry. Pokud nemáme vědomí o čakrách, neznamená to že nemůžeme žít, ale žijeme život v nevědomosti o tom kdo skutečně jsme, nemůžeme ho sami ovlivňovat, tedy ozdravovat a prosvětlovat svá těla.  Je to o přelomu ve vnímání v našem reinkarnačním cyklu, je to o tom, že se poznáním můžeme osvobodit od těžkých životních situací, které by jinak k naší nápravě vedly. Síla boží myšlenky je velká a vede nás k pochopení sebe sama, k pochopení toho, co je Bůh a co je to život.

Jakou změnu přináší zvýšení energetických vibrací ve společnosti? Je to změna ve vnímání reality. Vše je v neustálé proměně a nic není možné uchopit v našich životech nastálo. To je třeba přijmout a neulpívat na vytváření si „jistot“, neboť i ony se stále proměňují. V proměně je vývoj a ustrnout znamená vývoj odmítat a to přináší utrpení, podobně jako vracet se do minulosti a plakat nad rozlitým mlékem. Dále je to nestranné sledování bez soudů toho, co druzí dělají a co se ve světě odehrává, neboť vše se děje z nějakého důvodu pro naše poznání. Neznamená to se vším souhlasit a nedobré věci podporovat, ale nenechat se vtahovat do soubojů, které nás stahují do navyklého způsobu chování, do starých, lidmi vytvořených nefunkčních programů. Zkrátka udělat co je možné a prosvětlovat. Je to o synchronizaci s božským vědomím a o přechodu od odděleného Já k Já spojeného s Tvůrcem. Takové Já neubližuje a soucítí, pracuje vědomě pro Tvůrce a pro dobro, pro návrat duší do věčné Jednoty. Neznamená to, že takové duše nekonají. Právě naopak, ale jiným způsobem a to ve prospěch všeho života, bez individuálního sobectví pro vlastní prospěch. Vůle jednotlivce se tímto sjednocuje s vůlí Tvůrce a ten nejlépe ví, co je pro nás dobré. To co často oddělené Já žádá, nemusí prospívat jemu samotnému, ani jeho okolí. Zde bych se dotkla toho, co je nečinnost v dualitě a zdánlivá nečinnost v Jednotě. Obojí je ve skutečnosti činností. V dualitě je nečinnost nicnedělání, což neprospívá nikomu, v Jednotě může být nečinnost činem, neboť to co vyzařuje Světlo, to činí. Opakem nicnedělání se na druhou stranu může stát přehnaná lidská činnost, kdy se člověk dopracuje k nemoci a ani to jistě není přáním Tvůrce, ale ve vůli člověka to může být touha být mocnější nebo lepší než druzí či se zavděčit, nebo může jít o únik před sebou samým.  Cokoliv co děláme, by mělo být v rovnováze a mělo by nám to přinášet uspokojení a radost, podobně jako tyto pocity přináší vyzařování Světla.

Vyzařovat je možné i temné energie, což je práce temných bytostí. Ta je však nakonec vždy odsouzena k pádu, neboť zlo nakonec nevyhrává. Síla Světla je podstatou, z níž se temná část dočasně oddělí z důvodu vytvoření duálního světa, aby mohly ožívat děje, které duše prožívají a mohou si prohlížet stvořené boží dílo. Konat dobro, které je v souladu s Bohem – Tvůrcem je tvůrčím procesem Nové doby. Není to konání dobra, které nakonec dobrem nemusí být, i když se objevuje z dobrých pohnutek, avšak přichází z odděleného, neprobuzeného Já, které jen zkouší trefit cíl skrze pokus – omyl. Právě spory o taková dobra lépe či hůře myšlená, nehledě na napojení na temné části a přímé zlé úmysly, způsobují spory o tom co je dobré a co není a vyvolává to mezi lidmi nedorozumění a různé šarvátky. Tak je to prosté.

Tam, kde se objeví Světlo, tam Tma mizí. Mizí strachy, bolesti, odpor a nenávist. Až lidstvo rozpoutá ve svých srdcích plameny Lásky, závoj iluze se rozplyne a celá planeta vzplane Světlem.

Medium 11/2021

 

 

Kráčí společně IQ a stav vědomí lidí?

Podíváme-li se do historie lidstva, vidíme stále stejný vzorec lidského chování ve společnosti. Je zde skupina mocných – vyvolených a uznávaných autorit a větší skupina běžných občanů. Mocní utvářejí svůj vlastní názor, který považují za obecně správný a přivlastňují si právo kázat druhým, jak by se měli chovat a co mají dělat. Je názor mocných a vzdělaných vždy ten jediný správný a pravdivý? Neprobuzená společnost považuje za měřítko chytrosti IQ daného jedince. IQ je však jen jednou složkou osobnosti a vypovídá o schopnosti člověka nabírat vědomosti ze zdrojů, které lidstvo vytvořilo, případně dojít vědeckou metodou k novému poznání. Je zde ale i druhá složka člověka a to je jeho úroveň vědomí. Studiem úrovní vědomí se zabýval dr. David R. Hawkins a podařilo se mu je popsat pro vytvoření si názorné představy v knize „Vzestup po úrovních vědomí“. Úrovně vědomí vypovídají o tom, jaké vlastnosti člověk v průběhu svých inkarnací nabyl a jaký je jeho současný stav. Lidský charakter se mění naším vlastním poznáváním, není to něco čím bychom se nakazili od druhých, je to výsledek našich vlastních prožitků, postojů a rozhodnutí, které nás formují.

Pravda, o které lidé hovoří a která se stává často předmětem sporů, nemusí být vždy Pravdou skutečnou, a tak jde často o domněnky, nebo o pouhé ztotožnění se s názorem druhých, který daný jedinec vnímá podobně. Pravdu je třeba hledat uvnitř sebe, ve svém hlubokém nitru, do kterého je nutné obrátit svoji pozornost. To znamená nebýt závislý na cizích názorech, které mohou být pomýlené, nebo zavedené. Je-li naše úroveň vědomí nízká, víme ještě málo jak o sobě, tak o tom, jak svět doopravdy funguje. Pohybujeme se ve svých iluzích a představách jak by měly věci vypadat, jak by se měli lidé chovat a přemýšlet a rozrušuje nás skutečnost, že se lidé tak nechovají a nerozumíme tomu, že je každý člověk jiný a nejsou dva jedinci, kteří by se ve všem shodli. Tak je život pestrý. Cesta životy zpět do konečného splynutí s Bohem – Tvůrcem je dlouhá, je to cesta z božské Jednoty až do konečného návratu, kdy ve svých inkarnacích můžeme prožívat dobrodružnou jízdu v mnohém vyjádření, v odlišení jednoho od druhého, ale i v oddělenosti od božské Pravdy. K tomuto návratu domů, řekněme „cíli“ nebo spíše odevzdání se, všichni směřujeme a cesty zpět jsou různě dlouhé, procházíme mnohými zkušenostmi.

Abychom si vytvořili lepší podmínky k žití, je důležité zvyšovat nejen svoje IQ, ale i stav svého vědomí a to je možné jen vědomou prací na sobě. Znamená to stávat se nezávislým na názorech druhých a nacházet svoji vlastní Pravdu. Tím si „vybrušujeme“ svoje vlastnosti a stáváme se lepšími, více soucitnými, více chápeme potřebu sounáležitosti se vším stvořeným. Stáváme se tvůrčími bytostmi, které Zemi prospívají a neničí ji, dokážeme přirozeně omezit svoje potřeby k prospěchu všech bytostí na planetě dnes přelidněné, například dobrovolným omezením porodnosti, což se bohužel doposud nestalo. Svým vlastním zkoumáním toho, kdo opravdu jsme a jaké jsou naše možnosti, prozkoumáváme nejen svět hmoty, ale i svět ducha a docházíme svým vlastním duchovním prožitkem k tomu, že skutečně VÍME. Abychom došli k lepší harmonii se sebou i se světem, není nutné nastudovat hromady knih, ale je třeba zapojit svoji intuici a otevřít svoje vlastní vědění, probudit svoje vyšší Já. Toto může najít i prostý člověk, který se může „elitě“ jevit jako nevzdělaný. Není to jen IQ, které nám dává poznání. Pokud nejde IQ ruku v ruce se zvyšováním vědomí, může například docházet ve vědeckých oblastech k objevům, ze kterých může být vědec nadšený, ale nakonec objev nemusí lidstvu sloužit v dobrém a naopak může lidstvo poškozovat. Vzpomeňme například produkci farmaceutických firem pracujících pro zisk bez ohledu na možné následky u některých propagovaných léčiv a doplňků stravy. Je třeba mít na paměti i skutečnost, že disharmonie ve vlastnostech může dojít až od nevědomého tvoření zla k vědomému, je to stav velké oddělenosti od božského Tvůrce. Opakem toho je čistý záměr konání dobra, kdy se vlastnosti skládají do jednoty s božskou tvůrčí myšlenkou. Ta je hnací silou k tomu zamířit zpět ke Světlu – Bohu – Tvůrci, tam odkud vše vzniklo.

V duálním světě existuje dvojnost projevu a tak jak dobro, tak i zlo má svoje místo pro vyjádření a umožňuje, aby probíhal proces poznávání skrze konflikt. Pokud chceme opravdovou změnu na naší planetě je podmínkou, aby vzrostl počet probuzených, aby naše vědomí stoupalo a aby IQ stoupalo s ním. Jinak bude lidstvo vymýšlet sebezničující projekty jako zbrojní systémy k vedení válek dnes spíše psychologických a biologických jako je například kovid. Není to poprvé, kdy je lidstvo na hranici sebezničení, vzpomeňme zánik Atlantidy, tehdy zde „létaly“ energie, dnes zde „létají“ viry a stále se vyrábí zbraně za účelem zabíjení lidí. Je to svět jaký si přejeme? Mohou zde lidé žít v pokoji a míru? V duálním světě zkrátka operují jak síly dobra, tak i síly temna usilující o despotickou nadvládu. Touha po moci a zisku nemusí mít nikdy dost.Takový náhled na život je ale nakonec vždy opraven a náprava může být rozložena do více následujících životů. Dřímající Pravda, což je pravé vědomí nepřekryté iluzí, se nakonec jednou projeví, neboť probuzení je dříve nebo později součástí vývoje všech lidských bytostí, v tomto plujeme na jedné společné lodi.

Naše Já v podstatě na Zemi usiluje o přežití a o to uspět, a to často jakýmkoliv způsobem, i nekalým, zatím často sledujeme svoje vlastní cíle. S rozšiřováním vědomí si člověk stále více a více uvědomuje, že je součástí většího celku a jeho sobectví pomalu ustupuje tomu být prospěšný i druhým. Mnozí již hledají novou cestu. Pouhé vzdělávání v tomto procesu nestačí, to je vidět na každém kroku. Potýkáme se s mnoha nemocemi a zapomínáme, že normální je být zdravý. Hybnou silou lidské transformace je duchovní probuzení a jejím nástrojem je meditace a práce s energiemi, životními silami, což urychluje požadovanou změnu. Duchovní práce by se měla postupně stát součástí života každého člověka, je však třeba se tomu otevřít. Dokud budeme věřit, že existuje jen to co je vnímatelné našimi základními smysly, nebude nám umožněno poznat více. Víra je prvotní impuls, avšak samotná víra nestačí. Je třeba mít touhu VĚDĚT.

Pokud ještě nejsme připraveni na vlastní práci se sebou samými, zastávají tuto práci různé konflikty mezi jednotlivými lidmi i skupinami, které k probuzení nabádají. Záleží jen na každém jedinci, jak tuto skutečnost přijme jako možnost postoupit ve svém vývoji o stupínek výše na své vývojové cestě a zapojí do svých řešení jak ROZUM, tak CIT. Všechny události v životech lidí k něčemu slouží a nic se neděje zcela náhodně. Lidé často hodnotí i to, co se v jejich minulosti událo jako nepříjemné tak, že je to nakonec posílilo. I když si ve svých inkarnacích můžeme užívat radosti života, jsou zde i nepříjemné události v našem osudu, které pracují na naší vývojové ZMĚNĚ. Není ale nutné nechat se osudem „vláčet“. Můžeme ho vzít do svých rukou, začít zkoumat co je pro nás opravdu dobré, začít prosvětlovat své temné části a vydat se na cestu Světla spolu se světelnými bytostmi, našimi duchovními průvodci – anděly, kteří čekají, až budeme připraveni je oslovit. Jde o cestu skutečného dobra, nejen toho hlásaného, pod jehož pokličkou se vaří nedobré úmysly a nezpracované vlastnosti. Někdy může pracovat holé zlo, jindy iluze, že se vaří něco dobrého. Pravda je někdy tak překrytá temnými stíny, že jí lidé nevěří ani kdyby byla přímo před jejich očima, jako když paprsky slunce nemohou prorazit mezi mraky. Vše je ale součástí božské hry, která nás má dovést ke skutečné Pravdě, zpět do božské Jednoty.

Úrovně vědomí podle dr. Hawkinse:

Medium 1/2022

 

Pohádka o dracích

Abychom mohli nepřítele porazit, musíme ho poznat. Na jedné z vesmírných planet, kterou nazýváme Zemí se postupně od počátku jejího stvoření vyvíjel život v různých formách, žili zde různé zvířecí druhy a bytosti ještě předtím, než se objevil lidský druh. Zpočátku byli lidé spojeni s přírodou a přírodními duchy. Navazovali s nimi kontakty a oni se stávali jejich rádci a modlami.  Lidé dělali různé magické obřady, aby si zajistili jejich přízeň. Jak společnosti na planetě vyspívaly a rozrůstaly se, vytvořil se systém přetrvávající dodnes, kdy na jedné straně jsou ti, kteří vládnou mocí a na druhé straně ti, kteří jsou jim více či méně podřízeni. Společnosti s vývojem materiálních věcí nabývaly znalosti a současně lidé i tušili, že je zde něco více než to na co si mohou sáhnout, že jsou zde nehmotné bytosti, s nimiž mohou navazovat vztah a získávat od nich informace a poznatky. Ladili se k různým bytostem a ty začali nazývat „bohy“. Věřili, že je zde nějaká vyšší síla, která může ovlivňovat jejich životy.  Duchovní svět, který dnešní přetechnizovaná a hmotně zaměřená společnost ještě v převaze není schopna svými nedokonalými smysly vnímat, je však mnohem pestřejší, než si můžeme představit. Ne všichni, kteří jeho existenci již přijali, se však ladí jen k andělům a ne všechny nehmotné bytosti anděly jsou. Nacházíme zde zemřelé lidské bytosti, bytosti přírodní jako skřítky a víly, jsou zde energetické bytosti mimozemského původu, energetické bytosti tvořené lidskými emocemi a také bytosti skutečně andělské, naši duchovní průvodci a ti, kterým říkáme archandělé a kteří slouží Světlu a Lásce, slouží planetárnímu vývoji. Bytosti mimozemského původu odpradávna sledují planetu lidí a ne všechny s ní mají dobré úmysly. Energetické úrovně mimozemšťanů mohou být různé. Mohou být velmi vyspělými civilizaci žijícími v míru a v lásce o jaké se nám dnes pouze sní. Na druhé straně jsou zde mimozemské bytosti nízké, žijící z negativní energie, kterou lidé produkují. Jsou to především pocity strachu, hněvu, bolesti a různé negativní lidské vlastnosti, které lidé ještě vědomě nezpracovali, a právě ty vedou některé z lidí k touze po moci, po nadvládě nad druhými a k usilování po materiálních statcích a bohatství. Mimozemské bytosti potom takové lidi přes jejich emoce a touhy ovládají. Lidé se na tyto bytosti v průběhu věků napojovali a uzavírali s nimi smlouvy. Takové smlouvy však přetrvávají v řadě inkarnací. Tyto bytosti se jen tak své kořisti nevzdají. Byla to hlavně dračí, ale i jiná společenství, která na planetě operovala a stále operují. Pohádky jsou pravdivé a i dnes vidíme draky jako symboly ve východních náboženstvích. Draci jsou různé kvality. Jsou zde temní draci, zelení, ale i zlatí. Temní se mohou za zlaté vydávat. Lidé nejsou v tomto schopni dostatečně rozlišovat. Takže mnoho smluv bylo s temnými bytostmi uzavřeno a ty přetrvávají v našich energetických tělech a provázejí nás v našich inkarnacích. Draci se rozmnožují pomocí vajec a tyto zárodky mohou být do lidských bytostí se smlouvami dodnes vkládány. Vše se odehrává na energetické úrovni a tak tyto zárodky mohou být ukryty a růst v podobě nádorů. Může se to zdát jako sci-fi, ale všechno je možné. Vždyť u útvarů jako cysty a nádory zatím nebyla objevena příčina, proč vznikají a na nemoc nazvanou rakovina ještě nikdo oficiálně nenalezl lék. Pouze lidé citliví na energie mohou vnímat poruchu v energetickém obalu nemocných, takže zde hraje roli negativní energie, kdy se buňky začínají nepřirozeně chovat a narůstá něco, co by růst nemělo. Lze to přetransformovat pouze Světlem, to znamená léčením pomocí síly Světla. Negativní bytosti však operují na více úrovních a to co je hlavně zajímá je naše energie, kterou lidstvo produkuje. Živí se našimi negativními emocemi a rozhodně nepracují pro Světlo. Naopak se snaží ty, kteří již mají ke Světlu nakročeno zastavit, dokázat jim svoji sílu, nebo je přetáhnout na svoji stranu. Toto nebezpečí stále trvá, protože je pro nás zatím dost těžké v této oblasti rozlišovat a jako celek se příliš nezajímáme o hlubší a pravdivější poznání, i když hledajících v těchto oblastech přibývá. Po dosažení určitého počtu lidí, kteří zatouží vstoupit na cestu Světla, prosvětlí svoje energie a začnou Světlo vyzařovat, může dojít k rychlému obratu, může se Světlem rychle „nakazit“ jeden od druhého. Pokud budeme chtít temnou stranu porazit je třeba, aby se projevila a abychom ji poznali a odmítli ji, jestliže si přejeme, aby naše životy a životy našich dětí probíhaly v harmonii a ve svobodě. V naší dohledné minulosti vidíme, že se děje stále opakují a nebylo zatím možné skutečné proměny v chování lidstva dosáhnout. To dávalo a stále dává prostor bytostem z temné strany světa živit se negativními energiemi a emocemi a proto se snaží vyvolat v lidské populaci konflikty, boje a stav nevraživosti, což je opakem života v láskyplné energii Světla. Historie lidstva je historie válek. Vůdcové byli temnými bytostmi ve vedení válek podporováni a oni často a vědomě do spojení s negativními bytostmi vstupovali a účastnili se různých magických obřadů, vzpomeňme druhou světovou válku a její představitele. Teprve nyní je odhalována tato temná magie. Vyvolání strachu, hrůz a bolesti ve válkách je živným polem temných bytostí. I když temní nakonec nemohou vyhrát, neboť zdrojem života je Světlo, zřejmě spoléhají na to, že lidé nerozpoznají jejich úmysly.  I když poslední světová válka byla ukončena, lidští stoupenci temného Hitlerova plánu na ovládnutí světa nebyli zcela odstraněni, mnozí se zachránili útěkem na zámořské pevniny a pokračovali ve své činnosti, ve svých výzkumech ať nových technologií nebo ve zkoumání lidských těl a jejich funkcí. Počet lidí na planetě vzrostl a zásoby přírodních zdrojů se ztenčují. Bohatí chtějí být ještě bohatší a vládnout světu je lákavá myšlenka. Vést dnes válku je příliš náročné a znamenalo by to velké ničení. Ovládnout masu tak, aby nic netušila a sama souhlasila s omezujícími a likvidačními praktikami je naprosto ďábelský plán, o kterém by se většině lidí ani nezdálo a ani by nemohli pochopit, že by jim jejich vlády mohly něco nedobrého udělat. Možná ani samotné vlády plně netuší, o co se jedná a pod rouškou záchrany lidstva se řídí jen pokyny těch, kteří stojí za nimi a nad nimi. Ti nejvyšší jsou skrytí. Část lidí jako by spala. Udělají to, co se od nich žádá. Takoví lidé nechtějí mít problémy a touží žít jako dříve. Netuší, že jsou již v obojku, který se má utahovat. Moc lidí je oslabována. Opět jsou lidem předkládány smlouvy o dobrovolném souhlasu se vstupem něčeho, co do jejich těl nepatří. Ve společnosti, která je tak zaměřená na hmotnou prosperitu v jaké v současnosti žijeme, je snadné používat hmotné a psychologické nástroje. Současný rozvoj vědy, například genetiky, bez duchovního a etického rozvoje vědomí se může stát pro lidský rod ničivým. Jsou to oblasti, do nichž by člověk neměl zasahovat, neboť se již pohybuje na poli, kde smí tvořit jen boží energie – Bůh sám.

Jak z toho ven? Je důležité probudit se z iluze a pochopit, co se to na planetě odehrává. Spojit se a zůstat v klidu, neživit negativní emoce. Dělat pro nápravu současné situace to, čeho je každý jedinec schopen a co s ním ladí. Je třeba to, co je lidem nuceno co nejrychleji odmítnout.  Vytvořené zlo se podle božích zákonů dříve nebo později vrací na svého tvůrce. Lidé si musí obnovit svoji sílu a svoje Světlo. Jen Světlo může prosvítit Tmu. Je to o věčném souboji Dobra a Zla. Je třeba vyčistit svoje těla od temných smluv, pokud jsme je v minulosti uzavírali, odevzdat je andělským bytostem a Světlu, Světlo v sobě probudit, poznat, že je uvnitř každého z nás, vyzařovat ho a šířit. Uvědomit si, že všichni jsme napojeni na nekonečný zdroj této léčivé a tvořivé energie a není třeba sahat po berličce z temného světa, možná dočasně lákavé, avšak nakonec bolestivé, neboť temné energie nás šťastnými neučiní. Vstoupit na cestu skrze Světlo, Dobro a Pravdu je jediná možnost jak projít transformací, aby se planeta dostala na vyšší úroveň vědomí. Vše je současně v souladu s božím řádem. Lidstvo již vytvořilo tolik negativity, že to co se odehrává před našima očima je odraz naší kvality a současně je to i chvíle možnosti dojít k uvědomění a změně způsobu chování každého z nás. Je nutné pochopit, přijmout realitu, uvědomit si co je skutečná pravda a provést transformaci každého jednoho z nás a vytvořit novou kvalitu společnosti. Projít transformací je možností současné doby, je to opakování děje z období konce Atlantidy, kdy lidé zkouškou neprošli, zneužili svoje vědomosti o energetických silách a jejich činnost byla ukončena zánikem a propadem do mořských hlubin. Nyní procházíme opakovací lekcí. Obstojíme v ní? Pro ty, kteří nebudou toužit po Nové zemi, jsou připraveny inkarnace v minulých dobách, kde budou moci dále prožívat principy Staré země a starých pohádek.

Medium 3/2022

 

O bytostech v duálním světě

Na počátku stvoření našeho světa bylo Světlo, božská Jednota, z ní se oddělila část a ta vytvořila duální svět. Začaly se vyvíjet bytosti, které procházely a stále procházejí vývojem od nejnižšího tvora po bytost andělskou. Božský Tvůrce tak prohlíží sám sebe, umožňuje děje, které prožívají jeho části, které prožíváme my ve hmotném i nehmotném světě jako bytosti v tělech, nebo bez těla jako duchové či andělé. Nakonec se vše stvořené vrací zpět do Jednoty a opět se stává její součástí. Takto pulzuje vznik a zánik a čas a konečný prostor vnímá jen naše nedokonalé vědomí, které se postupně na cestě vývojem rozšiřuje. Aby mohly děje probíhat, znamená to, že svět obsahuje jak světlou, tak temnou část. Bytosti stvořené Tvůrcem mají svůj energetický systém napojený na Stvořitele a na počátku svého vývoje si nejsou ve svých inkarnacích tohoto napojení vědomi. Ve chvíli, kdy dojde k uvědomění, mohou bytosti napojené na Světlo začít tuto světelnou sílu vědomě používat k inspiraci, ozdravění a ke své výživě. Nastupují cestu zpět k Bohu -Tvůrci a tvoří v jeho duchu. Jestliže je součástí stvořeného světa i temná část, znamená to, že jsou zde i temné bytosti stvořené z temného světa. Jsou to bytosti, které napojení na Světlo nemají, živí se energiemi od druhých bytostí a to jejich negativní energií, například od lidí produkujících negativní emoce, negativní myšlenky a temné činy. Činnost těchto bytostí je dočasná a jednoho dne se rozplynou, přetransformují ve Světle a stanou se jeho součástí. Člověk má do jisté hranice možnost volby a tak vždy záleží na tom, pro co se ve svém životě rozhodne, zda se přikloní ke Světlu či Tmě, co bude ve světě tvořit. Duše touží prožívat vše a člověk tvoří jak dobré, tak nedobré věci. Je zde ale zákon karmy, který slouží k napravování zlých činů, neboť každá duše napojená na Světlo po návratu zpět do božské Jednoty podvědomě touží. Nejde zde o trest, ale o pochopení co je dobré dělat a jak si tvořit dobrý život a to je osobní věc každého jedince pro co se rozhodne a co chce prožívat. Takže máme zde bytosti, které si nejsou vědomi své božské podstaty a ty, které toto vědomí mají. Vědomí o napojení na Tvůrce se v současnosti u lidí, jako jednoho z vesmírných druhů, probouzí rychleji, neboť vývojový tlak k posunu a k tomu, aby se lidstvo stalo součástí galaktické společnosti je neúprosný. Bytosti, které si jsou Stvořitele plně vědomi a pracují v jeho duchu jsou andělé a ti se přirozeně cítí být jeho součástí, stejně jako být součástí všeho stvořeného. Ne všechny bytosti ať v tělech či bez těla ale udrží svoje Světlo a myšlenku tvořit dobro a hájit Pravdu a mohou se stát bytostmi padlými, ať to jsou lidé či andělé. Ti potom pracují pro temnou část, dokud se neprobudí a znovu neobnoví svoje spojení. Tyto bytosti škodí druhým a nabádají je k nedobrým činům, aby od nich získávali “potravu“ a sílu. I temná energie umožňuje život, avšak jeho kvalita je jiná. To, jaká je naše energie, to určuje i náš vzhled, tvoří to současně naši hmotnou schránku. Proto jsou zlé bytosti zobrazovány jako nehezká dračí či hadí společenství a andělské bytosti jako krásné, zářící postavy. Není to tak, že by každý člověk byl jen dobrý nebo jen zlý. Je zde škála různých barevných energií, které zobrazuje naše aura a projevuje náš charakter. Toto se v průběhu životů mění. Něco tvoříme my sami, do něčeho nás tlačí společnost, v níž žijeme a její návyky. Od těchto návyků je třeba se osvobodit a tvořit si vlastní pohledy na to, co se okolo nás děje. Kromě pozemských bytostí zde máme bytosti mimozemské a i mimozemšťané jsou různých kvalit od méně vyspělých, i když například technicky zdatnějších než lidé, až po bytosti velmi vývojově pokročilé. Ti pokročilí se nacházejí v jemnohmotnějších tělech než lidé a pracující pro dobro a vývoj jak svůj vlastní, tak i celého vesmíru. Dále jsou zde ještě bytosti, které nejsou stvořeny Tvůrcem, jsou to energetické bytosti, které mohou tvořit lidé nevědomě skrze svoje emoce, mohou to být takové barevné energetické koule, které nám mohou velmi znepříjemnit život, nebo to jsou bytosti stvořené vědomě vyspělými, avšak negativními bytostmi bez napojení na Světlo a bez soucitu, usilující jen o vlastní cíle. Ti vytvářejí to, co nazýváme bioroboty, kteří jen slouží svým pánům a ti je řídí a ovládají svým vědomím. Všechny tyto bytosti jsou součástí jednoho světa a nevědomě či vědomě vytvářejí různé vazby. Zemřelí lidé, tedy duchové pokud nenajdou na druhé straně cestu ke Světlu, mohou obývat naše obydlí, přisedat do naší aury a s duchy můžeme navazovat spirituální kontakty, stejně jako s anděly, světlými či temnými mimozemšťany. Možností je mnoho. Proto je nezbytné při vstupu na duchovní cestu, při objevování svých nových možností, být opatrný na to, ke komu se vlastně přilaďujeme, neboť ne všechny bytosti mají dobré úmysly.

V současné době existuje velké množství literatury, která má k duchovnímu poznání napomáhat, stejně jako množství různých praktik, kterým jsou lidé učeni v různých placených kurzech, někdy je těžké se v tom všem orientovat.  Vím, že peníze jsou nutné v naší společnosti a dokud se společnost nezmění jako celek, stále budou. Přesto si myslím, že to nejlepší je dáváno zdarma. Chtěla bych nyní upozornit na to, co se v duchovních a ezo knihách sděluje. Ve všem je nějaká část Pravdy. Některé knihy mohou rychle rozšířit náš obzor, jiné jsou tak rozsáhlé a mají tolik „omáčky“, že se čtenář jen těžko prokouše k podstatě věcí. Dále jsou rozšířené různé channelingy , které mohou být jak zdrojem hlubokého poznání a pravdivých zpráv, tak na druhou stranu  není vždy jisté s kým se osoba, která toto zprostředkovává vlastně spojuje, zda je to nějaká vyspělá duchovní bytost, či andělská bytost, nebo je to vyšší Já, nebo je to nějaká negativní bytost a potom je nutné obsah sdělení opravdu promyslet a zapnout vlastní kritický rozum, není možné v tomto směru všemu věřit. Negativní bytosti mohou usilovat o to, aby nás zavedly a mohou nám namluvit mnoho nesmyslů, nebo nás na duchovní cestě zavést, nebo znevážit hledání v těchto oblastech, aby to hledající odradilo.

Není tedy jedno, odkud energie a myšlenky čerpáme. Zatím jsme však lidé v tělech a teprve si začínáme uvědomovat svoji božskou podstatu, to odkud jsme vznikli a čím jsme. Stále však máme volbu s čím chceme ladit a jaký druh energie budeme v sobě probouzet a šířit. V řadě inkarnací toto probíhá spíše pocitově a to z čeho je možné usuzovat jaké má člověk energie je jeho povaha, zda je dobrý, nebo zlý, jaké jsou jeho úmysly vůči druhým bytostem a jaký má vztah sám k sobě. Zdrojem temné energie jsou emoce jako strach, hněv, bolest, smutek, nenávist, které působí destruktivně na okolí a nakonec i na samotného tvůrce. Zdrojem energie Světla je nepodmíněná láska, svoboda, harmonie, zacházení se sebou i s druhými bez iluzí a manipulací. Jestliže nás oživuje energie, musí bytost energii odněkud čerpat. Energii nám dodává potrava a vzduch, který dýcháme, je možné čerpat ze zdroje Světla, nebo ze zdroje Tmy, nebo z druhých bytostí. Čerpat ze Tmy a z druhých bytostí je cesta, která vede dá se říci „do pekla“. Čerpat ze zdroje Světla se stává tvůrčím, radostným procesem, je to cesta zpět k Tvůrci. Na obou stranách jsou bytosti, které se touží vyjádřit a přitom vyzařují svoji kvalitu. Pro člověka, který se teprve seznamuje s těmito skutečnostmi je často těžké energie rozeznávat a poznat co je skutečně pravdivé a co pravda není. Nejprve je důležité poznat sám sebe, jaký jsem vlastně já a jaký chci být, jakou cestou chci jít vědomě, zda se chci stávat dobrým a pracovat pro dobro, či naopak. Potom nastupuje objevování toho, jací jsou ve skutečnosti druzí lidé a bytosti, které zatím běžně nevidíme a jaké jsou jejich záměry. Jestliže chce člověk naší vývojové úrovně vstoupit na duchovní cestu a postupovat ke Světlu, je pro něho důležité, aby si stále hlídal svoji vlastní čistotu úmyslů. Způsob myšlení ovlivňují naše touhy a emoce a to jak myslí naše rodiny, lidé a bytosti okolo nás. Všichni jsme součástí vývojového procesu a plujeme na jedné lodi.  Musíme si ale uvědomit, že ne všechny bytosti ať jsou to lidé, nebo bytosti jiných druhů, nemusí mít v úmyslu získávat cokoliv přirozenou cestou. Lidé ve svém dlouhém vývoji často pěstovali a stále pěstují magii ať bílou či temnou a spojovali se s bytostmi, které s nimi neměly dobré úmysly a tyto lidi zneužívaly, i když jim dopřávaly určité hmotné či psychické dary. Za to si vybíraly svoji daň a energeticky se takto přiživovaly, neboť samy nesměřovaly ke Světlu a vybraly si za svůj idol pána z temné části stvořeného světa. Tato nebezpečí jsou pro člověka stále reálná a v současné době dochází k tomu, že lidé těmto věcem začínají rozumět, probouzejí svoje vědomí a uvědomují si možnost napojení se na zdroj Světla, odkud mohou čerpat božskou, světlou energii – Lásku a obnovenou vlastní sílu. Zbavit se temných energií je možné jen tím, že jim řekneme ne a přijmeme sílu z božského zdroje Jednoty a ze zdroje naší Matky Země a to můžeme udělat sami ve svém nitru, nepotřebujeme k tomu ani žádného lidského prostředníka.  Všechny magické cesty jsou jen zavádějícími cestami v našem vývoji. Možností prožitků v duálním světě je mnoho a tak je jisté, že každá bytost se v průběhu svých inkarnací magie více či méně dotkne. Pokud však chceme žít dobré životy ve zdraví a Lásce, je nutné temnou energii opustit a napojit se na zdroj Světla. Dobří léčitelé takto pracují, napojují se na zdroj a předávají tuto energii druhým, aby se jí i oni mohli dotknout a zatoužili ji cítit, realizovat ji v sobě a vyzařovat. Všichni toto dříve nebo později uskutečníme. Někteří jsou rychlejší a tak mohou ukazovat cestu druhým. To co nás může na naší cestě zavést je to, že neudržíme čistotu své myšlenky, svého úmyslu a oslní nás nějaké výhody, prospěch, nebo nám začne naše ego nalhávat, že jsme lepší než druzí a probudí se naše nezpracované touhy a vášně. To může způsobit pád a člověk se musí následně opět snažit napravit to, co se mu nepovedlo, žádat duchovní průvodce a andělské bytosti o očistění, odpustit sobě nebo druhým, pokud ho úmyslně nebo jen z nedostatečného poznání, nebo svého selhání zavedli a usilovat o navrácení se k přijímání božské energie a ke svému prosvětlení. To co lidstvo v současnosti prožívá je krize a každý z nás se může v tuto chvíli rozhodnout, jakou cestou chce jít. Zda v sobě nechá rozhořet světelnou jiskru a připojí se ke společenství Světla, nebo jeho Já zůstane ve starých, zažitých programech.

Já sama jsem nadšeným hledačem Pravdy a podporovatelem duchovního růstu, ale vnímám, že není vše zalité Světlem a pro uskutečnění transformace lidstva je třeba, aby se zvýšil počet probuzených. Jsou zde přítomny mnohé brzdy rozvoje, ať již od lidí – odpůrců ke všemu duchovnímu co přesahuje jejich schopnost vnímání světa jako většího celku, nebo od negativních hmotných bytostí pro nás zatím skrytých, kteří touží po tom omezovat naše poznání, pozastavit náš duchovní vývoj, podobně jako od poťouchlých nebo nepřátelských bytostí z nehmotného světa. I když oceňuji práci regresních terapeutů a jejich přínos v léčení a poznání o putování duší, musím zapochybovat u některých zveřejněných regresních napojení, kdy je například požádáno o pomoc vyšší vědomí, že se napojí vždy to, co je očekáváno.  Mohou se připojit zmíněné negativní bytosti, které něco nalhávají, manipulují realitu, nebo mluví naprosto nesrozumitelně. V tomto vidím současné nebezpečí z oblasti ezoteriky. Dále to jsou nepraví léčitelé, kterým jde buď o to aby něco získali, nebo se začne projevovat jejich narostlé duchovní ego. Pravý léčitel je skromný a pracuje nezištně tak, aby druhým prospěl prostřednictvím energie Světla. Je důležité sledovat, jak tito lidé žijí, jak se chovají k sobě i k druhým. To je jediná možnost do doby, než lidé budou sami schopni číst kvalitu svých vlastních energií a energií druhých lidí. Používat společně rozum a cit, toužit po dobru, harmonii a Světle, to je to, co nám otevírá cestu do Nové doby, k vlastnímu vědění, k nezávislosti na názorech druhých lidí, současně ke vzájemné spolupráci a sdílení.

 

Medium 6/2022

 

Odkaz sv. Ivana dnešním dnům

Jedním z mých oblíbených míst, kam se ráda vracím, je Svatý Jan pod Skalou. Podle legendy zde žil první český poustevník Ivan, nazývaný podle svého původu „kralevic charvátský“. Pocházel údajně z křesťanské rodiny Chorvatů žijících v Podkrkonoší a byl synem charvátského vladaře. Stal se mnichem benediktinského kláštera v Sasku, avšak zatoužil po životě na osamoceném místě a tak odešel do české země, aby zde pro svůj duchovní život nalezl klidné místo v jeskyni pod skalou s pramenem vody.

Při jedné své návštěvě zmíněného místa jsem usedla u místního pramene, zavřela oči a přiladila se ke sv. Ivanu. V mojí mysli se objevila jeho postava shodná s podobiznou na zdejším vystaveném obraze. Měl dlouhý hnědý plášť s kapucí, dlouhé bílé vlasy a vousy a v ruce vysokou hůl. Cítila jsem, že je strážcem světelného ohně a udržuje ho zde. Přišlo mi od něho do mé hlavy sdělení: „Buď se sebou v míru! Pracuj pro druhé!“

Při mé opětovné návštěvě se znovu v mojí mysli objevil stejný obraz sv. Ivana a přišla mi od něho telepatická otázka: „S čím přicházíš?“. Sdělila jsem, že prosím o prosvětlení naší planety – Matky Země. „Zůstávej ve svém srdci a všechno se změní!“, odpověděl Ivan. Zeptala jsem se ještě na to, zda je Ivan zde přítomný. „Zůstává zde můj obraz, avšak já jsem v jiné realitě“, následovala odpověď. V mojí mysli se v tu chvíli objevil obraz postavy ve stříbrném, přiléhavém overalu a ten zářil jako kov v odrazu svítícího slunce.

Asi týden po tomto setkání se sv. Ivanem jsem na Internetu náhodou objevila dokument o jeho životě. Historie místa začala na konci 9. století, kdy se tu podle legendy usadil v mohutné jeskyni poustevník Ivan. Žil zde 42 let život plný samoty a odříkání. V jeskyni ho prý pokoušeli zlí duchové, a když se rozhodl, že ji raději opustí, zjevil se mu sv. Jan Křtitel a daroval mu „kouzelnou hůl“, s jejíž pomocí Ivan zlé duchy z jeskyně vypudil. V jeskyni nakonec zemřel. Podle jedné z legend ho ukamenovali pohanští pastevci pod vlivem doznívajícího pohanského kultu a boje o pramen. Lidé začali Ivana považovat za prvního českého světce a kníže Bořivoj nechal na místě jeskyně postavit  malou kapičku sv. Jana Křtitele. Později zde benediktini vybudovali kostel a postupně byly dostaveny i přilehlé budovy. Místní silný pramen se dříve využíval nejenom na koupele, ale prodával se také jako minerální voda „Ivanka“.

Pro mne tento příběh znamená to, že zde Ivan meditoval, pracoval na svém Já a porazil, jak popisuje legenda, draky a démony. Existence draků je reálnou skutečností, jen my je svými omezenými schopnostmi nevnímáme, avšak z historie o nich máme řadu zmínek a kreseb z různých kultur. Nejznámější jsou čínští draci, ať již zlatí či temní, kteří měli a pravděpodobně ještě mají vliv na planetě Zemi. Lidé je v minulosti uctívali, obávali se jich, nebo s nimi uzavírali smlouvy a často tak vyměňovali svoji svobodu za jisté výhody.

Ivan v jeskyni pravděpodobně bojoval i se svými osobními „démony“, nedobrými vlastnostmi a emocemi a ty se mu podařilo zvládnout. Proto se dnes nachází v jiných vibračních úrovních a v jiné realitě, než je ta naše. To co prožíváme my v dnešní době, on již prožívat nemusí a může nám pomáhat z jiné úrovně bytí.

Jestliže toužíme po tom změnit dnešní realitu okolo nás, je třeba nejprve změnit sami sebe. Sv. Ivan a jiní opravdoví svatí jsou toho dokladem, i když jejich životy většinou nebyly lehké a ani oni sami nebyli lidmi dostatečně pochopeni. To co prožíváme v současném světě je chaos, který však probíhá v řádu dění a nikdy se zcela nevymkne kontrole, i když Pravda může být hodně překroucena. Pokud má to staré zemřít a vzniknout něco nového, znamená to často bolestný proces. Je to stejné jako s proměnou každého z nás. Není to jednoduché a může si to vyžadovat kratší či delší čas. Znamená to krizi života jak venku, tak uvnitř nás, avšak na nepříjemných a těžkých událostech se může vystavit nové myšlení, nové pochopení, nový přístup k životu. Nese to s sebou schopnost rozšířit si vědomí a to, že se náš rozum propojí s citem, začneme více cítit a soucítit, než jen rozumovat a vymýšlet nesmysly a věci, které nám neslouží k dobru. Je na rozhodnutí každého jedince, jak bude pokračovat jeho život, zda bude chtít jít do Nové doby, nebo se bude raději držet starého. Realita se rozdvojuje. Je zde již přítomný tzv. „Zlatý věk“, ale i „Starý svět“ a můžeme si vybrat s čím naše duše ladí.

Celý ten proces je přeměna energie uvnitř nás a to postupně způsobí změnu vnější. Tma se promění ve Světlo, Zlo v Dobro, Lež v Pravdu. V Pravdu podle božského řádu, ne na pravdu, která je jen domněnkou o pravdě v neprobuzené mysli. Jak je možné se probudit?  Především uvidět všechno to dění ze širšího pohledu. To znamená především poznat sám sebe, svoje nitro, to co je naší podstatou, odkud přicházíme a kam se vracíme. Nemusíme sledovat jen to, co se odehrává vně nás, ale i uvnitř nás, v našem těle, v našem energetickém systému, jak se cítí náš nesmrtelný duch, který putuje z těla do těla a je oživován energií naší duše. Duch nabírá životní zkušenosti a poznává jak svět hmoty, tak i svět ducha, svět božské energie. Protože žijeme v duálním světě, jsou zde přítomny jak energie z temné části světa, tak i z té světlé. Naše mysl řídí naše kroky a činy a procházíme různými životními ději, poznáváme projevený svět a to, co nám prospívá a co nám škodí, co nám přináší příjemné prožitky a co způsobuje naše utrpení a bolest. Síla naší mysli je mnohem větší než tušíme.  Abychom se vymanili z negativního prožívání, musíme v sobě probudit světelnou energii, která je součástí Boha – Tvůrce, jsme to vlastně my ve své nejryzejší podobně. Toto je možné zrealizovat skrze čakrový systém, který může každý z nás v sobě objevit, vyčistit ho a oživit tak, aby pracoval k našemu prospěchu a vytvářel takové pozitivní myšlenky a emoce, které starý zablokovaný systém probudí a otevře nám nové možnosti v prožívání a vyzařování. Pokud budeme vyzařovat energii Světla, bude narůstat množství stejně naladěných lidí, neboť se bude „zapalovat“ jeden od druhého. Náš energetický systém je napojen na zdroje Světla uvnitř naší Matky Země přes první čakru a na zdroj světla Nebeského Otce – božské Jednoty přes naši sedmou čakru. Z těchto zdrojů můžeme nabrat čistou energii a oživovat svoje čakry, které potom dodávají sílu našim orgánům a ty se ozdravují. Při této v podstatě meditační praxi je třeba současně využívat myšlenek, přijímat takové myšlenky a emoce, které vytváří uvnitř nás pocity bezpečí, radosti, soucítění, odpuštění, tvůrčí inspirace a další, na rozdíl od myšlenek a emocí plných strachu, hněvu, nenávisti, odporu, bolesti a jim podobných. Svoji roli zde hraje dech, pomocí něho můžeme energii směřovat tam, kam uznáme za potřebné. To je práce na každém z nás. Prvotní věcí je však to, abychom opustili svoje zvířecí návyky v zabíjení zvířat a jedení jejich těl. Bez odstoupení od tohoto nedobrého návyku často podporovaného současným konzumem se dále neposuneme a budeme svoje těla stále zatěžovat mrtvými schránkami našich nižších bratrů, což bude snižovat naše energetické vyzařování a bude nás to zavádět do omezených úrovní našich prvních třech čaker a budeme stále řešit převážně svoje přežití, sex, rozmnožování a touhy po nadvládě či manipulaci druhých podle našich představ, oddělených od naší božské části, která stále spočívá ve Zdroji, v Jednotě a čeká až se s ní opět spojíme a zrealizujeme svoje božské vyšší Já ve hmotě. Cesta do Nové doby je otevřena každému, kdo o ní projeví zájem a bude následovat své srdce, jak o tom smýšlí sv. Ivan a mnoho dalších svatých známých i neznámých, kteří již touto cestou prošli a nyní nám pomáhají v tom, abychom i my nalezli tu pravou cestu.  Pomáhají nám v našem vývoji postoupit na další stupeň v našem poznání, v poznávání mnoha jiných realit, života na jiných planetách a stali se vědomou součástí vesmírné i duchovní společnosti. Jsou zde rovněž naši duchovní průvodci, kteří nám pomáhají a dohlížejí na život každého z nás s radostí, soucitem a takovou sounáležitostí, jakou lidé ještě neznají. Stačí o to požádat, neboť bez naší vůle k nám nemohou otevřeně přistoupit. To co je uvnitř je i vně. Jen změnou uvnitř nás je možné změnit vnější svět. Potom budeme lépe vědět co je dobré pro nás a co je skutečně dobré dělat pro druhé, lépe pochopíme jak smýšlí druzí lidé a čemu je třeba se bránit a co nezbývá než přijmout, neboť na to naše síly nestačí a nezbývá než to přenechat osudu, který pracuje na nápravě našich činů a myšlení skrze nepříznivé události, které nás učí jak se lépe rozhodovat. Pokud pociťujeme jakékoliv zlo okolo nás, je třeba se mu postavit, avšak nepřechovávat v sobě pocity hněvu a nenávisti, neboť tak roztáčíme kolo odplaty. Nevědomost bude dříve či později prolomena a skutečná Pravda se ukáže. Jako je to v pohádkách, dobro nakonec vždy zvítězí, a proto je třeba odpouštět a být se sebou i s druhými v Lásce.

Výlet za sv. Ivanem mi opět přiblížil skutečnost, že pokud je člověk opravdový, jeho cesta je otevřena.